GLOSA. VIP tribuna v Edenu sváděla v covidových časech některé VIP slávisty až hypnotizérskou mocí. Pozvánka s takovým puncem exkluzivity, že existuje jeden, co tehdy seděl na té tribuně s Romanem Prymulou a dílem náhody „přežil“ pobytem na rautu to nafocení privilegovaných deníkem Blesk.
Má tak rád pozornost, že zatímco ostatní z „VIPu“ by dali nevím co, aby měli jeho kliku, přihlásil se nenápadně k „načapané“ smetánce, co směla tam, kam nikdo, sám. Bože, to bylo trapné, když to na mě pak vybalil Čestmír Strakatý. Dodnes se za to stydím, když ho potkám, protože „to“ o mě ví.
Opravdové klíče od všeho
Zatímco já si chtěl tehdy přihrát polívčičku vlastní zvrácené potřeby mít pozornost, u Pavla Matochy je zajímavé, že pohnutky, které ho přiměly vyrazit, nejsou zase až tak podstatné, byť na jeden kongres psychologů by to jako hlavní téma vystačilo. Ve výsledku totiž Matocha neplivl do tváře jen každému slávistovi, který ten den musel sedět u televize a sypat si popel na hlavu za to, co se dělo při derby. Udělal to hlavně samotné Slavii.
A musel to tušit předem. To není jen definitivní absence sebereflexe a elementární úcty ke klubu, kde se Matocha chová, jako by tam měl od všeho klíče, když jej vlastní kamarád, co tam od všeho klíče má doopravdy.
Matocha definitivně předvedl, že je možná zbytečné přemýšlet o hranici zóny, která by i pro něj v Edenu znamenala stop. Kabina hráčů po zápase jí podle mě není. Bude někde mezi kabinou rozhodčích a šatnou áčka žen ve chvíli, kdy jde ven i trenér, protože se holky jdou sprchovat. Ale kdo ví. Co když neexistuje?
Pavel Matocha působí dojmem, že si to přinejmenším namlouvá, a já se mu ani nedivím. Mám na jmenovaného dlouhodobý osobní názor zakořeněný nikoli v jeho veřejné prezentaci, ale v pověsti, které se „těší“ v rámci českého šachového života.
Nemusel bych vědět nic o zjevném prosazování zájmů Andreje Babiše v čele orgánu, kde se má nezávisle dozorovat na stráži nad nezávislostí, a ne zištně pro AB konspirovat při opaku. A stejně bych s rukou na Bibli prohlásil, že je Matocha duševní mrzák.
Sám v zemi nikoho
Moc dobře věděl, že tam budou kamery. Věděl, že v prázdném Edenu bude každá hlava na tribuně svítit jako maják uprostřed země nikoho a ještě po blackoutu. A že konkrétně ta jeho tak asi tisícinásobně. A přesto šel. Je to vůči klubu naprosto neobhajitelné. Buď skoro až perverzní potřeba demonstrace moci: „Podívejte, já tu jsem, i když vy nesmíte.“ Anebo jako věrný slávista nevyužil mimořádnou příležitost nepomočit na první dobrou hlavu Slavii tam, kde to nemohlo jinak dopadnout.
Slavia byla vždycky trochu salon, trochu tribuna, trochu průsečík světů. Viděli jsme tam politiky, co fotbalu nerozuměli, i lobbisty, kteří rozuměli až příliš dobře všemu, co se točí. Jsme zvyklí na „kamarády klubu“. Ale i v tomhle našem tolerantním červenobílém vesmíru existují fyzikální zákony vkusu a taktu. Nebo by aspoň měly.
Minulou středu, během zápasu s Jabloncem, kdy jsme stvrdili titul, se však tyto zákony v prostorách VIP tribuny zhroutily do černé díry.
Když je stadion prázdný, ale ego má vyprodáno
Situace byla jasná jak ztracenost Martina Fenina nad křížovkou. Stadion zavřený. Trest za derby, kdy emoce přetekly přes okraj a změnily hřiště ve výjev snad největší ostudy v dějinách klubu.
Prázdné sedačky byly mementem selhání. Nikdo mi nevymluví, že Jaroslav Tvrdík dělal co mohl, aby Slavia věrohodně zajela do „módu pokory.“ Měl to být večer jen pro odehrání mače, hráče a realizační tým. Večer, kdy se radost z titulu mísí s pachutí zbytečné ostudy.
A do komorního dramatu o vině a trestu se rozhodne vstoupit postava z filmu Nepřítel státu. Pavel Matocha. Muž, který má – jak víme z jeho facebookových statusů – o svém vlivu i o slávistické dominanci, co skončí titulem, dávno jasno.
Dobře ví, že není jen fanoušek. Je to veřejná figura v čele klíčového orgánu, který teď byl a je dál nasvícený s kreditem upatlaným až běda, v čemž hraje významnou roli. Záporák k pohledání.
Slávista k pohledání
A člověk, který si buduje image muže, co „vidí za roh“. O to víc mě jako člověka, co šel za covidu, když díky privilegiu v podobě pozvání mohl, zaráží, že v den, kdy tisíce věrných fanoušků musely zůstat za branami ne kvůli lockdownu, ale protože „dostal přes prsty“ klub, on buď cítil potřebu se na té VIP tribuně zjevit. Nebo necítil potřebu se na ní nezjevit ve chvíli, kdy tam bude prakticky úplně sám stoprocentně v neprospěch Slavie.
Pavel Matocha není mimoň a nemůže si na něj se svou sebeprezentací ani hrát. Není možné, aby netušil, že zrovna v tu středu bude ta tribuna mít stoprocentní pokrytí bulvárem, i kdyby byla úplně prázdná.
A mě, starou mediální prostitutku, nebude cvičit hraním si na nenápadnou eminenci v podobě mimořádnosti spočívající v tom, že jak obvykle na svém facebooku v rámci svých až legračně expertně zpravodajsky poučených hodnoceních utkání svou přítomnost „na Tykačově“ demonstruje, tentokrát tam nic nedal.
Roman Prymula a všichni ti slavní, co se pak styděli, že je tam „nachytali“, si pak drbali hlavu, že jim „to“, co udělá bulvár, nedošlo. Že „to“, že tam je Prymula, přítomní fotoreportéři „cvaknou“ a sveze se s tím celá „veselka“, protože tyhle věci jsou vždycky hit v časech, kdy je na podobné manýry veřejnost mimořádně alergická.
Pavel Matocha není mimoň a nemůže si na něj se svou sebeprezentací ani hrát. Není možné, aby netušil, že zrovna v tu středu bude ta tribuna mít stoprocentní pokrytí bulvárem, i kdyby byla úplně prázdná. No jistě, každý editor a šéfredaktor by zabili foťáka, co kvůli suspendovaným Douděrovi s Chorým nebudou mít buďto fotku, jak tam ti dva klubem exemplárně potrestaní sedí. Nebo jak tam, zapuzeni totálně, nesedí.
Obě verze mají jasnou dopřednou cenu a jistotu existence a varianta třetí neexistuje. U otázky, zda tam za těchto okolností vznikne fotografie, jak tam sedí Matocha, žádná druhá varianta neexistuje, to ať se na mě kolega slávista nezlobí. Mě v našem světě veřejně známých hovad a jejich exhibic v rámci hlášení se k velkorysé Slavii cvičit nebude.
Ohlásit se s jistotou, že mě budou muset pustit ve chvíli, kdy je právě nedostavení se projevem loajality snad povinným a když fanoušci, co tam nechali srdce i peníze, stojí za plotem, není výsada. Je to prasárna nejvyššího řádu zejména vůči té Slavii. Nevypadalo to vůbec dobře, já osobně jsem byl také ze závěru nepovedeného, předčasně ukončeného derby zaražený. Stejnou bezmoc ale znám třeba díky snímkům, na kterých hostí Slavia Tomia Okamuru. Nesnáším to.
Ale člověk si řekne: Není to tvoje Slavia. Je to fanoušků Slavia. A je to Slavia Pavla Tykače. Která ve středu vypadala na těch fotkách v první řadě jako poslední Slavia, kterou jsem si chtěl představovat. A v tu chvíli jsem to viděl. Fuj.
Slavia Pavla Matochy.
