Ukázkovým příkladem se stalo nekonvenční vystoupení herce Oldřicha Kaisera (71) na protestní akci proti České televizi. Proměnil se oblíbený komik v ryzího dezinformátora, nebo naopak svolanou suitu mistrovsky napálil? Právě v této nejistotě vězí celá podstata problému.
Zvykli jsme si přistupovat ke složitým věcem zkratkovitě. Politici mění sliby podle nálady v sále a publikum pohodlně sahá po kontrastu absolutního dobra a zla. Binární vidění světa je lidstvu vlastní odnepaměti. Stačí společnost rozseknout na dva tábory a vybrat si stranu svatých. Jenže v případě Kavčích hor tahle šablona fatálně selhává.
Zákopová válka bez šedých zón
Tématem číslo jedna zůstává přetahovaná o formu financování České televize a Českého rozhlasu. V civilizovaném světě jde o legitimní debatu. Modely fungování se v Evropě diametrálně liší, některé země poplatky zrušily bez úhony na demokracii, jiné veřejnoprávní instituce drží a úroveň svobody tam přesto uvadá.
V Česku jsme věcnou debatu tradičně přeskočili. Na jedné straně stojí vládní garnitura prosazující státní rozpočet či změnu pravidel, na straně druhé opozice bránící poplatky coby posvátnou hráz nezávislosti. Obě barikády obklopuje neprostupný zástup věrných, kteří nepřipouštějí jediný kompromis.
K zákopové válce samozřejmě patří známé tváře. V portfoliu veřejně činných osobností bezpečně fungují obvyklí podezřelí z řad kultury či sportu. Režisér Jan Hřebejk (59) a scenárista Zdeněk Svěrák (90) spolehlivě hájí jednu stranu, zatímco herci Ivan Vyskočil (80) a Jaroslava Obermaierová (80) bez váhání obsadí protilehlý břeh. Schéma fungovalo u covidu, u války na Ukrajině a mělo platit i u televizních poplatků.
Jenže pak do hry vstoupil člověk, který veškeré předem narýsované scénáře obrátil naruby.
Lenin, obscénní gesta a rozpačité ticho
Když se Kaiser poprvé vymezil proti placení poplatků, tábory zareagovaly mechanicky. Odpůrci České televize zajásali nad novou celebritou ve svých řadách, zatímco obhájci obrazovky herce okamžitě odepsali jako zkrachovalou existenci. Příběh tím ovšem neskončil, nýbrž teprve začal gradovat.
Komik dorazil přímo na pódium demonstrace svolané spolkem Svatopluk. Mezi řečníky figurovali předsedkyně komunistů Kateřina Konečná (45) i bývalý diplomat Petr Drulák (54). Spojení s tímto politickým křídlem vyvolalo u liberální části veřejnosti zděšení a mnozí si klepali na čelo, zda se populární umělec definitivně nezbláznil.
Pak ale Kaiser přistoupil k mikrofonu a předvedl číslo, které vyrazilo dech všem přítomným.
Herec začal s teatrálním patosem recitovat obskurní budovatelskou báseň o Leninovi. Verše doprovodil zuřivou gestikulací včetně imitace onanie a celou scénu korunoval vulgarismem o tom, z čeho všeho zůstává rozum stát. Náměstí ztichlo v rozpacích, protože tohle v plánech svolavatelů rozhodně nebylo.
Diverzant, nebo vrtošivý samotář
Vzápětí nastala groteskní rošáda. Záznamu se chopili lidé, kteří herce ještě dopoledne proklínali, a začali ho oslavovat jako geniálního partyzána. Podle nové interpretace přišel Kaiser radikálům přímo do jejich hnízda předvést zničující parodii na normalizační recitátorku Jarmilu Pelikánovou (†82).
Skutečný záměr přitom zná pouze Kaiser sám. Vytřel si zrak se soudruhy nostalgicky vzpomínajícími na totalitní časy, nebo naopak před budovou televize naznačil, že totalitní manýry vládnou na Kavčích horách? Byla to promyšlená provokace, či daň za dekády divokého bohémského života?
Oldřich Kaiser se proměnil v dokonalou rekvizitu postfaktické éry. Nezáleží na tom, co se reálně odehrálo, rozhodující je výklad, který si zrovna hodláte přisvojit. Funguje jako pověstná Schrödingerova kočka, která zůstává v krabici živá i mrtvá současně.
Krabici s kočkou lze aspoň otevřít a ověřit stav reality. V případu známého herce už pravda nikoho nezajímá, protože mýtus začal žít vlastním životem.
Nejpravděpodobnější verze přitom zní ještě banálněji: stárnoucí kumštýř se o víkendu prostě nudil, vyrazil na pódium odříkat absurdní text a teď se doma královsky baví tím, jaké drama způsobil. Podobný chaos by nevymyslel ani dramatik Václav Havel (†75).
Společnost si složité děje ráda přetváří do černobílých pohádek o hrdinech a zrádcích. Pak se objeví jeden nepředvídatelný solitér a celá pracně vybudovaná konstrukce se sesype jako domeček z karet.
