Sydney Sweeney je krásná, ví to a vydělává na tom. Část dnešního feminismu v tom vidí problém, zatímco ve ženském sportu relativizuje samotné biologické ženství. Dvě století emancipace přitom směřovala k mnohem jednodušší věci: aby o životě ženy rozhodovala žena sama.
Vnímání krásy je velmi subjektivní, ať už se jedná o architekturu, jakýkoli předmět, přírodní scenérii anebo člověka samotného. Samozřejmě ale existují lidé, u kterých se na určité představě krásy shodne překvapivě velká část společnosti. Taková Sweeney mezi ně bezpochyby patří.
Jasně, můžeme se bavit o tom, jestli je skvělá herečka anebo jestli má talent primárně na to dělat pánům sledujícím filmy mdlo při napínání knoflíčků na hrudníku. Ovšem skutečnost, že ze svých předností dokázala vytvořit úspěšnou značku, a to, že je prostě hot, se už hádá podstatně hůř.
A je skvělé, kolik lidí vytáčí ona, kolik vytočí jenom to, že jsem si dovolil napsat, že je hot, a kolik pokrytců bude při čtení těchto řádků blábolit něco o „doslova šovinismu". Sweeney je krásná, moc dobře to ví, její okolí to ví, reklamní průmysl to ví a ona sama zjistila, že se na tom dají vydělat opravdu slušné peníze. Jenže pseudofeministstvo dokáže vyrobit problém i z krásné ženské, která moc dobře ví, že je krásná, a nestydí se na tom vydělat.
Loni stačila reklamní kampaň American Eagle postavená na slovní hříčce mezi anglickými slovy jeans a genes. Sweeney má blond vlasy a modré oči, kampaň si s tím záměrně hrála a během několika dnů se řešila eugenika, rasové stereotypy, západní standardy krásy, a dokonce árijský ideál. American Eagle nakonec skutečně veřejně vysvětloval, že reklama na džíny byla o džínách. V civilizaci, která dostala člověka na Měsíc, jsme tedy v roce 2025 potřebovali oficiální stanovisko velké firmy potvrzující, že když prodává KALHOTY a říká u toho jeans, mohou tím být míněny KALHOTY.
Progresivní politika si prostě vybere skupinu, jejím jménem začne velmi hlasitě mluvit, vytvoří kolem ní komplikovaný teoretický aparát ochrany a emancipace a po nějaké době zjistíme, že konkrétní lidé z původně chráněné skupiny začali celé konstrukci překážet.
Sweeney je má ovšem očividně úplně u zadku. Letos nafotila reklamu pro sportovní platformu Novig, tentokrát s minimem oblečení, sportovními míči, raketami a dalšími proprietami rozmístěnými tak, aby se na reklamě nejspíš opravdu málokdo soustředil na technické parametry jednotlivých sportovních potřeb. Některé sportovkyně to vzaly hodně osobně. Olympijská vítězka Ariarne Titmus (26), britská sprinterka Amy Hunt (24) a další začaly mluvit o sexualizaci ženského sportu, o letech dřiny a o tom, že sportovkyně chtějí být vnímány podle výkonu místo těla.
Mohou. Stejně jako já můžu považovat reklamu za vtipnou, trapnou, povedenou nebo úplně debilní. Každému podle jeho vkusu. Nepotřebujeme hlasování falešného arbiterstva morálních hodnot.,
Podstatnější je Sweeney samotná. Úspěšná, bohatá, slavná, produkuje vlastní filmy, podniká, perfektně zná cenu svého jména i vzhledu a u Novigu není jen najatá figurka. To ona sama se rozhodla, co bude se svým tělem dělat, jak se nechá vyfotit a co jí to přinese.
Člověk by skoro řekl, že přesně tohle všechny opravdové feministky vždycky chtěly.
Když žena začne rozhodovat sama
Historie feminismu je dlouhá a fakt úctyhodná. Boj tisíců žen v minulosti přinesl nezpochybnitelné výsledky. Ženy získaly politická práva, přístup ke vzdělání, majetku a profesím, které jim byly po staletí uzavřené. Měnilo se rodinné právo, pracovní prostředí i představa o tom, jak může ženský život vůbec vypadat. Spoustu věcí, které dnes bereme jako úplně normální, musely konkrétní ženy skutečně prosadit proti konkrétním zákonům, zvykům a institucím.
Výsledkem byla postupně naprosto revoluční změna. O životě ženy už nemusel předem rozhodnout někdo jiný.
Jenže jakmile se do celé věci připletla sexualita, začaly se ženské emancipační proudy hádat samy mezi sebou. Tak třeba kauza, která v sedmdesátých a osmdesátých letech proběhla v americkém feminismu – takzvané sex wars. Andrea Dworkinová (1946–2005) a Catharine MacKinnonová (79) považovaly pornografii a sexualizaci žen za součást mužské dominance. Proti nim stály ženy, které připomínaly, že sexuální autonomie jaksi zahrnuje také sex, vlastní touhu, erotiku, fantazii, exhibici a právo udělat se svým tělem něco, co by Dworkinová nejspíš neschválila.
Tohle rozhodně zajímavější spor než dnešní soutěž o nejpohoršenější příspěvek na Instagramu. Obě strany totiž narážely na otázku, která je v politice přítomná pořád. Co uděláme ve chvíli, kdy člověk, jehož jsme osvobodili, začne svou svobodu používat způsobem, který se nám vůbec nelíbí?
Najednou zjistíme, kolik lidí miluje svobodu pouze při správném výsledku.
Noví puritáni jen vyměnili slovník
Puritánství k tomu vůbec nepotřebuje kostel, kněze ani paní v první lavici pohoršenou pohledem na holé koleno. Dnešní puritáni jsou vlastně ti, kteří se proti konzervativním hodnotám tak rádi vymezují. Progresivní vidění světa je jako přes kopírák. Jenom změnil slova. Místo hříchu nastoupí objektifikace, internalizovaný patriarchát, mužský pohled a toxická stereotypizace. Princip zůstává úplně stejný. Někdo cizí vám vysvětluje, co vaše vlastní tělo znamená, proč se svým životem zacházíte špatně a proč vašemu rozhodnutí vlastně rozumí lépe než vy.
Proto Sweeney tyhle parodie na liberály tak vytáčí.
Kdyby byla neznámou dvacetiletou holkou, které agentura nabídla pár dolarů za něco na hraně, dalo by se mluvit o mocenské nerovnováze, manipulaci nebo ekonomickém tlaku. Jenže tady máme jednu z nejznámějších hereček své generace, producentku a podnikatelku, která svou image řídí s přesností člověka, jenž velmi dobře ví, že každá fotografie znamená peníze. To úplně nezapadá do jejich falešných a prázdných vzorců společenského nastavení.
Část progresivního feminismu má naštěstí řešení i pro tohle. Když žena udělá rozhodnutí, které se jeho teorii líbí, je svobodná a emancipovaná. Když si vybere něco jiného, její volbu údajně vytvořil patriarchát, společnost, kultura, reklama, mužský pohled nebo v případě nouze cokoli dalšího, co dokáže její vlastní vůli vyřadit z rovnice.
Je to vlastně úplně neprůstřelné.
Ženě můžete stokrát říct, že o svém životě rozhoduje sama, a ve sto prvním případě jí vysvětlit, že tentokrát to, co chce, ve skutečnosti chtít nemá. Formálně jí nic nevezmete. Jen její rozhodnutí prohlásíte za vadný produkt systému.
Tenhle výklad liberálního světa ovšem nemá se svobodou vůbec nic společného. Je to toxický myšlenkově totalitní útok na svobodu ženy.
Navíc pořád mluvíme o kráse a lidské sexualitě, jako o něčem novém, co tu nikdy nebylo. Mimořádná neznalost historie a kontextu je totiž zcela zásadním znakem progleftího pohledu na svět. Člověk totiž maloval, tesal a popisoval lidské tělo tisíce let. Antika, renesance, baroko i moderní film pracovaly s krásou a erotikou způsobem, nad kterým se dnešní sociální sítě pořád ještě mají co učit. Botticelliho Venuše je nahá. Michelangelův David taky. Marilyn Monroe (1926–1962) se nestala ikonou pouze kvůli hlasu a Alain Delon (1935–2024) opravdu nedostal velkou část rolí proto, že měl sympatický životopis.
Jsme biologičtí tvorové. Přitahují nás jiní lidé. Některé považujeme za krásné, jiné nikoli, oni to velmi často vědí a někdy s tím pracují.
Fakt divné! „Doslova fašismus".
Krása je navíc stejně nespravedlivě rozdělena jako skoro všechny ostatní lidské dispozice. Někdo se narodí s absolutním sluchem, jiný má dva metry a předpoklady na basketbal, další disponuje pamětí, hlasem, rychlostí, matematickým talentem nebo schopností vejít do místnosti a během pěti minut si získat všechny přítomné. Sweeney dostala kromě jiného vzhled, který má v jejím oboru mimořádnou cenu.
Když fantastický tenor vydělává miliony hlasem, nikdo po něm nechce omluvu za privilegium dobře vyvinutých hlasivek. Když útočník nastřílí třicet gólů, nepotřebuje „hodná" část společnosti, aby ji vysvětloval u potítka fotbalový talent a čuch na góly. U krásné ženy však z nějakého důvodu potřebují arbitři dobra vytvořit celý akademický obor vysvětlující, proč by se svou výhodou měla zacházet velmi opatrně, aby náhodou nepodkopávala emancipaci všech ostatních žen.
Ženský sport potřebuje ženy
A pak se dostaneme ke sportu. V mnoha ohledech to je nejlepší příklad, jak vychýlený aktivismus požírá ty, kterými se nejvíc ohání. To je ostatně jedním z jeho hlavních znaků.
Reklama Sweeney a pravidla ženského sportu samozřejmě nejsou jeden problém. Spojuje je ovšem zvláštní vztah části progresivní politiky k ženskému tělu. V reklamě dokáže stejné tělo rozebrat do posledního pohledu, pózy a stereotypu, protože na něm údajně záleží společenské postavení žen. Jakmile dojde na samotnou existenci ženské sportovní kategorie, biologická skutečnost se najednou stává nepříjemně komplikovanou.
Moderní ženská práva přitom vznikla právě proto, že ženy existují jako konkrétní skupina lidí. Diskriminace podle pohlaví nebyla filozofická hříčka. Žena nemohla volit, protože byla žena. Na některé školy nesměla proto, že byla žena. Některá povolání pro ni byla uzavřená proto, že byla žena. Její právní postavení, majetková práva i společenská role se odvozovala od pohlaví.
Když to společnost začala napravovat, potřebovala pořád vědět, koho chrání – ženu!
To není nějaká konzervativní posedlost definicemi. Tak funguje právo. Chcete chránit děti, musíte určit, kdo je dítě. Chcete zavést práva zaměstnanců, musíte vědět, kdo je zaměstnanec. Chcete zakázat diskriminaci žen, potřebujete vědět, co v právním smyslu označujete slovem žena.
A chcete-li chránit ženský sport, potřebujete ženy.
Americký Title IX ukazuje docela přesně, jak obrovský význam může mít zákon ve chvíli, kdy vytvoří ženám skutečný prostor. Na začátku sedmdesátých let sportovalo na amerických středních školách přibližně 294 tisíc dívek. O několik desetiletí později jich byly více než tři miliony. Podobný skok přišel na univerzitách. Za těmi čísly jsou miliony holek, které mohly trénovat, soutěžit, získat stipendium, vyhrávat a prohrávat, udělat ze sportu kariéru nebo prostě strávit kus mládí něčím, co milovaly.
Tohle je emancipace, která je srozumitelná snad každému.
Ženský sport stojí na úplně banální skutečnosti. Muži a ženy jsou biologicky odlišní, a právě proto existují oddělené mužské a ženské kategorie. Mužské a ženské tělo se liší. Ve sportu máme mužskou a ženskou kategorii. Muži soutěží s muži, ženy se ženami. Tečka.
Biologické rozdíly ovlivňují sílu, rychlost, výbušnost, svalovou hmotu, kostru, kapacitu oběhového systému a celou řadu dalších parametrů důležitých pro výkon. Kdyby nic z toho neexistovalo, nemuseli bychom ženský sport zakládat a Title IX by nikdy nepotřeboval otevírat příležitosti dívkám v samostatných týmech. Všichni bychom závodili dohromady.
Právě ochrana této kategorie začala některým organizacím historicky spojeným s ženským sportem dělat problém. Women's Sports Foundation založená Billie Jean Kingovou (82) ještě v roce 2021 výslovně prohlásila, že transgender inkluze nepatří mezi hrozby pro ženský sport, a organizace se opakovaně stavěla proti zákonům vyhrazujícím ženské soutěže biologickým dívkám a ženám. Přijde vám to naprosto zvrácené? Koho tím nejvíce poškozují? Samozřejmě. Ženy. Proč tedy mají v názvu Women?
Tohle je přece antiteze feminismu.
Desítky let společnost posouvá ženský sport, prosazuje vlastní soutěže, financování, stipendia a příležitosti právě proto, že biologické rozdíly mezi pohlavími existují. Potom přijde jiná aktivistická priorita (navíc ve své podstatě pavědecká) a ženy, kvůli kterým celá kategorie vznikla, mají najednou ustoupit.
A kdo za to platí účet? Ženy, kterými se ono aktivistické hnutí ohání v názvu.
Platí jej sportovkyně, které trénují od dětství a chtějí závodit v kategorii vytvořené pro jejich pohlaví. Platí jej dívky, jejichž předchůdkyně celé generace bojovaly právě za to, aby měly vlastní prostor. Progresivní politika je přitom schopná vážně diskutovat, zda Sweeney s míčem mezi prsy nepoškozuje ženský sport, a pak je schopná popírat, že ženská sportovní kategorie patří ženám.
Naprostá lobotomie. (jako drtivá většina progresivistických „hodnot")
Když ideologie narazí na pravidla
World Athletics se po letech sporů vrátila k něčemu podstatně srozumitelnějšímu. Od září 2025 zavedla pro účast v ženské kategorii na vrcholných soutěžích jednorázové testování SRY genu jako ukazatele biologického pohlaví. Pravidla platí i v sezoně 2026 a samotná federace jejich smysl popisuje jako ochranu integrity ženského sportu.
Americký spor mezitím došel až k Nejvyššímu soudu. Rozhodnutí z 30. června 2026 stojí za pozornost mimo jiné proto, že soudci se v jedné důležité části shodli všichni. Zákony Západní Virginie a Idaho vyhrazující ženské školní týmy biologickým ženám podle nich neporušují Title IX, tedy federální zákon, který od sedmdesátých let tvoří základní pilíř rovných sportovních příležitostí amerických žen. U ústavní námitky se už soud rozdělil šest ku třem, konzervativní většina však i zde potvrdila možnost států určovat způsobilost pro ženské týmy podle biologického pohlaví.
Je na tom něco skoro ironického. Zákon, který sehrál tak velkou roli při otevírání amerického sportu ženám, se stal po půl století součástí sporu o to, zda lze samotnou ženskou kategorii vymezit podle pohlaví. A všech devět soudců se shodlo, že právě Title IX státům takové vymezení nezakazuje.
Ještě zajímavější je, co to začíná dělat s americkou levicí. Demokratická strana byla v posledních letech v otázkách genderové identity výrazně vstřícnější k požadavkům trans aktivistů a odpor proti účasti transgender žen v ženských sportech se dlouho spojoval téměř výhradně s republikány a konzervativní částí společnosti. Jenže veřejný spor mezitím dorazil i dovnitř samotné Demokratické strany.
Dobře je to vidět na Gavinu Newsomovi (58). Guvernér Kalifornie, dlouholetý zastánce práv sexuálních menšin a dnes jedna z nejvýraznějších postav demokratické politiky, o níž se otevřeně mluví jako o možném uchazeči o prezidentskou nominaci v roce 2028, začal právě u ženského sportu používat úplně jiný jazyk. Řekl otevřeně, že účast lidí narozených jako muži v dívčích soutěžích považuje za hluboce nespravedlivou. Přitom sám připouští, že se tím dostává na stranu sporu, na které by politicky být nechtěl.
A právě proto je jeho případ zajímavý. Newsom se nestal konzervativcem a těžko jej někdo podezřívá z náhlého odporu k transgender lidem. Narazil jen na místo, kde aktivistická teorie přestala dávat smysl při pohledu na konkrétní ženy a konkrétní sport.
Není ostatně jediný. Podobně svůj jazyk mění i další demokraté, zatímco jiná část strany na původní pozici trvá. Z tématu, které se ještě před několika lety dalo v progresivním prostředí odbýt jako další konzervativní kulturní válka, se stal skutečný vnitropolitický spor americké levice.
Koho vlastně progresivní politika chrání
Takže znovu a poněkolikáté se vracíme k tomu, co je podstatou mnohých západní civilizaci rozkládajících sporů.
Progresivní politika si prostě vybere skupinu, jejím jménem začne velmi hlasitě mluvit, vytvoří kolem ní komplikovaný teoretický aparát ochrany a emancipace a po nějaké době zjistíme, že konkrétní lidé z původně chráněné skupiny začali celé konstrukci překážet.
A ženy jsou bohužel první na ráně. Progleft výklad světa jim hází pod nohy víc překážek, než se zdá.
Žena si chce vybrat kariéru a má ji mít. Chce zůstat několik let doma s dětmi a najednou je „doslova klerofašistka". Žena může se svou sexualitou zacházet po svém, dokud její volba zapadá do správného emancipačního příběhu. Krásná herečka se dobrovolně nechá vyfotit tak, že se líbí milionům mužů, a najednou je tu objektifikace a patriarchát. Sportovkyně chce závodit jen se ženami a najednou se to pro levicové aktivisty stává nepřijatelné.
Někde se nám z toho všeho ztratila žena samotná.
Největší absurdita přijde ve chvíli, kdy žena řekne něco, co se do správné představy emancipace nehodí. Najednou přestává být podstatné, co chce a proč to chce. Důležitější je vysvětlit, kdo jí to údajně vložil do hlavy. Patriarchát, stereotypy, společnost, mužský pohled – vždycky se něco najde.
A tak se hnutí, které chtělo ženám přiznat vlastní hlas, dostane až k tomu, že jejich vlastní odpověď začne brát vážně jen tehdy, když se mu líbí.
Tohle už podle mě vůbec není problém feminismu. Je to problém politiky, která nevěří člověku.
Kolik prostoru necháme člověku
Vracím se k tomu téměř v každém textu, protože to je nejpodstatnější otázka dnešního světa. Kdo je člověk? A jaké je jeho místo?
Člověk totiž svou svobodu nepoužije vždycky rozumně. To je reálná, a ne vždycky příjemná vlastnost skutečné svobody, na kterou se při psaní politických programů často zapomíná. Vybere si katastrofálního partnera, utratí peníze za kravinu, odmítne skvělou práci, bude deset let zůstávat v mizerném vztahu, zvolí si život, který by jeho rodiče, kamarádi a možná i já považovali za úplné šílenství.
Ale je to jeho život!
Právě proto mě na politice vždycky zajímalo víc, kolik prostoru člověku nechá, než kolik dobrých důvodů si dokáže najít, aby mu do života zase vlezla.
U žen to platí úplně stejně.
Rovnost mužů a žen považuji za jeden z velkých úspěchů západní společnosti, protože ženám otevřela možnosti, které předchozí generace neměly. Žena může vést vládu, firmu nebo výzkumný tým. Může řídit kamion, létat s letadlem, hrát na lesní roh, mít pět dětí, jedno nebo žádné. Může být celý život v teniskách a může milovat vysoké podpatky. Může být radikální feministka, konzervativní matka, obojí najednou nebo něco, po čem je každému pendrek.
A ano, krásná ženská si může vzít výstřih, ze kterého bude pánům mdlo, přesně vědět, co dělá, a ještě na tom vydělat miliony.
Taky svoboda.
Biologie tím nikam nezmizí. Muži a ženy mají stejnou lidskou důstojnost a stejná občanská práva. Jejich těla nejsou totožná. Udržet tyto dvě myšlenky v hlavě současně mi nepřipadá jako intelektuální výkon hodný Nobelovy ceny. Ovšem pro levý hák je to nepředstavitelná drzost. Přitom je to prostý fakt. Jen jej často neberou v úvahu „fuckčekři".
Sweeney si vybrala sama
Možná právě proto mě tahle klauniáda kolem Sydney Sweeney baví víc, než by si jedna reklama zasloužila. Během krátké doby se kolem ní podařilo soustředit fantastický kus současného kulturního absurdistánu. Nejdřív byla blondýna s modrýma očima v reklamě na džíny skoro pozvánkou k debatě o eugenice. O rok později její dobrovolně vystavené tělo údajně škodí ženám a ženskému sportu. A ve stejné době se v politice, aktivisté, sportovní organizace, a nakonec i soudy přou o to, zda biologické pohlaví může určovat hranici ženské sportovní kategorie.
Část současného progresivního feminismu tak zvládá ženské tělo současně přeceňovat i ignorovat podle toho, co se právě hodí do argumentu. Jako vždy zcela nekonzistentně a mimořádně pokrytecky.
Když Sweeney ukáže prsa, její tělo má takový kulturní význam, že musíme řešit dopad na miliony ostatních žen. Když sportovkyně žádají, aby ženskou kategorii určovalo ženské tělo, biologická skutečnost je náhle doslova fašismus.
Ale ve všem se nejvíc ztrácí ta žena, kterou mělo celé hnutí původně osvobodit.
Sweeney přitom žádnou teorii ke svému životu zjevně nepotřebuje. Ví, že je krásná. Ví, proč se na ni lidé dívají. Ví, kolik její vzhled stojí a velmi pravděpodobně si umí spočítat, co jí která fotografie vydělá. Někdo její reklamu miluje, někdo ji považuje za lacinou, někdo se podívá především na ty sportovní míče a tomu člověku přeji hodně štěstí v dalším životě.
Sweeney si každopádně vybrala sama.
A právě v tom je pointa. Století ženské emancipace směřovaly k tomu, aby žena mohla žít podle vlastního rozhodnutí, i když se to někomu nelíbí, pohoršuje ho to nebo mu to rozbíjí jeho představu o tom, jak má správná žena vypadat a co má chtít.
Sweeney nikoho o svolení nežádá.
A přesně tak to má být.
