Zvolání „Král je mrtev, ať žije král!“ by bylo v případě Donalda Trumpa zatím předčasné. Jakkoliv v táboře amerických Demokratů panuje bujará euforie z dobytí obou komor Kongresu a kampaňové štáby slaví, Trump prozatím nikam nemizí. Demokraté si v Midterms připsali strategické vítězství, jde však pouze o vyhranou bitvu, nikoliv válku. A v těch následujících budou často stát sami proti sobě.
Než se podíváme na to, co začne v nejbližších měsících trápit vítěze, nechme je ještě chvíli slavit a zaměřme se na poražené.
Donald Trump přetvořil tradiční partaj Abrahama Lincolna, Ronalda Reagana i obou Bushů hned dvakrát. Poprvé v roce 2016, kdy předvedl, že zasloužilé stranické kádry dokáže v primárkách smést excentrik zvenčí a rovnou usednout v Bílém domě. Podruhé před dvěma lety, kdy po čtyřleté pauze potvrdil absolutní rovnici: Republikáni rovná se MAGA, MAGA rovná se Trump.
Od Reagana k náhodnému samosběru mašíblů
Slogan Make America Great Again dávno přestal být pouhým mottem z červených kšiltovek. Stal se oficiální dogmatikou strany. Slovo ideologie je přitom přehnané – nešlo o ucelený soubor hodnot, ale o slepou víru, že Trump je nedotknutelný génius hrající pověstné „5D šachy“, u něhož je každá zjevná bota geniální kamufláží k oklamání nepřítele. Republikáni ze staré školy partaj opustili, nebo byli bez milosti vytlačeni.
Rozdíl mezi prvním a druhým Trumpovým mandátem bije do očí. Zatímco v letech 2016 až 2020 se v jeho okolí pohybovali zkušení úředníci a generálové, jimž občas i naslouchal, v posledních dvou letech ovládli personální aparát výhradně věrní přikyvovači. Z dříve důstojné konzervativní síly se stal bizarní panoptikální samosběr, který spojovaly jen dvě věci: bezmezná loajalita k vůdci a křiklavá nekompetence.
Jenže žádný strom neroste do nebe a kmen MAGA hnutí právě dostal od voličů pořádnou ránu sekyrou.
Benzín a máslo přebily 5D šachy
Zjednodušená teze, že voliči měli Trumpa plné zuby čistě kvůli jeho rétorice, je jen střípkem reality. Trumpa před dvěma lety nevrátila k moci láska k jeho výstřelkům, ale vztek běžných Američanů na inflaci za vlády Joea Bidena a prudký růst životních nákladů. Trump sliboval okamžitou úlevu. Místo toho přišel chaos a ještě hlubší propad.
U volebních uren nerozhodovaly kulturní války, ale neúprosná čísla na stojanech čerpacích stanic a účtenky ze supermarketů. Není to tak, že by si Demokraté vítězství bezpracně zasloužili – to spíše vládní Republikáni udělali vše pro to, aby spektakulárně prohráli. Karta Donalda Trumpa přestala být žolíkem a proměnila se v těžkého černého Petra.
Partaj má nyní dva roky na to, aby pochopila, že s touto nálepkou v prezidentském finále 2028 neuspěje. Po střízlivém, věcném konzervatismu poptávka nezmizela. Zmizela poptávka po chaotickém cirkusu pod taktovkou stárnoucího solitéra přesvědčeného o vlastní neomylnosti.
Progresivistická past čeká na vítěze
Mnohem složitější zkouška však leží před Demokraty. Porazit nepopulární vládu uprostřed mandátu bývá v americkém systému běžnou mechanikou. Zopakovat triumf za dva roky, kdy už Trump ze zákona kandidovat nemůže a Republikáni s vysokou pravděpodobností nasadí pragmatičtější tvář typu Marca Rubia, bude dramaticky těžší.
Ani Demokratická strana totiž není v ideální kondici. Stále agresivněji se v ní prosazuje krajně levicové křídlo, které otevřeně koketuje se socialismem a akademickým marxismem. Druhou stranou téže progresivistické mince se stal novodobý antisemitismus maskovaný za antisionismus, relativizace radikálního islamismu a salónní teorie o dekolonizaci.
Demokraté mají kliku v tom, že toto woke křídlo zatím stranu neopanovalo tak totálně, jako MAGA spolkla Republikány. Nicméně trpělivý „dlouhý pochod institucemi“ probíhá na plné obrátky.
Cesta ven vede středem
Výsledek Midterms představuje ideální příležitost vrátit rozkmitané kyvadlo americké politiky z obou extrémů zpět k rozumu. Běžný volič nestojí o autoritářský pseudokonzervatismus, stejně jako netouží po importu neomarxistických experimentů s visačkou moderního liberalismu.
Američané chtějí elementární stabilitu: bezpečná města, fungující ekonomiku a jistotu, že jejich měsíční výplata neshoří v plamenech drahých energií a jídla. Metodou pokus–omyl se ukázalo, že cesta se jménem MAGA k tomuto cíli nevede. Pokud si chtějí Demokraté udržet důvěru, musí odolat pokušení vydat se opačným směrem k progresivistickému extremismu. Byla by to stejná slepá ulička, jen natřená na rudo.
