Za deset dní začíná 23. mistrovství světa ve fotbale, na které se probojovala i česká reprezentace. Turnaj v USA, Kanadě a Mexiku sdruží 48 týmů z celého světa a stane se bezpochyby opět největší sportovní událostí roku.
Takhle nějak to ale nevypadalo před 96 lety, když se v uruguayském Montevideu konalo vůbec první mistrovství světa. Třináct zemí, žádná kvalifikace, jeden přeplněný parník přes Atlantik a rozhodčí v sakovém obleku. Světový fotbal se teprve rodil.
FIFA vznikla v roce 1904 se sedmi evropskými členy. Do konce dvacátých let 20. století se federace rozrostla na 41 národních asociací a fotbal se pomalu stával globálním sportem.
Problém byl, že největší mezinárodní soutěž, olympijský turnaj, byla vyrazena pouze amatérům. Profíci, kteří mezitím tvořili základ většiny silných národních týmů, se nemohli zúčastnit. Prezident FIFA Jules Rimet a sekretář francouzské fotbalové federace Henri Delaunay proto v roce 1926 začali prosazovat myšlenku vlastního světového šampionátu, otevřeného všem hráčům bez rozdílu.
Rimet byl vizionář s konkrétní agendou. Narodil se v roce 1873 v burgundském Thoissey, v mládí hrál fotbal v pařížských klubech a záhy se začal angažovat v organizaci sportu.
Na předsednický post FIFA nastoupil v roce 1921 a zastával ho nepřetržitě třicet let. Byl přesvědčen, že fotbal může být víc než zábava, že dokáže překlenout národní a třídní rozdíly. Světový šampionát viděl jako konkrétní krok tímto směrem. Na kongresu FIFA v Amsterdamu v roce 1928 byl jeho nápad formálně schválen a turnaj byl naplánován na rok 1930.
O pořadatelství projevily zájem Itálie, Španělsko, Nizozemsko, Švédsko a Uruguay. Rimet ale od začátku prosazoval Jižní Ameriku, a to ze dvou důvodů. Uruguayci byli olympijskými šampiony z let 1924 i 1928, tedy nejlepším týmem na světě. A Rimet se obával, aby se fotbal nestal příliš eurocentrickým sportem.
Uruguay navíc nabídla, že uhradí cestovní náklady všem účastníkům. Ostatní kandidáti své přihlášky stáhli a malá jihoamerická země s pouhými dvěma miliony obyvatel se stala hostitelem úplně první akce tohoto druhu.
Nadšení však rychle opadlo. Cesta lodí přes Atlantik trvala tři týdny a hráči by museli být celkově pryč až tři měsíce. Hospodářská krize v Evropě teprve začínala a kluby nebyly ochotné pouštět hráče na tak dlouhou dobu. Anglie, Wales, Skotsko a Severní Irsko navíc v té době vůbec nebyly členy FIFA, protože z federace odešly roku 1928 po sporu o platby amatérským hráčům.
Situace vypadala tristně, když dva měsíce před zahájením turnaje nepřijala pozvání ani jediná evropská země. Přitom šlo o turnaj bez kvalifikace, FIFA všechny členy jednoduše pozvala a čekala na přihlášky. Jihoameričané pohrozili, že z organizace odejdou, pokud Evropané zůstanou doma. Rimet věděl, že musí jednat osobně.
Účastníci a společná cesta parníkem
Bez Evropanů hrozilo, že se první světový šampionát stane pouze jihoamerickým turnajem, což by Rimetův projekt pohřbilo. Jako předseda FIFA tak osobně intervenoval a přesvědčil Francii k účasti, přestože hvězdný obránce Manuel Anatol i trenér Gaston Barreau odmítli jet.
Viceprezident FIFA Seeldrayers ze své strany dotlačil Belgii, ačkoli i tam situace nebyla jednoduchá. Belgický fotbal byl tehdy oficiálně amatérský, hráči ale dostávali neoficiální prémie za výkony. Někteří si k tomu přivydělávali otevřením kavárny, což belgická federace v prosinci 1929 zakázala: každý hráč, který si kavárnu otevře, přijme o místo v reprezentaci.
Hvězdný útočník Raymond Braine, nejlepší střelec belgické ligy dvou předchozích sezon, si kavárnu otevřel právě v prosinci 1929. Na turnaj tak nesměl a Belgičané jeli na mistrovství bez svého nejlepšího hráče.
Braine brzy poté podepsal smlouvu se Spartou Praha a stal se tak historicky prvním belgickým profesionálním fotbalistou. Před MS 1934 mu československá federace nabízela 100 000 korun, aby přijal československé občanství a hrál za naši reprezentaci. Odmítl.
Rumunsko přihlásil nový král Karel II. osobně. Nastoupil na trůn pouhý měsíc před začátkem turnaje a jedním z jeho prvních aktů bylo, že nařídil zaměstnavatelům, aby fotbalistům dali placené volno na dobu šampionátu. Těm, kteří odmítali, pohrozil uzavřením podniku. Vybraným hráčům udělil amnestii za předchozí tresty a tým sestavil sám.
Jugoslávie se přidala pod jeho vlivem, přestože chorvatští hráči odmítli reprezentovat a tým byl složen výhradně ze Srbů.
Rumuni nastoupili na palubu italského parníku Conte Verde jako první v Janově. Francouzi a Jugoslávci se přidali po zastávce na Azurovém pobřeží, Belgičané pak v Barceloně. S týmy cestovali i tři evropští rozhodčí a samotný Jules Rimet, který vezl cennou trofej ve svém kufru.
Hráči trénovali na horní palubě a taktické porady se odehrávaly v podpalubí. Po přeplutí Atlantiku loď zastavila ještě 29. června v Riu de Janeiru, kde přistoupili Brazilci. Conte Verde do Montevidea dorazil 4. července, tedy po více než dvou týdnech na moři.
O účast byl z amerického kontinentu obecně velký zájem. Z Jižní Ameriky se přihlásily Argentina, Brazílie, Bolívie, Chile, Paraguay, Peru a Uruguay. Ze Severní Ameriky pak Mexiko a Spojené státy.
Asijské členské státy FIFA, Japonsko a Siam (dnes Thajsko), pozvání odmítly. Turnaj měl mít původně čtrnáct účastníků, jenže Egypt, jediný africký člen FIFA, do Marseille kvůli bouři dorazil pozdě a loď do Jižní Ameriky mu odjela bez něj. Startovní pole se tak smrsklo na třináct týmů.
První mundialový gól padl do sněhu
Turnaj začal 13. července 1930 ve dvou simultánních zápasech. Francie porazila Mexiko 4:1, USA zdolaly Belgii 3:0. Hrálo se přitom za velmi překvapivých podmínek. Byl červenec, což na jižní polokouli znamená zimu, a během prvního zápasu v historii mundialu tak na trávníku reálně sněžilo. Vůbec první gól v historii mistrovství světa vstřelil Lucien Laurent z Francie ve dvanácté minutě.
Rozhodčí na turnaji nastupovali v sakách a kravatách, pravidla nebyla sjednocena a každý sudí si je vykládal po svém. Nejkřiklavější případ přišel v zápase Francie s Argentinou, když brazilský rozhodčí odpískal konec utkání o šest minut dříve, přičemž Francouzi měli právě nakopaný rohový kop a reálnou šanci na gól.
Hráči sice divoce protestovali, ale FIFA incident nikdy oficiálně neřešila. V argentinsko-mexickém utkání zase bolivijský sudí Saucedo, který zároveň trénoval bolivijský národní tým, odpískal tři penalty za jediný zápas.
Nejbizarnější scéna turnaje ale nepatří rozhodčím. Během semifinále USA vs. Argentina vběhl na hřiště americký fyzioterapeut Jack Coll ošetřit zraněného útočníka. V tom zakopl, upustil lékařskou tašku a rozbil si v ní lahvičku s chloroformem. Výpary okamžitě omráčily jeho i hráče, kterému přišel pomoci. Oba museli z trávníku odnést na nosítkách.
68 000 diváků, dva míče a jeden šampion
Do semifinálového kola postoupili vítězové čtyř skupin: Argentina, Jugoslávie, Uruguay a USA. Uruguay rozdrtila Jugoslávii 6:1 a Argentina stejným výsledkem porazila Američany.
Finále Uruguay vs. Argentina 30. července 1930 bylo víc než jen sportovní událost. Více než patnáct tisíc Argentinců přijelo lodí přes Río de la Plata do Montevidea. Část z nich kvůli husté mlze dorazila pozdě a doma mezitím propukly pouliční nepokoje. Argentinský konzulát v Montevideu byl po výsledku ostřelován kameny.
Na stadionu Centenario se nakonec sešlo 68 346 diváků.
Ještě před výkopem vznikl ostrý spor o míč, když každý tým chtěl hrát s vlastním balonem. Nakonec delegáti dohodli kompromis: v prvním poločase se hrálo s argentinským míčem, ve druhém s uruguayským. Uruguayci vedli už po dvanácti minutách, Argentina ale do přestávky otočila na 2:1 díky gólům Peucella a Stábileho.
Ve druhém poločase Uruguay srovnala a pak strhla vedení na svou stranu. Finální výsledek 4:2 zpečetil útočník Héctor Castro, který žil s chybějícím pravým předloktím – přišel o něj při nehodě s pilou ve třinácti letech.
Nejlepším střelcem turnaje se stal Argentinec Guillermo Stábile s osmi góly v pouhých čtyřech zápasech. Do sestavy přitom nastoupil teprve po zranění spoluhráče a před šampionátem byl relativně neznámým jménem. Hlavní hvězdou turnaje nakonec byl uruguayský kapitán José Nasazzi, který dovedl tým k titulu jako první v historii.
Avšak ani cesta zpět se neobešla bez bizarního momentu. Rumunský záložník Alfred Eisenbeisser onemocněl na palubě a byl hospitalizován v Janově. Zbytek rumunské výpravy pokračoval bez něj a po návratu do Bukurešti rodině omylem oznámil jeho smrt. Eisenbeisserova matka okamžitě začala chystat pohřební hostinu.
Když syn dorazil domů živý a zdravý, šokovaná matka omdlela. Eisenbeisser se pak dal na krasobruslení a v roce 1936 dokonce startoval na zimních olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu.
Trofej, kterou Rimet osobně převezl na palubě Conte Verde, se původně jmenovala Victoire. V roce 1946 byla přejmenována na jeho počest. Prezidentem FIFA zůstal až do roku 1954.
Dočkal se toho, že se z jeho myšlenky stala největší sportovní událost na světě. A ta událost začala s třinácti národy jako logistický experiment na hranici absurdity. Přesto se na finále sešly desetitisíce diváků a výsledek rozhýbal ulice Montevidea i Buenos Aires.
Na druhý šampionát v Itálii roku 1934 přijalo přihlášku tolik zemí, že se musela poprvé v historii hrát kvalifikace.
Kompletního průvodce k MS 2026 pro každého fanouška najdete na VLNY.cz.
