Když v lednu 1989 stoupal dým z komína věznice na Floridě, před branami se slavilo. Střílelo se šampaňské, tančilo se a oblohu rozsvítil ohňostroj. Právě byl popraven 42letý Ted Bundy, muž s IQ 136, absolvent psychologie a bývalý student práv, který kdysi vytáhl z vody topícího se chlapce.
Pro většinu lidí ve svém okolí byl sympatický, usměvavý milovník života. Pro kriminalisty se stal prototypem nebezpečného, okouzlujícího predátora, který svou příjemnou tváří nalákal na smrt desítky mladých žen.
Bundyho příběh dodnes dokonale odkrývá největší trauma forenzní psychologie: sérioví vrazi většinou nevypadají jako lidské zrůdy. Bývají to nenápadní sousedé, kolegové z práce nebo kamarádi z hospody. Co se doopravdy odehrává v hlavě lidí, kteří si z těl svých obětí odnášejí trofeje?
Mýtus o geniálním šílenci padá
Popkultura ráda servíruje představu geniálních, vzdělaných vražedných estétů. Kriminologická praxe ale ukazuje podstatně šedivější realitu. Rozsáhlá studie amerických výzkumníků, která porovnávala přes dvě stovky sériových vrahů, ukázala, že jejich průměrné IQ se pohybuje kolem hodnoty sto, tedy v pásmu běžné populace. Nadprůměrnou inteligencí disponuje jen menšina z nich.
Otisk v mozku
Podobně mýtus boří i data o vzdělání. Vysokoškolský diplom je mezi sériovými vrahy spíše raritou než pravidlem, drtivá většina z nich prošla školním systémem s průměrnými až podprůměrnými výsledky. Ne každý vrah je tedy chladnokrevný stratég z filmu, mnohem častěji jde o člověka, který na první pohled nijak nevybočuje.
Pokud sérioví vrazi něčím skutečně vynikají, pak to bývá struktura jejich mozku. Americký neurokriminolog Adrian Raine v roce 1997 pomocí PET skenů porovnal mozky jedenačtyřiceti usvědčených vrahů se stejným počtem zdravých kontrolních osob. Vrazi vykazovali výrazně sníženou aktivitu v prefrontální kůře, tedy v oblasti, která má na starosti kontrolu impulzů, rozhodování a regulaci emocí.
Nižší aktivita této části mozku podle Raineho výzkumu souvisí se sklonem k impulzivnímu a agresivnímu jednání. Vysvětluje to i to, proč je pro takové jedince snazší překročit základní lidské zábrany, které většinu ostatních zastaví.
Sedm jako z filmu
Zatímco pro běžného člověka představuje vražda šokující a chaotický čin, forenzní psychologové v ní vidí chirurgicky přesný proces. Podle klasického modelu prochází sériový vrah sedmi zákonitými fázemi. Vše začíná fází takzvané aury, během níž se pachatel stahuje do vlastního světa a oddává se zvráceným fantaziím. Pro okolí bývá v tuto chvíli neviditelný.
Následuje fáze vyhledávací, kdy vrah přechází k realizaci a začíná si tipovat i sledovat konkrétní oběť. Ve třetí fázi dochází k takzvanému opanování, kdy vrah nad obětí získá kontrolu, ať už brutálním přepadem, nebo zneužitím důvěry skrze neobvyklý šarm, což byl právě případ Bundyho.
Následuje čtvrtá fáze nazvaná ukořistění, legendární moment z hororů, kdy sklapne past. Oběť zamykajícího se auta v tu chvíli pochopí, že nejede domů, ale že právě začíná boj o holý život. Nejtragičtější je samotný vražedný akt. U sexuálně motivovaných vrahů bývá příznačné, že vyvrcholení dosahují už během dlouhého týrání oběti, přičemž samotná smrt bývá pro ni spíše vysvobozením.
Jakmile je po všem, přichází fáze trofeismu. Vrah střízliví z opojného transu nadvlády a aby si mohl silný prožitek v budoucnu vyvolat znovu, odnáší si z místa činu suvenýr v podobě šperku, hodinek nebo části těla. Celý proces uzavírá fáze skleslosti, kdy pachatel prožívá dočasný útlum, pocity viny a odpor k sobě samému. Jakmile tento stav odezní, vražedný kolotoč se roztočí znovu.
Vrah, který vyzvídal od policie
Drzost některých pachatelů v pokročilých fázích nezná mezí. Jeden z nejznámějších německých sériových vrahů Peter Kürten se podle dochovaných svědectví po spáchaných činech vracel na místa vražd a v davu přihlížejících vyzvídal od policistů informace o postupu vyšetřování. Později dokonce navštívil hrob jedné ze svých obětí, desetileté Kristin Klein.
Za svítání v náručí Pedra Lópeze
U sexuálních sériových vrahů hrají obrovskou roli věkové spouštěče i časový harmonogram činu. Někteří pachatelé působí výhradně v jedné lokalitě jako takzvaní stabilní vrazi, jiní se neustále přesouvají jako kočovníci, aby zmátli policii.
Kolumbijský masový vrah Pedro López, kterému je připisováno přes sto prokázaných vražd mladých dívek v Kolumbii, Ekvádoru a Peru, měl podle dostupné literatury útočit nejčastěji za svítání. Po propuštění na kauci v roce 1998 se po něm slehla zem, jeho další osud ani to, zda vůbec žije, se nepodařilo ověřit.
Čtyři typy vrahů
Kriminalisté dnes řadí vrahy do čtyř základních kategorií podle toho, jak přistupují ke světu kolem sebe. Explozivní vrah bývá extrovertní narcis s obřím egem, který chce šířit bolest a dominovat. Implozivní vrah je jeho pravým opakem, tichý introvert trpící vnitřním vztekem a sklonem k sebepoškozování.
Mimořádně nebezpečný je typ latentní, který dlouhá léta funguje zcela nenápadně v běžné společnosti a vraždit začne náhle, přičemž dokáže sérii stejně náhle přerušit a zmást vyšetřovatele. Všechny tyto tři typy jsou z právního hlediska považovány za plně příčetné. Jediný, kdo stane před soudem jako nepříčetný, je vrah psychotický, jehož k činům dovedou bludy, halucinace a těžká duševní nemoc odtržená od reality.
Když dítě zabije jiné dítě
Mrazivou připomínkou toho, že vražedná patologie nevolí podle věku ani pohlaví, je případ Britky Mary Flora Bell. Dívka poznamenaná těžkým dětstvím a zneužíváním ze strany matky uškrtila den před svými 11. narozeninami čtyřletého Martina Browna. O dva měsíce později zavraždila tříletého Briana Howea, k jehož tělu se po činu vrátila, aby mu nůžkami do břicha vyryla písmeno M.
Za oba činy byla odsouzena za zabití a strávila dvanáct let v nápravných zařízeních. Po propuštění v roce 1980 dostala novou identitu, v roce 2003 jí pak britský soud přiznal doživotní anonymitu. Dnes žije pod utajeným jménem na neznámém místě.
Hřbitov pod podlahou
Příběhy sériových vrahů fascinují, protože v nich lidská zrůdnost splývá s nepochopitelnou schopností splynout s davem. Příkladem za všechny může být John Wayne Gacy, v okolí oblíbený podnikatel, který pořádal sousedské grilovačky a v převleku klauna bavil děti v nemocnicích.
Když policie pod podlahou jeho domu a na jeho pozemku našla ostatky třiatřiceti znásilněných a zavražděných mladíků a mladých mužů, Gacy se u soudu přeživším obětem vysmíval. „Nejsem vinen ničím horším, než že jsem provozoval hřbitov bez povolení,“ prohlásil bez špetky lítosti.
Podobné případy až mrazivě přesně připomínají, že hranice mezi běžným sousedem a chladnokrevným monstrem bývá tenčí, než si dokážeme připustit
