Pelíšky si u nás pouštíme nejen o Vánocích. Kdybychom dali na výběr, jaký film si pustit na společné rodinné či přátelské akci, pravděpodobnost, že to budou právě Pelíšky, je vysoká. Snad jen Dědictví může konkurovat. Smějeme se předem, protože většinu hlášek známe nazpaměť – možná lépe než sami herci. Víme, kdy přijdou nerozbitné skleničky, „brašule“ i „maršál Malinovskij“ – všechno tam je.
Poklona panu režiséru Hřebejkovi je na místě. Ten film je láska. A genialita pánů a dam Donutila, Polívky, Kodeta či Stašové – člověk brečí smíchy i dojetím, i když to vidí po dvacáté.
Kdo dnes vzpomíná na okupaci a odmítá pomoc Ukrajině, popírá historii a sám plive do ksichtu všem, po kterých bolševik šlapal. Kdo mluví o české suverenitě a přitom denně mele kolovrátek kremelských lží, ten používá českou vlajku jako hadr na ruské boty.
Pak přijeli Rusáci.
Ovšem když se z rádia ozve mimořádné vysílání a pod okny projedou tanky, i dnes, po tolika letech, přeběhne po zádech mráz. Rusáci jsou tu. Svině. Ještě před chvílí se řešilo, kdo s kým chodí a co si kdo myslí o Americe. A najednou nám špinavý Rusák svojí barbarskou botou ničí zemi.
V Pelíškách probíhal srpen 1968 během několika minut. Naší vlasti vzal 21 let.
Památná noc z 20. na 21. srpna vhání lidem slzy do očí a nutí je zatínat ruce v pěst ještě dneska. Lidé šli spát v Československu, kde polevovala cenzura, veřejně se mluvilo o komunistických zločinech a společnost přestávala držet hubu. Ráno otevřeli okno a uslyšeli tanky.
Rusáci potřebovali jen několik hodin, aby jejich lež o „bratrské pomoci“ dostala první mrtvé. Ovládli ruzyňské letiště, poslali obrněné kolony do Prahy a před Československým rozhlasem spustili palbu. Hořely domy, umírali lidé a sovětské kulky rozbíjely fasádu Národního muzea. Československo už platilo za ruskou „záchranu“ krví. Okupanti mu přitom pořád tvrdili, že všechno dělají pro jeho dobro.
Na starých záběrech jsou fascinující situace, kdy se lidé snažili mladým vojákům vysvětlit, že tady žádná kontrarevoluce neprobíhá. Část z nich ani nevěděla, ve které zemi jsou. Přijeli nás prý zachránit před fašisty a západním převratem.
Připomíná vám ta argumentace něco? Měla by. Stejné žvásty dnes proti Ukrajině používají i domácí protičeští špinavci.
Dnešní kremelský režim má svou mentalitou nejblíže k fašismu a symbolikou stále otevřeněji sahá k nacismu. Rusismus je dalším derivátem anticivilizačního barbarství. Patří do stejné rodiny nelidských ideologií jako islamismus a všechny ostatní směry, v nichž se hodnota člověka limitně blíží nule.
Ruský postup zůstává po staletí stejný. Z oběti udělá útočníka. Vlastní násilí potom vydává za obranu.
Do konce roku 1968 okupace zabila 137 lidí a přibližně pět set dalších těžce zranila. Některé zastřelili, jiné přejely vojenské automobily.
Žili svoje normální životy obyčejných lidí. Zabil je Rusák. Ten, kterému dneska lezou do prdele předseda Poslanecké sněmovny a jeho kolaborantská klika. Zemřeli jen proto, že Moskva zase strkala svůj vraždící rypák tam, kam neměla co dělat.
Znásilněná země
Ale proč sem Rusák lezl? Proč přijel do Československa vraždit, ničit a „bratrsky pomáhat“?
Jenom proto, že se tu začalo volněji dýchat. Jenom proto, že lidé se přestávali bát mluvit. Jenom proto, že se Československo na chvíli začalo chovat podle sebe – aspoň trochu.
Pražské jaro se ale pořád odehrávalo uvnitř komunistického režimu. Dubček plánoval snesitelnější socialismus, žádnou západní demokracii. Jenže po dvaceti letech poprav, procesů, vězení a strachu znamenalo i tohle strašně moc. Najednou bylo možné otevřít noviny a číst o tom, co komunisté páchali. Jména zavražděných se vracela do veřejného prostoru. Člověk mohl vyslovit vlastní názor nahlas a nemusel se před každou větou rozhlížet, kdo stojí za ním.
Z dnešního pohledu to asi působí dost úsměvně – jako taková nízká laťka pro radost ze svobody. Pro komunistický režim byla ovšem smrtelně vysoko.
Normalizace vlezla lidem do práce, škol, rodin i obyčejných rozhovorů. Doma se mluvilo jinak než venku. Před větou se člověk rozhlédl. Dětem se vysvětlovalo, co mohou říkat ve škole. Část lidí pouze přežívala. Část si na poslušnosti postavila kariéru. A část dodnes vypráví, že tehdy vlastně o nic zásadního nešlo, protože se chodilo na pivo, jezdilo na chalupu a v obchodech byl chleba – koho tihle lidé volí dnes, není těžké odhadnout. „Můj duch, můj břuch.“
Sovětské tanky přijely potrestat český národ za úvahu o vlastní budoucnosti. Řeči o záchraně socialismu sloužily jako drzá okupační lež. Československo nikoho nenapadlo a nikoho neohrožovalo. Pouze si dovolilo trochu volněji dýchat.
Československé vedení odvlekli do Moskvy. Následovalo několik dnů nátlaku a ponižování, kterému se dodnes ze slušnosti říká jednání. Většina představitelů podepsala moskevský protokol. František Kriegel jako jediný odmítl.
Dubčekův rozhlasový projev po návratu se dodnes poslouchá těžko. Dlouhé pauzy, zlomený hlas a věty dostávané ven po částech. Stal se hlásnou troubou sovětských zločinců a vrahů. Všichni jste pochopili. Teď už budete hodní.
Bylo to znásilnění Československa. Moskva pak ještě znásilněné zemi vysvětlila, že si za všechno může sama. Příliš provokovala. Zašla moc daleko. Kdyby poslouchala, nic by se jí nestalo.
Stejnou řeč používá Rusko o Ukrajině.
Sovětský tank dostal české razítko
Ovšem srpen 68 byl jenom začátek – tanky přijely, ale páteř ohnuli Češi. To my jsme udávali, to my jsme šikanovali, to my jsme nechávali zavírat, to my jsme normalizovali.
Pamatujete? Prověrkové komise, straničtí funkcionáři, ředitelé podniků, kádrováci a všechny druhy drobných kariéristů, těch malých šmejdů. Okupační voják nestál v každé kanceláři. Stačil uvědomělý soudruh, který vyhodil podřízeného kvůli názoru na srpen. Nemusel sedět v každé škole. Stačil ředitel ochotný zničit dítěti budoucnost za postoje jeho rodičů.
Ruské tanky demonstrovaly sílu, ale ti opravdoví šmejdi byli naši domácí. A podobné typy tu jsou dodnes v každé sociální i voličské skupině, samozřejmě s ohledem na věk. Kdo podepsal Dva tisíce slov. Kdo odsoudil okupaci. Kdo má příbuzného v emigraci. Kdo přijde o práci. Čí dítě se nedostane na školu. Komu vezmou pas.
Sovětský tank dostal české razítko.
Normalizace vlezla lidem do práce, škol, rodin i obyčejných rozhovorů. Doma se mluvilo jinak než venku. Před větou se člověk rozhlédl. Dětem se vysvětlovalo, co mohou říkat ve škole. Část lidí pouze přežívala. Část si na poslušnosti postavila kariéru.
A část dodnes vypráví, že tehdy vlastně o nic zásadního nešlo, protože se chodilo na pivo, jezdilo na chalupu a v obchodech byl chleba – koho tihle lidé volí dnes, není těžké odhadnout. „Můj duch, můj břuch.“
Ano, chleba byl. Byla občas i chatička a autíčko.
Také tu byla cizí armáda, zavřené hranice, zničené životy, zakázaná povolání, vězení, Státní bezpečnost a tisíce lidí donucených k emigraci. Běžný život pokračuje i v nesvobodné zemi. Právě proto může nesvoboda vydržet tak dlouho.
Moskva je pořád Moskva
Pod každou připomínkou srpna se najde chytrák, který slavnostně oznámí, že Československo napadl Sovětský svaz, hlavně Ukrajinci, a hodní Rusáci vlastně vůbec. Dnešní Rusko tehdy přece neexistovalo.
SSSR a Ruská (teroristická) federace jsou opravdu odlišné státní útvary. Ovšem tady rozdílnost končí. Rusko je přímým pokračovatelem „říše zla“. Sovětské impérium řídila Moskva a Rusko tvořilo jeho mocenské jádro. Po rozpadu SSSR samo oznámilo, že pokračuje v sovětském členství v OSN. Nechalo si stálé místo v Radě bezpečnosti, převzalo jaderný arzenál, velmocenské postavení, diplomacii i podstatnou část sovětské moci.
Ve chvíli, kdy se mluví o křesle v Radě bezpečnosti a jaderných zbraních, je Moskva dědicem Sovětského svazu. Jakmile přijde řeč na okupace, gulagy a masové vraždy, začne předstírat, že se narodila v roce 1991 na zelené louce. Tak prostě ne. Rusák je Rusák. Jestli má rudou hvězdu, srp a kladivo, nebo Z a klaní se „stepnímu Hitlerovi“ Putinovi, to je úplně jedno.
Ruský imperialismus je starší než komunismus a přežil jeho konec. Car, generální tajemník i prezident používají jiná slova v jiné době. Základní nárok zůstává stejný. Sousední národy považuje Moskva za chybu v systému, jejich svobodu za provokaci a vlastní hranice za momentální stav.
Tahle mentalita nepatří do civilizace. Je barbarská, násilnická a v podstatě pořád stepní. Smlouva pro ni platí do chvíle, kdy se vyplatí ji porušit. Slabost souseda chápe jako pozvání a ústupek jako potvrzení, že má přitlačit.
Sovětský svaz skončil. Ruský způsob zacházení se sousedy je ale pořád stejný.
Ukrajina nám vzala poslední výmluvu
Od 24. února 2022 už se nemusíme ptát, co má srpen 1968 společného s dneškem. Stačí se podívat na Ukrajinu.
Rusko znovu prohlásilo, že sousední národ nemá právo vybrat si budoucí směřování. Znovu vyslalo tanky. Znovu mluvilo o záchraně, ochraně a bratrství. Znovu přivezlo smrt a čekalo, že mu napadení lidé poděkují.
Rusko čekalo, že dojede do Kyjeva a za pár dní bude mít Ukrajinu pod kontrolou. Masový vrah Putin ještě dovysvětlí historii od 15. století a to, že vlastně Ukrajince osvobozují od nacistického režimu.
Plán nevyšel. Ukrajinci začali střílet. Nenechali špinavé bandity jen tak ukrást jejich vlast.
Zachránili Kyjev a zastavili ruské kolony.
Ale zvěrstva, která Rusko páchalo a dodnes páchá na civilním obyvatelstvu, na lidech, kteří hovoří podobným jazykem, na svobodné Ukrajině, ta hovoří za vše.
V Mariupolu ruský útok zničil divadlo, před nímž bylo obrovskými písmeny napsáno DĚTI. V Buči zůstala na ulicích těla civilistů se svázanýma rukama. V osvobozených městech se našly mučírny. Ruské rakety ničí obytné domy, nemocnice, školy a energetiku. Zabíjejí děti, ničí jim svět, zabíjejí nevinné civilisty.
Ruské úřady deportovaly ukrajinské děti, dávaly jim ruské občanství a posílaly je do náhradních rodin či institucí.
Tohle všechno víme. Nikdo už nemůže tvrdit, že netuší, co Rusko dělá.
Čeští kolaboranti s vlasteneckými žvásty
Po čtyřech a půl letech války známe jejich řeči nazpaměť.
Rusko napadlo Ukrajinu, ovšem prý musíme vidět širší souvislosti. Následuje NATO, Amerika, Majdan, Zelenskyj, ruština, údajné biologické laboratoře, cena plynu a cokoli dalšího, co právě vylezlo z ruské propagandy. Ta je tak tupá, že ji rozmetá bystřejší dítě z druhého stupně ZŠ, ovšem v tzv. alternativních médiích čteme a slyšíme furt dokola tyhle tupé kolovrátky i od lidí, co mají mnoho titulů před či za jménem. V jejich případě nemůže jít o nevědomost. Je to čistá vlastizrada.
Když pak dojdou širší souvislosti, začne se mluvit o míru.
Jejich mír vypadá jednoduše. Ukrajina přestane bojovat. Rusko si ponechá ukradené území, odvlečené děti, zničená města a několik let na doplnění armády. Napadený má složit zbraně. Agresor si je pouze přebije.
Tomio Okamura, Kateřina Konečná, Jindřich Rajchl a další obchodníci s českým strachem vědí, co prodávají. Jejich mír znamená ukrajinskou kapitulaci. Jejich realismus znamená odměnu pro agresora. Jejich národní zájem pokaždé končí přesně tam, kde začíná zájem ruský. Jejich politika říká: „Rusáku, pojď znovu zabíjet české občany.“ Ano, je to tvrdé, ale je to tak. U některých je to kalkul, u některých naprostá tupost. Takový docent Ševčík rozhodně svými intelektuálními výplody nepřipomíná člověka, který dokončil základní školu. Denně svou politikou zrazují vlast.
Vedle nich stojí běžní fanoušci Kremlu. Sedí v bezpečné české domácnosti a vysvětlují Ukrajincům, jak pěkně by se jim žilo pod ruskou okupací. Sami by nevydrželi týden bez hospody, auta, Facebooku a nadávek na prezidenta. Ukrajinským rodinám přesto přejí život ve státě, kde se za nesprávnou větu chodí do vězení a za odpor do sklepa s vyšetřovatelem. Jednou může člověk naletět propagandě. Může něčemu špatně rozumět. Po Buči, Mariupolu, mučírnách a únosech dětí už si svou stranu vybírá vědomě.
Připomínají člověka, kterému někdo vtrhne do domu, znásilní děti a zabije ženu. A on mu je podrží, aby to měli snazší. Možná se ještě přidá.
Nejsou to vlastenci, realisté ani obhájci míru. Jsou to lidé, kteří při pohledu na oběť instinktivně hledají způsob, jak se postavit vedle pachatele.
Kdo dobrovolně stojí na straně vrahů, mučitelů a zlodějů dětí, vyřadil se sám ze slušné společnosti. Není to kontroverzní hlas, alternativní názor ani partner pro kultivovanou debatu. Je to prase a lidský odpad.
Za Heydricha by takoví lidé udávali sousedy, vodili jim gestapo ke dveřím a po transportu si šli rozebrat jejich majetek. Dnes omlouvají armádu, která vraždí, mučí, znásilňuje a krade děti. Technologie se změnila. Charakter zůstal stejný.
Hnutí ANO s nimi dnes přímo vládne. Přivedlo SPD do vládní koalice a službu Moskvě posunulo z okraje české politiky až do Strakovy akademie.
Člověk smí v mezích zákona říkat i odporné věci. Ostatní mu smějí stejně otevřeně říct, že lže, omlouvá vrahy a je kolaborant. Protičech. Fakt, že za svůj výrok nepůjde před soud (což je dobře, já jsem fakt příznivcem v podstatě neomezené svobody projevu), z toho výroku nedělá pravdu a z jeho autora slušného člověka.
Slabá Evropa je ruský spojenec
Vedle těch přímých kolaborantů pomáhá Moskvě také evropská neschopnost. Kreml potřebuje drahou energii, pomalý průmysl, nedostatek zbraní a vlády neschopné rychle rozhodovat. Část z toho jsme mu zařídili sami.
Německo odstavilo jaderné elektrárny, postavilo svou energetiku na ruském plynu a prosazovalo Nord Stream 2 ještě po zabrání Krymu. Evropské regulační šílenství mezitím zdražuje energii, prodlužuje výstavbu a vytlačuje průmysl pryč. Ocelárna, chemička ani zbrojovka nejedou na správné hodnoty. Potřebují dostupnou energii, investice a podmínky, ve kterých se vyplatí vyrábět.
Člověk může Putina upřímně nenávidět a současně prosazovat politiku, která mu prakticky pomáhá. Německá energetická sebevražda a evropská sabotáž konkurenceschopnosti mají proruský výsledek. Hlavním zlem ovšem zůstávají lidé, kteří ruskou válku přímo omlouvají.
Jednadvacátý srpen se týká dneška
Dnes budou politici pokládat věnce, zveřejňovat fotografie tanků a psát, že nezapomínáme. Je to správně. Květiny k připomínce patří, stejně jako minuta ticha či vzpomínkové projevy.
Pak ovšem opět přijdou všední dny.
Kdo dnes vzpomíná na okupaci a odmítá pomoc Ukrajině, popírá historii a sám plive do ksichtu všem, po kterých bolševik šlapal. Kdo mluví o české suverenitě a přitom denně mele kolovrátek kremelských lží, ten používá českou vlajku jako hadr na ruské boty. Kdo odsuzuje Putina, blábolí o západních hodnotách a současně oslabuje evropskou energetiku, průmysl, obranu či výstavbu, pomáhá jeho strategii jinou cestou.
Československo se v roce 1968 vojensky bránit nemohlo. Ukrajina se brání a platí za to každý den krví. Potřebuje zbraně, munici, protivzdušnou obranu, peníze a jistotu, že ji Západ neopustí ve chvíli, kdy se evropský volič začne nudit.
V Pelíškách film skončí, když ulicí projedou tanky. Skutečný život pokračoval dalších jednadvacet let. Vyhazovy, zákazy, emigrace, vězení, strach a každodenní lámání páteře.
Ukrajinský příběh ale pořád pokračuje. Jeho konec ovlivňujeme každou dodanou zbraní, každým odmítnutým ruským alibi a každým politikem, kterému voliči spočítají službu stepním banditům z Moskvy.
