V dějinách finančních podvodů existuje zvláštní kategorie příběhů, které jsou tak absurdní, až se zdají nepravděpodobné. Příběh společnosti Theranos, který vypráví nejnovější díl série Miliardové zločiny, mezi ně bezpochyby patří. Mladá žena, sotva dvacetiletá, opustí Stanford, založí technologický startup a během necelého desetiletí přesvědčí některé z nejmocnějších lidí Ameriky, že dokáže uskutečnit revoluci v lékařské diagnostice. Z jediné kapky krve, odebrané drobným vpichem do prstu, měl její přístroj provést stovky laboratorních testů, od cholesterolu po onkologické markery — rychle, levně a s přesností srovnatelnou s nejlepšími klinickými laboratořemi světa.
Znělo to jako zázrak. A přesně to byl problém.
Příběh, který byl příliš krásný na to, aby byl pravdivý
Elizabeth Holmesová se v éře Silicon Valley stala ikonou. Magazín Forbes ji v roce 2014 vyhlásil nejmladší selfmade miliardářkou v dějinách Spojených států, časopis Time ji zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí planety. Její společnost Theranos dosáhla v témže roce valuace devíti miliard dolarů — aniž by kdy publikovala jedinou recenzovanou studii potvrzující funkčnost své technologie. Na seznamu investorů figurovali miliardáři a prominentní politici, ve správní radě seděli bývalí ministři a generálové. Téměř nikdo z nich si nepoložil tu nejzákladnější otázku: funguje to vůbec?
Příběh Theranosu je příběhem o síle příběhu. O tom, jak charismatický zakladatel a působivá vize dokážou nahradit fakta a tvrdá data. Je to příběh o investorech, kteří svěřili stovky milionů dolarů společnosti, již nikdy řádně neprověřili. O regulátorech, kteří přišli pozdě. O médiích, která nekriticky šířila pohádku o ženě, jež změní svět. Ale především je to příběh o pacientech — lidech, kteří na základě chybných krevních testů dostávali zavádějící diagnózy, měnili léčbu nebo žili v neopodstatněném strachu o svůj život.
Theranos nebyl pouhý neúspěšný startup. Nebyl to ani pouhý investiční debakl. Byl to podvod — systematický, vědomý a pečlivě zřízený. A právě proto stojí za to vyprávět celý jeho příběh od začátku.
Elizabeth Holmesová — zrození vize
Elizabeth Anne Holmesová se narodila 3. února 1984 ve Washingtonu, D.C., do rodiny, která rozhodně nepatřila k americkému průměru. Její otec Christian Holmes IV pracoval pro několik vládních agentur včetně USAID a později zastával manažerské pozice v energetických společnostech, mimo jiné v nechvalně proslulém Enronu. Matka Noel působila na Kapitolu jako pracovnice kongresového výboru. Rodina měla hluboké vazby na washingtonský establishment — a právě tyto vazby se později ukážou jako jeden z klíčových faktorů vzestupu Theranosu.
Mladá Elizabeth projevovala od dětství ambice, které daleko přesahovaly běžné dětské sny. Podle rodinné legendy, kterou sama ráda vyprávěla, prý jako devítiletá napsala otci dopis, v němž prohlásila, že chce „objevit něco nového, co lidstvo ještě neobjevilo“. Ať už je tato historka pravdivá, nebo patří do kategorie pečlivě konstruovaných mýtů, jimiž Holmesová obklopovala svůj veřejný obraz, jedno je jisté: Elizabeth měla od mládí mimořádný talent pro sebeprezentaci.
V roce 2002 nastoupila na Stanfordovu univerzitu, kde studovala chemické inženýrství. Na Stanfordu se seznámila s profesorem Channingem Robertsonem, specialistou na polovodičovou technologii, který se stal jejím mentorem a později členem správní rady Theranosu. Již během prvního ročníku si Holmesová podala patentovou přihlášku na nositelné zařízení schopné monitorovat krevní parametry a zároveň upravovat dávkování léků. Na jaře 2004, v pouhých devatenácti letech, opustila Stanford a založila společnost Real-Time Cures, později přejmenovanou na Theranos — slovní hříčku složenou ze slov „therapy“ a „diagnosis“.
Rozhodnutí opustit prestižní univerzitu kvůli vlastnímu startupu nebylo v prostředí Silicon Valley ničím neobvyklým. Steve Jobs odešel z Reed College, Bill Gates z Harvardu, Mark Zuckerberg následoval tutéž cestu. Holmesová si z těchto vzorů vybrala především Jobse — a to doslova. Převzala jeho charakteristický černý rolák jako svoji osobní „uniformu“, pěstovala auru vizionářské tajemnosti a důsledně kontrolovala každý aspekt veřejného obrazu své společnosti. Hlas, který používala na veřejnosti — nezvykle hluboký barytonový tón — se stal předmětem spekulací, zda jde o přirozený projev, nebo o další prvek pečlivě vybudované persony. Bývalí spolupracovníci později vypověděli, že v soukromí mluvila výrazně vyšším hlasem.
Ať tak či onak, příběh byl vybudován. Mladá, geniální žena opouští Stanford, aby změnila medicínu. Silicon Valley mělo svou novou hrdinku.
Technologie, která nikdy nefungovala
Jádrem celého příběhu Theranosu je technologie. Respektive její absence. Abychom pochopili rozsah podvodu, musíme nejprve pochopit, co přesně Holmesová slibovala — a proč to bylo z vědeckého hlediska tak mimořádně ambiciózní, že to hraničilo s nemožností.
Tradiční krevní testy vyžadují venózní odběr, tedy zavedení jehly do žíly a odebrání několika mililitrů krve do zkumavek. Z dobrého důvodu: většina diagnostických metod potřebuje dostatečný objem vzorku, aby mohla spolehlivě měřit koncentrace látek potřebných pro analýzu — bílkovin, hormonů, protilátek, metabolitů a dalších látek. Holmesová tvrdila, že její technologie dokáže totéž z pouhých několika mikrolitrů kapilární krve, získaných drobným vpichem do bříška prstu pomocí speciální odběrové nádobky, které Theranos nazýval „nanotainer“.
Prvním klíčovým přístrojem měl být Edison — kompaktní analyzátor velikosti stolní tiskárny. Edison měl pomocí imunoanalytické metody provádět široké spektrum krevních testů z miniaturního vzorku. Problém byl v tom, že přístroj nikdy nedosáhl spolehlivosti potřebné pro klinické použití. Vzorky kapilární krve z prstu se v principu liší od venózní krve — jsou kontaminovány tkáňovou tekutinou, hemolýza je častější a variabilita mezi odběry vyšší. To jsou problémy, které zná každý hematolog. Theranos je nikdy nevyřešil.
Když se ukázalo, že Edison nefunguje dostatečně spolehlivě, společnost vyvinula nový přístroj nazvaný miniLab. Ani ten však nedokázal provádět více než omezený počet testů z malého vzorku. Ve skutečnosti — a to je klíčový fakt celého skandálu — naprostou většinu testů prováděl Theranos na standardních komerčních přístrojích od společnosti Siemens a jiných výrobců. Kapilární vzorky, které byly příliš malé pro tyto přístroje, laboratoř jednoduše ředila. Ředění vzorků je v laboratorní diagnostice běžná technika, ale pouze za přesně definovaných podmínek a s odpovídajícím validačním protokolem. Theranos nic takového neměl. Výsledkem byly dramaticky nepřesné hodnoty: falešně pozitivní i falešně negativní výsledky, které přímo ovlivňovaly zdraví pacientů.
Rozsah problému byl ohromující. Interní dokumenty později odhalily, že Theranos byl schopen na vlastní technologii provádět zhruba dvanáct typů testů z více než dvou set, které nabízel. Zbytek běžel na cizích přístrojích, o čemž pacienti ani lékaři neměli tušení. Společnost přitom nikdy nepublikovala žádnou recenzovanou vědeckou studii, která by nezávisle potvrdila přesnost a spolehlivost její technologie. V oboru, kde validace a nezávislý odborný přezkum představují naprostý základ důvěryhodnosti, to bylo varovné znamení, které investoři i partneři Theranosu po léta ignorovali.
Za fasádou revolučního přístroje se skrývala prostá realita: Theranos neměl technologii, kterou prodával. Měl pouze příběh. A právě ten si můžete poslechnout v nejnovější epizodě podcastu Miliardové zločiny.
