Pro Husáka si přišli 6. února 1951. Bylo mu osmatřicet, měl červený diplom z práv a ke komunistům patřil od roku 1929, kdy vstoupil do Komunistického svazu mládeže. Za války byl v odboji proti Tisovi, vypracoval se na místopředsedu slovenských komunistů a do roku 1950 předsedal Sboru pověřenců, což byla v praxi slovenská vláda.Kolem se už kosilo.
Vladimír Clementis, s nímž Husák začínal jako advokát, seděl a čekal na šibenici. Slánský byl veřejný nepřítel číslo jedna. Husák přesto věřil, že jemu se nic nestane. Byl to přece oddaný soudruh.Byl to velký omyl. Strana potřebovala další hlavy a „buržoazní nacionalista ze Slovenska“ se hodil. Znamenalo to zhruba: jste Slovák, mluvíte nahlas o slovenských věcech a Praha vám nevěří.
Mráz a 72 hodin
Nejvíc o výsleších víme z jeho vlastního dopisu Novotnému. Pak přišla Ruzyně, později Pankrác, Leopoldov a Mírov. Výslechy vypadaly tak, jak je známe z hrůzných učebnic: bití, urážky, nespavost a hodiny nátlaku, aby se přiznal k věcem, které neudělal.
„Vydržel jsem 72 hodin, poté mi přestaly fungovat smysly... Slézala mi omrzlá kůže, dokonce ke mně musel být přivolán doktor.“
Tón je zvláštní, věcný. Žádné velké řeči o hrdinství, žádné gesto. Píše právník, který stroze popisuje zkoumaný jev: hodiny, stav těla, přivolaný lékař. Politiku později dělal úplně stejně.
Proč nepodepsal
V padesátých letech podpis často znamenal konec. Kdo podepsal vymyšlené přiznání, byl pro soud hotový. Husák podle dostupných líčení odmítal, případně podepsal a pak odvolal. Vyšetřovatele to muselo zuřivě štvát. Chtěli přiznání a nešlo to.Proč vydržel, se přesně neví. Reflex míní, že šlo o tvrdohlavost a jistou profesionalitu.
„Zpočátku jsem byl přesvědčen, že v mém případě jde o tragický omyl. Po těžkých zkušenostech jsem však přišel k jasnému poznání, že těmto lidem, těmto orgánům, nejde o zjištění skutečné pravdy, o objasnění faktů. Jde jim výlučně o donucení k přiznání, bez ohledu na skutečnost, na pravdu."
Jako právník věděl, co podpis znamená, a hrál o čas. K soudu se navíc dostal až v roce 1954, a to byla klika: Gottwald i Stalin už byli rok v pekle a čistky pomalu ochabovaly. Že ho zachránilo právě tohle, je spíš historikova domněnka než doložený fakt.
Soud bez stenogramuDuben 1954, Bratislava. Proces s „rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů“ se konal neveřejně. Vedle Husáka seděl básník Ladislav Novomeský a literát Ivan Horváth. Spojovalo je jediné, všichni byli Slováci, a tedy podezřelí.
Husák dostal doživotí. Zajímavé je, co z toho dne nezbylo. Podle posudku k diplomové práci Michala Macháčka se doslovný stenografický záznam hlavního líčení v archivech nenašel. Historici skládají, co se v síni odehrálo, ze vzpomínek spoluobžalovaných, třeba z knihy Ladislava Holdoše a Karla Bartoška Svědek Husákova procesu vypovídá z roku 1991.
Vzorný vězeň, který se nekaje
Z první ruky se o těch letech ví málo, ale archivy něco prozradí. Dozorci ho měli za kázeňského a pracovitého, podle Macháčka hodnotili jeho snahu podat co nejlepší výkon. Za kriminál si odnesl několik zranění, třeba ruku zachycenou ve stroji, zánět pohrudnice a po návratu na svobodu nový chrup.
Nejlepší jsou jarní posudky z Mírova z roku 1960, které rozebírá historik Zdeněk Doskočil. Psal je staršina Janík 30. března a náčelník věznice 7. dubna. Husák plnil normy nadmíru dobře, ale odmítal se formálně zavazovat do socialistické soutěže a svou vinu dál popíral. Vysvětloval to prý tím, že v té době se zavírali funkcionáři strany.
Dozorci tedy konstatovali, že se s otázkou viny pořád nevyrovnal. Celý Husák v kostce. Vzorně maká, nekaje se, nic nepodepíše, co podepíše, to odvolá. A nic nezapomene. Jeho věznitelé, tedy strana, v něm viděli problém. O pár let později zachránce.
Dopis prezidentovi a amnestie.
Dvaadvacátého září 1959 napsal Husák z ruzyňské věznice dopis prezidentu Novotnému. Podle Doskočila v něm popisuje, co s ním udělala dlouhá samovazba a devět let kriminálu, odvolává se na svou nevinu a prosí o amnestii. Dopis se dochoval v Národním archivu i v archivu Kanceláře prezidenta republiky a vyšel v edici Karla Kaplana a Pavla Palečka z roku 2008.
Vyplatilo se. Desátého května 1960 ho pustili, v rámci velké amnestie, která s dobrým srdcem neměla nic společného. Ven vyšel člověk bez postavení, se zdravím v troskách a s rozpadlým manželstvím. Odloučení od rodiny ho stálo vztah.Mlčet nehodlal. Brzy po propuštění sepsal rozsáhlé podání, ze kterého publicisté rádi vytahují vůbec nejdrsnější věty, jaké kdy o svém vězení napsal. Jedna z nich dnes zní skoro jako proroctví:
„Zpočátku jsem byl přesvědčen, že v mém případě jde o tragický omyl. Po těžkých zkušenostech jsem však přišel k jasnému poznání, že těmto lidem, těmto orgánům, nejde o zjištění skutečné pravdy, o objasnění faktů. Jde jim výlučně o donucení k přiznání, bez ohledu na skutečnost, na pravdu."
Napsal to bývalý mukl, který později řídil stát, kde se taky mlčelo, vyhazovalo a přemlouvalo. Jen už bez šibenic.
Pomsta se servíruje studená
Rehabilitace šla pomalu, ale přišla. Dvacátého prosince 1962 podal Husák na ÚV KSČ obsáhlou žádost o přezkoumání procesu. Podle Doskočila v ní vzpomíná i na věznice, kde se komunističtí funkcionáři ocitli mezi ostatními politickými vězni, kteří je nesnášeli, a pod dozorem nemotorným a sterilním. V roce 1963 byl rehabilitován.A pak přišlo něco, co si Husák pečlivě uložil.
Na plénu ÚV KSČ na přelomu května a června 1968 se pustil do Antonína Novotného. Vyptával se na okolnosti svého propuštění v roce 1960, kdy ho amnestovali společně s lidmi, kteří za války kolaborovali nebo špehovali. Citoval Viliama Bacílka, podle něhož se tehdy v předsednictvu strany probíral jen jeho případ a případ Šaňa Macha, někdejší dvojky fašistického Slovenského štátu, který na rozdíl od Tisa popraven nebyl.
Stenografický záznam leží v Ústavu pro soudobé dějiny. Ze sálu nemluvil zlomený člověk. Mluvil politik, který osm let čekal, až si to bude moct říct nahlas.
Nebyl to comeback, spíš kometa. Rok 1968 ho vynesl nahoru jako reformátora. Po Dubčekově pádu v dubnu 1969 převzal vedení strany, od roku 1971 byl oficiálně generálním tajemníkem a v roce 1975 přidal prezidentský úřad. Čtyřiadvacet let po zatčení seděl na Hradě.Pak přišla normalizace. Lidé s nežádoucí minulostí v lepším případě „ztráceli profesní jistoty“, což v praxi znamenalo kotelny a stavby.
V horším končili disidenti ve vězení, mnozí na dlouhé roky.Muž, který ten stroj znalHusák věděl, jak mechanismus funguje. Seděl uvnitř, pamatoval si výslechy, nespavost i doktora u omrzlé kůže, a znal ho líp než většina členů politbyra. Nerozebral ho, jen ho přenastavil.
Místo mučení přišly pohovory a vyhazovy, místo doživotí zákaz profese. Jedni v něm vidí cynika, který si z vlastního utrpení odnesl, že přežije jen ten, kdo se přizpůsobí. Jiní věrného straníka, který v řád věřil, i když ho málem zničil. Neomluvil se nikdy, a když v prosinci 1989 odcházel, byl pořád stejně pečlivý právník, který v cele rozebíral každou větu protokolu.
Zemřel 18. listopadu 1991 v Bratislavě
