Triumf syrové reality z ruzyňské cely
V roce 1992 natočila Česká televize skromný čtyřdílný seriál podle knihy spisovatelky Evy Kantůrkové (96) o ženské věznici v Ruzyni. Bez velkého rozpočtu, bez marketingové kampaně, s obsazením, které tehdy nikdo nepovažoval za prvoplánově hvězdné. O dva roky později stál štáb v čele s režisérem Hynkem Bočanem na pódiu v Cannes.
Pátého října 1992 odvysílala Česká televize první díl minisérie, o které nikdo předem nepředpokládal, že se stane jedním z nejcitovanějších televizních počinů porevoluční éry. Čtyři epizody, čtyři vězeňkyně a jedna cela. Žádné efekty, žádná honba ze čísly, žádný bulvár. A přesto se z komorního projektu stal fenomén, který dodnes reprízuje Česká televize více než ochotně a pravidelně,
Skutečná Marta jménem Eva
Předlohou byla kniha Evy Kantůrkové (Moje..) Přítelkyně z domu smutku, kterou napsala na počátku osmdesátých let po vlastní zkušenosti z ruzyňské vazby. Kantůrková do žurnalistiky nastoupila už v roce 1950 v deníku Mladá fronta a k psaní se dostala přes rodinu — matka byla spisovatelka, otec novinář.
Než se stala disidentkou, prošla i sekretariátem Svazu mládeže a dvěma manželstvími: prvním s básníkem Janem Šternem, druhým s Jiřím Kantůrkem, po němž nese jméno dodnes.
Zatčena byla 7. května 1981, den poté, co ji policie hledala na chalupě. Sama později popsala, jak jí manžel ráno oznámil, že dům obklíčili u obou vchodů — večer předtím přitom televize hlásila zprávu o zabaveném kamionu a ona mu žertem říkala, že to bude nějaký malér. Malér byl nakonec její vlastní.
Vyšetřovatelé chtěli, aby se vyjádřila k zabaveným dopisům a rukopisům, mimo jiné k její předchozí knize Sešly jsme se v této knize o manželkách vězněných mužů.
V ruzyňské vazbě strávila necelý rok. K soudu nikdy nedošlo — jen další z triků režimu, jak držet nepohodlné lidi v šachu. Zážitek ale proměnila v knihu, kterou sama nazvala „románem pravdou“: patnáct kapitol, každá pojmenovaná po jedné ze spoluvězeňkyň, s nimiž sdílela celu. Za dílo dostala v roce 1984 první ročník Ceny Toma Stopparda, k němuž později přibyly Palachova cena za Jana Husa i Cena Ladislava Fuchse za celoživotní dílo z roku 2008.
Bočanova sázka na neznámé
Knihu, poprvé vydanou 1984 v exilu a doma až 1990, si o dva roky později vybral režisér Hynek Bočan (88). Scénář napsal spolu s autorkou a Václavem Šaškem, kameru měl Jiří Šámal. Do hlavní role Marty obsadil tehdy třicetiletou Ivanu Chýlkovou (63), po jejímž boku se objevily i Jiřina Bohdalová (95) jako paní Helenka nebo Helena Růžičková (†67) jako Helga.
Casting byl v době natáčení z velké části netradiční. Vedle ostřílených tváří dostaly prostor mladé herečky, pro které šlo o zásadní kariérní průlom. Tehdy sedmnáctiletá Anna Geislerová (50) si v seriálu zahrála jednu ze svých vůbec prvních výrazných rolí. Jiřina Bohdalová navíc při ztvárnění paní Helenky čerpala z vlastního rodinného traumatu — její otec byl v roce 1955 odsouzen na patnáct let a ona sama strávila dva dny v cele předběžného zadržení.
Postavu autorka v seriálu schválně nepojmenovala po sobě. Kniha i seriál stojí na stejném principu — žádný vševědoucí vypravěč, žádné dohady o vnitřním životě spoluvězeňkyň, jen to, co Kantůrková skutečně viděla a slyšela. Jak sama napsala, vězení všechno deformuje, a přesně tuhle deformaci chtěla zachytit bez příkras.
Peklo v Pankráci a požár v cele
Natáčení probíhalo v letech 1991 až 1992 a přineslo mimořádně náročné produkční podmínky. Vězeňské cely byly postaveny jako stísněná dekorace v ateliérech v Hostivaři, kde štáb vybudoval dvě cely vedle sebe. Pro autentické záběry vycházkových koridorů a exteriérů však režisér Bočan zvolil natáčení přímo v pankrácké věznici za jejího plného provozu.
Prostředí reálné věznice vyvolalo mezi herci i trestanci obrovské napětí. Vězni na herečky z cel pokřikovali a atmosféra byla tak tísnivá, že Yvetta Blanarovičová (63) později vzpomínala, jak štáb z reálného prostředí prakticky ztratil řeč.
Drama vyvrcholilo ve chvíli, kdy Helena Růžičková, která ovládala bulharštinu, upozornila režiséra, že se skupina bulharských vězňů v koridoru domlouvá na výpovědích k výslechům. Velitel věznice raději natáčení okamžitě přerušil a krátce nato jeden z bulharských vězňů ve své cele založil požár.
Sama Ivana Chýlková později vzpomínala, že ve vězeňském prostředí a v erárních teplácích strávili denně zhruba tři a půl měsíce. Po tak dlouhé době v tísnivé kulise podle svých slov na čas úplně ztratila pocit běžného života venku.
Při natáčení v hostivařských ateliérech navíc vznikla slavná filmová historka. Během scény, kdy postava Heleny Růžičkové vyvolávala ducha, začala technika kolapsy vypovídat službu — nejprve vypadl proud, následně zvuk a nakonec i kamera. Štáb musel místnost opustit, Růžičková však v cele zůstala a po chvíli se technika bez vysvětlení opět rozběhla.
Od malé obrazovky do Cannes
Diváckou pozornost si seriál získal rychle, kritickou o něco pomaleji. Zlom přišel v roce 1994, kdy minisérie dostala na Mezinárodním televizním festivalu v Cannes Velkou stříbrnou cenu v kategorii seriálů a Ivana Chýlková k tomu Velkou zlatou cenu za nejlepší herecký výkon. Pro tehdy tříletou Českou televizi šlo o mimořádný úspěch v době, kdy se domácí produkce teprve učila obstát v mezinárodní konkurenci.
Seriál od té doby Česká televize opakovaně reprízuje, naposledy loni na jaře. Diváci se k němu vracejí právě kvůli tomu, čím zaujal už v devadesátých letech — žádný patos, jen střízlivá mozaika lidských osudů za mřížemi, které tehdejší režim vyráběl bez váhání.
