Na sociálních sítích, které (jasně, dost falešně) čím dál víc rámují politickou debatu (nejen) v Česku asi není den, kdy by se z nějaké strany nepropírala osobnost prezidenta Petra Pavla. Když to různě pročítám, vždycky se vrátím k vlastní emoci pod obří jezdeckou sochou Jana Žižky na Vítkově.
Na Vítkově totiž foukalo, jak tam na konci října fouká vždycky. Skvělá muzika Hudby hradní stráže, historické vojenské prapory a uniformy, hymna, přelet stíhaček…prostě státní svátek, jak má být. Vedle mě stáli moji rodiče, v očích slzy radosti a vděčnosti. Fakt mě to dojalo. Cítil jsem hrdost. Na Česko, na to, že po letech, kdy prezidentský úřad uzurpovala jedna z nejodpornějších postav moderních českých dějin Ing. Zeman z Kolína se nemusím stydět. Naopak. Byl to super zážitek.
Česká politická debata ovšem takhle nefunguje. Nárok na pravdivý život se vším všudy mají jenom naši kmenoví příslušníci.
Žádný složitý politický rozbor. Prostě okamžik, kdy stojíte pod českou vlajkou a nemusíte před prezidentem vlastní země uhýbat pohledem.
Po oněch deseti letech Miloše Zemana to byl skoro zapomenutý pocit. Z Hradu zmizela odpudivá směs vulgarity, osobní msty a ruskočínský vlezdoprdelismus. Prezident dokázal stát před nastoupenými vojáky, udržet rovnováhu a mluvit jako člověk.
Nikdo netrhal novinářům mikrofony. Nikdo nehledal popelníček. Nikdo nemusel přemýšlet, jakou další ostudu Hrad vyrobí. Ani virózou tam nikdo netrpěl, přestože na Vítkově foukalo, jak tam na konci října fouká vždycky.
Petr Pavel vrátil prezidentskému úřadu důstojnost. Působí klidně, civilně a v zahraničí reprezentuje Českou republiku jako pevnou součást západního světa. Volil jsem jej. Mám radost, že jsem jej volil. Pokud bude znovu kandidovat, budu jej volit znovu. Považuji ho za výborného prezidenta.
Právě proto mu nehodlám zakládat církev. Právě proto jej mohu kritizovat, pokud si to zaslouží.
Česko si prezidenta znovu rozdělilo
Kolem Petra Pavla se vede spor o údajný kult osobnosti. Stačí jedna fotka z random akce. Jedni píšou o důkazu prezidentovy lidskosti, elegance a státnického formátu. Stejná fotka na druhé straně rozjede kolovrátky o marketingovém produktu, lampasákovi a pečlivě naleštěné figuríně. A už to jede. Na sítích se sdílí oslavné ódy, nebo prolhané hejty.
A podržtašky komoušského premiéra si berou do huby komoušskou minulost prezidenta i když sami se chovají jako normalizační šmejdi. Na jednom konci internetu se z každého gesta stává důkaz slušného Česka. Na druhém stačí připsat „Pávek“, přidat rudou hvězdu a živý člověk zmizí.
To je totiž tradice nesmyslných českých debat o živých lidech. Česko si neví rady s těmi, kteří jsou normální lidi. Potřebuje ikonu, případně terč. Petr Pavel dnes slouží obojímu.
Jeho obliba se ovšem nezrodila z několika fotografií na motorce. Vyrůstá ze zkušenosti posledních let, z vypjaté prezidentské volby a z každodenního politického střetu. Pavel porazil Andreje Babiše ve chvíli, kdy velká část země vnímala volbu jako obranu samotného charakteru republiky. Česko potřebovalo nějaké světlo na konci tunelu. Po tolika letech morální a charakterové žumpy, kterou předvádělo především v posledních letech duo Zeman Babiš jsme se k další volbě v podstatě všichni mimořádně upnuli. A dobře to dopadlo. Hrad přestal být místem, ohrožující bezpečnost země. Prezident přestal urážet spojence a česká zahraniční politika získala na Hradě čitelného zastánce.
Pak se Andrej Babiš vrátil k moci. S Petrem Macinkou a Tomiem Okamurou se vrátila také politika, která prezidenta potřebuje jako nepřítele a každý střet s Hradem mění v představení pro vlastní voliče.
Tady také podle mě nastala první výrazná chyba prezidenta – nejmenování Filipa Turka ministrem. Kdyby se tak stalo, patrně už by po něm nebylo ani vidu ani slechu, protože by jej sejmul sám Bába. Tenhle spor totiž rychle přerostl v osobní válku ministra zahraničí proti hlavě státu. Macinka mluvil o spálených mostech a spor se přenesl také do otázky prezidentovy účasti na summitu NATO v Ankaře. Vláda jej původně do české delegace nezařadila. Pavel podal kompetenční žalobu a Ústavní soud předběžným opatřením uložil, aby byla jeho účast na summitu zajištěna. O tom příběhu jsem ostatně psal když to bylo aktuální.
Ankara ukázala mechanismus v čisté podobě. Vláda se pokusila prezidenta odsunout. Prezident se ubránil. Útok skončil politickým fiaskem a Pavlovi příznivci pak mohli každé jeho podání ruky číst jako další vítězství nad vládou, která dělá Česku za hranicemi jenom ostudu.
Stejný mechanismus pracuje od prezidentské kampaně. Každé „Pávek“ zvyšuje emocionální hodnotu jeho uniformy. Každá lež o rozvědčíkovi vytlačuje i otázky, které jsou k jeho minulosti oprávněné. Každý Macinkův útok upevňuje přesvědčení, že prezident má pravdu už proto, kdo na něj právě útočí.
Pavlovi odpůrci tak spoluvytvařějí jeho kult. Čím špinavější metodu použijí, tím pevněji se kolem prezidenta sevře opačný tábor. Potom nad výsledkem pohoršeně kroutí hlavou lidé, kteří jej celou dobu pomáhali stavět.
Obzvlášť směšně působí mravní poučování z okruhu Václava Klause a Miloše Zemana. Jejich někdejší lokajové náhle objevili občanskou kritičnost, nebezpečí oddanosti a správnou míru úcty k hlavě státu. Léta omlouvali každou svévoli svých prezidentů, léta obraceli realitu v jejich prospěch. Ovšem teď, při jiné konstelaci, popírají svoje někdejší výroky a dělají z prezidenta něco jako obtížný hmyz, který kazí geniálním stratégům a geopolitickým myslitelům jejich vyvádění Česka z okruhu civilizovaných zemí.
Ovšem toto jejich pokrytectví jenom potvrzuje často nekritické prezident fans v jejich pozici, a to také není nic zdravého.
Kolem prezidenta opravdu vzniklo prostředí, v němž se obdiv snadno mění v povinnost. Člověk pronese věcnou výhradu a seběhne se na něj úderka, že snad pomáhá Babišovi či dokonce „jak si to může člen ODS dovolit“. Prezidentovo rozhodnutí se pak nehodnotí podle aktuální skutečnosti, nýbrž podle seznamu jeho nepřátel. Čím odpudivější protivník stojí naproti němu, tím méně otázek se smí klást na naší „hodné“ straně.
Kult osobnosti nezačíná tím, že si lidé prezidenta váží, že se s ním rádi vyfotí nebo že po deseti zemanovských letech cítí úlevu. Začíná ve chvíli, kdy se sympatie mění v náhradní argument. Kdy odpůrce prezidentova rozhodnutí nemusí být vyvrácen, stačí ho přiřadit k Babišovi, Rusku nebo Motoristům. A kdy se prezidentova důstojnost začne zaměňovat za jeho neomylnost.
Tento způsob myšlení známe velmi dobře. Celá léta jej sledujeme u Babišových voličů.
Teď se pomalu zabydluje také mezi lidmi, kteří se považují za jejich pravý opak.
Lež postavená z pravdivých slov
Nejvytrvalejší útok na Petra Pavla stojí na označení „komunistický rozvědčík“.
Je to vlastně docela chytrá lež. Nepracuje s úplným výmyslem. Vezme několik pravdivých údajů, odstraní časové souvislosti, smíchá dohromady různé bezpečnostní složky a nechá působit hnojomety sociálních sítí, kde se majitel několika profilů s velkým dosahem kolaborant Markvart postará, aby „lid popelnicových polí“ svoji nenávist k vlastní zpackané existenci obrátil v nenávist k prezidentovi.
Pavel totiž byl vojákem Československé lidové armády. V roce 1983 se stal kandidátem KSČ a v únoru 1985 jej do strany přijali. Sloužil u 22. výsadkového pluku speciálního určení v Prostějově. Komunistický režim jej považoval za schopného, politicky spolehlivého a perspektivního důstojníka. V roce 1988 nastoupil do postgraduálního velitelsko-štábního zpravodajského studia.
Všechny tyto údaje patří do jeho životopisu. Petr Pavel si pro vojenskou kariéru zvolil přizpůsobení tehdejšímu režimu. Do KSČ vstoupil dobrovolně. Přijal pravidla armády Varšavské smlouvy a využil možnosti, které mu nabídla. Na zpravodajské studium režim neposílal své odpůrce. Vybíral si důstojníky, kterým politicky důvěřoval.
Pavel nebyl disident. Proti komunistickému režimu nevystupoval. V listopadu 1989 měl rozběhnutou velmi slibnou vojenskou kariéru a nic nenasvědčovalo tomu, že ji hodlá opustit.
Tolik doložitelný životopis.
Politická lež začíná při jeho překladu do jazyka určeného pro sociální sítě a hospodské mudrlanty. Ze studenta zpravodajského oboru vznikne hotový špion. Z přípravy na možnou budoucí službu vykonaná agenturní činnost. Z vojáka příslušník Státní bezpečnosti. Ten příběh známe. Šíří se jako každý promyšlený útok na pluralitní standardní demokracii, který okruhy vládních subjektů dlouhá léta vedou.
Ovšem tyhle věci jsou naprostou lží.
Nic z toho Petr Pavel nedělal.
Nebyl příslušníkem Státní bezpečnosti ani jejím spolupracovníkem. Nikoho pro StB nesledoval, nevyslýchal a neudal. Neexistuje důkaz, že by před listopadem působil v zahraničí pod falešnou identitou, řídil agenturní síť nebo vykonal zpravodajskou operaci proti demokratickému státu. V roce 1992 získal negativní lustrační osvědčení.
Pavlův prostějovský pluk opravdu patřil do vojenské zpravodajské struktury. Jeho úkolem byl hloubkový průzkum a speciální vojenská činnost pro případ války. Výsadkář vysazený v týlu protivníka vykonává jinou práci než tajný agent působící pod falešnou identitou v západní zemi. Ovšem političtí plochozemci ze FB skupin nenávidících úspěšné Česko realitu nepotřebují. Slovo „rozvědčík“ zní dostatečně temně a ušetří několik odstavců vysvětlování.
Pavel byl v roce 1988 přijat do tříletého zpravodajského studia a jako jeho posluchač převeden pod Zpravodajskou správu Generálního štábu. Formálně se tedy stal součástí vojenské zpravodajské struktury. Listopad 1989 jej však zastihl na začátku odborné přípravy. Studium dokončil v roce 1991, už pro armádu demokratického Československa.
Označení „rozvědčík“ proto pracuje se dvěma odlišnými významy. Odborník jím může označit příslušníka vojenské zpravodajské struktury, který se na budoucí službu připravoval. Běžný člověk v něm slyší hotového, vycvičeného a nasazeného špiona.
Pavlovi odpůrci používají odborný význam jako alibi a spoléhají na účinek toho druhého.
Na otázku, zda byl Petr Pavel před listopadem formálně příslušníkem Zpravodajské správy Generálního štábu, zní odpověď ano. Na otázku, zda byl komunistickým špionem nasazeným proti Západu, zní odpověď ne. Taková jsou fakta.
Jeho tehdejší kariérní volby tím žádný morální odpustek nezískávají. Odpovědnost však začíná u skutečných rozhodnutí a reálných činů.
Člověku lze oprávněně vyčítat rozhodnutí, která učinil. Pavlovo členství v KSČ, loajalita k armádě komunistického státu a kariérní přizpůsobení představují dostatečně vážnou část jeho minulosti. Kdo k nim potřebuje přidávat StB, špionáž a neexistující operace, je lhář a darebák.
Životopis nekončí v roce 1989
Druhá manipulace zachází s časem. Pavlův život se v ní zastaví u přihlášky do KSČ a několika měsíců zpravodajského studia před listopadem. Následujících více než třicet let jako by nebylo.
Demokratické Československo si Pavla po listopadu nechalo v armádě. V lednu 1993 se ukázalo proč. Na francouzskou základnu Karin v bývalé Jugoslávii padaly minometné granáty. Most byl zničený, dva Francouzi mrtví, několik dalších raněných a pětapadesát vojáků bez cesty ven. Pavel vzal devětadvacet mužů, dva obrněné transportéry a vyrazil pro ně. Cestou odklízeli stromy pod palbou, na jednom z kontrolních stanovišť mu srbský velitel opřel samopal do zátylku. Pavel nezpanikařil, dojel na základnu a Francouze vyvezl. Za tuhle akci dostal francouzský Vojenský kříž s bronzovou hvězdou.
Průběh operace odpovídá dochovanému popisu evakuace i svědectví francouzského velitele.
Později velel české armádě jako náčelník Generálního štábu. Pak jej dokonce spojenci zvolili předsedou Vojenského výboru NATO. Generál z někdejšího komunistického Československa stanul v čele nejvyššího vojenského orgánu Aliance, proti níž se armáda jeho mládí připravovala k válce. Komunistický režim v něm viděl perspektivního důstojníka. O pětadvacet let později mu svobodné Česko svěřilo vlastní armádu a spojenci vojenské vedení NATO.
Pavlovo členství v KSČ a kariérní přizpůsobení v osmdesátých letech samozřejmě zůstávají v jeho životopisu. Nikdo příčetný je z něj nevymaže. Jenže ten životopis pokračoval v jiné době. Člověk může v jednom historickém okamžiku udělat kariérní kompromis s hnusným režimem a v jiném prokázat odvahu, charakter a věrnost svobodné zemi. Všechno je pravda. Všechno patří do jednoho soudu. Každý zaslouží druhou šanci. Já o tom vím své.
Česká politická debata ovšem takhle nefunguje. Nárok na pravdivý život se vším všudy mají jenom naši kmenoví příslušníci. Svým lidem dopřejeme dobové souvislosti, vysvětlení, polehčující okolnosti a někdy i několik úplně nových začátků. Protivníka zastavíme v okamžiku, který se nám nejvíc hodí, a zbytek jeho života prohlásíme za nepodstatný. Platí to v mnoha ohledech o všech skupinách politického spektra.
Pavlovi odpůrci tak jeho celý život udržují v roce 1989 už šestatřicet let. V osmadvaceti mu vystavili konečný posudek falešných kádrováků a od té chvíle odmítají akceptovat realitu. S historickou přísností to má společného málo. Je to jenom život ve lži.
Hrad, který hledá svého tatíčka
Ještě hlubší důvod leží v českém vztahu k Hradu. Prezident má v našem ústavním systému omezené pravomoci, společnost mu však pravidelně přisuzuje odpovědnost, která by stačila několika vládám. Od hlavy státu čekáme reprezentaci, mravní vedení, výklad dějin i potvrzení vlastní politické identity.
Republika zdědila po monarchii Hrad jako symbolický vrchol státu a velmi rychle jej zaplnila vlastním panovníkem bez koruny. Masaryk se ještě za života stal tatíčkem a parlament zákonem prohlásil, že se zasloužil o stát. Reálný politik se svou tvrdostí, omyly a mocenskými zásahy postupně mizel pod obrazem moudrého muže na koni.
Také Václav Havel postupně zmizel pod dvěma karikaturami. Pro jednu část společnosti se stal svědomím národa a po smrti téměř bezchybnou ikonou. Pro jinou navždy zůstal viníkem všeho od privatizace po rozpad Československa. Skutečný politik se svými velkými myšlenkami, rozpory, omyly a odpovědností překážel oběma plakátům.
Václav Klaus si kolem sebe vypěstoval svět, v němž každý jeho obrat potvrzoval, že ostatní zaspali další dějinnou zatáčku. Miloš Zeman z Hradu vládl jako hospodský monarcha, který smí všechno, protože údajně mluví za obyčejné lidi. Ponížení úřadu se vydávalo za lidovost. Zlomyslnost za upřímnost. Služba ruským zájmům za suverénní zahraniční politiku.
Přímá volba – podle mě největší chyba v polistopadovém vývoji – všechny tyto české sklony zesílila. Prezident přichází na Hrad s miliony hlasů a stává se – holt legitimně – mnohem silovějším hráčem. Jeho voliči v něm vidí své osobní vítězství. Po vyhrocené kampani roku 2023 proto útok na Petra Pavla snadno zasáhne také lidi, kteří jej volili, jejich hodnoty, radost z porážky Andreje Babiše i představu civilizované země.
Proto reagují osobně. Proto jej brání i tam, kde žádnou obranu nepotřebuje. Proto každá pochybnost vyvolává podezření ze zrady vlastního tábora.
Petr Pavel všechny tyto české představy naplňuje téměř dokonale. Uniforma mu dává autoritu, vojenská kariéra příběh služby a klidné vystupování důstojnost. Porážka Andreje Babiše přidala silný okamžik společného vítězství. Po Zemanovi přišel člověk, za kterého se nemusíme stydět. Část společnosti z této úlevy postupně udělala závazek.
Úleva není politická metoda
Pavla je nutné bránit před lží. Před politickým hodnocením jej chránit nesmíme, protože to škodí nejen jemu, ale hlavně standardní politické debatě. A ta je základem demokratického politického systému.
Část jeho příznivců toto rozlišení v čase úplně ignoruje… ztrácí se jim za obzorem schopnosti myslet.
Naposledy jsem si tenhle mechanismus vyzkoušel na vlastní kůži u Macinkových SMS. Když jsem napsal, že nemohou mít trestněprávní rozměr v žádném vesmíru, seběhla se na mě úderka lepších právních plochozemců. V nějakém podcastu přece někdo řekl, že jde o trestný čin, takže bylo hotovo. Právní argument nikoho nezajímal. Oblíbený opinion maker vydal rozsudek a kdo se mu postavil, začal automaticky sloužit nepříteli. Jako důkaz mé morální vady pak vytáhli dva roky starou fotku z baru, na níž se s Macinkou šklebíme do objektivu. Tupost non plus ultra.
Policie věc samozřejmě odložila, protože skutečně neexistuje vesmír, ve kterém by tohle mohlo být trestné. Twitterová úderka Okamurů dobra se však neomluvila. Ale příště, až zase bude úplně mimo, bude zase řvát 😊 to je taková klasika.
Ovšem je to typická příklad skutečnosti, kdy se ryze právní (dejme tomu odborná) věc stala předmětem hloupého fanouškovství. Stejným způsobem se pak posuzuje vlastně každá věc. Pavel je slušný, Macinka odporný a Babiš lže. Všechny tři věty mohou být pravdivé a pořád nám neřeknou, jestli prezident rozhodl správně. Protože on má i ústavní pravomoci.
Jmenuje třeba ústavní soudce nebo členy bankovní rady. Dostane na stůl jméno člověka, kterému věří, a musí rozhodnout, zda mu svěří kus státu. V takových chvílích mu klidný hlas, vojenská minulost ani naše sympatie správnou odpověď nenapovědí. Bezchybnou bilanci mají na Hradě pouze busty v chodbách.
Deset let Miloše Zemana navíc udělalo spoustě lidem v hlavách slušnou paseku. Ono dneska stačí, aby se prezident nekymácel ožralý u korunovačních klenotů, neříkal do rozhlasu PASSY, nekolaboroval s Rusáky, nechoval se obecně jako naprostý křupan – a hned je to bezchybný státník. Ale já se tomu v podstatě ani moc nedivím. Proto tenhle text začal mojí vlastní emoční úlevou na Vítkově.
Jen z té úlevy nechci udělat nějakou politickou metodu. Ing. Zeman nám pošpinil sídlo českých králů víc než dost. Nemusí nám nastavovat měřítka ještě do budoucna. Už o něm nechci slyšet ani slovo.
A úplně nejsrandovnější je, že se spousta adorujících vysmívá voličům Báby, že mu všechno odpustí. Položíte před ně jeho střet zájmů a odpovědí vám Andrejem, který maká. Připomenete lež a dozvíte se, kolik toho udělal pro lidi. Upozorníte na další kus republiky uloupený do Agrofertu a oni začnou vyprávět, jak mu všichni ubližují. Otázka zmizí. Zůstane věrnost.
Chovají se vlastně obdobně. Jenže!
Skutečný Petr Pavel takovou ochranu nepotřebuje. Člověk, který nasadil život pro druhé, se určitě nemusí bát kritiky ani nesouhlasu vlastního voliče.
Na Vítkově jsem byl na českého prezidenta pyšný. Příště na něj možná budu naštvaný a napíšu to stejně otevřeně.
Hrad to přežije. Já také.
Petr Pavel nepotřebuje věřící.
Potřebuje občany.
