V politice nic netrvá věčně, natož velká spojenectví. Jeden den se hřejete na výsluní něčí přízně, druhý den ten samý člověk předstírá, že vás v životě neviděl. A pokud se přátelíte s Andrejem Babišem, můžete vzít jed na to, že jeho vřelá objetí dříve či později vystřídá chladná náruč zapomnění.
Své o tom ví dosluhující francouzský prezident Emmanuel Macron, na kterého si dnes v Průhonicích nikdo ani nevzpomene. Ještě brutálnější lekci z reálpolitiky pak dostal bývalý maďarský premiér Viktor Orbán. Někdejší český spojenec mu bez mrknutí oka vrazil dýku do zad, když před kamerami prohlásil, že vlastně žádnými přáteli nikdy nebyli. Kdopak je asi další na holení?
Zpěvy starých soudruhů a expirační doba objetí
„Když máš kamaráda a ten tě podrazí, náladu máš mizernou,“ zpívá se v letité odrhovačce od Katapultu. Konec přátelství bývá v civilním životě nepříjemnou záležitostí. Jenže v politice by doživotní věrnost hraničila se zázrakem. Každý, kdo se kolem moci aspoň mihl, vám potvrdí elementární poučku: do politiky se nechodí hledat kamarády.
Staré pořekadlo hierarchii nepřátel popisuje přesně: na spodku žebříčku stojí opozice, nad ní koaliční partner a na samém vrcholu vlastní spolustraník. Přesto se čas od času zrodí spojenectví, které překročí hranice jednoho státu. Už komunističtí funkcionáři věděli, že nad poctivou internacionální družbu zkrátka není.
Andrej Babiš už dávno není tím normalizačním kádrem, který čile kšeftoval v Maroku a dodnes se soudí o to, zda byl v té hodné, či zlé StB. Čo bolo, to bolo, terazky jsem premiérom. Jenže láska k mezinárodnímu družení mu zůstala. Smůlu mají ti, kteří stojí na opačné straně stolu. Babišova přízeň připomíná reflektor na divadle: na jedno místo svítí jen do chvíle, než spadne opona. Přátelství s ním má velmi neúprosnou expirační dobu.
Od pařížských kaváren k maďarskému guláši
Není to tak dávno, co Babiš kudy chodil, tudy vykládal o svém hlubokém poutu s Emmanuelem Macronem. Sociální sítě přetékaly vysmátými momentkami, potřásáním rukou a nadšenými vzkazy ve francouzštině. Europoslanci ANO disciplinovaně seděli v liberální frakci Renew Europe a předseda hýřil historkami, co všechno s „přítelom Makrónom“ upekli.
Kdeže loňské sněhy jsou. Liberály vyměnil Babiš za nacionální Patrioty. A protože Macronova hvězda pohasíná a v Elysejském paláci mu zbývá už jen pár měsíců, přestal být užitečný. Pro Babiše jako by francouzský prezident nikdy neexistoval.
U Macrona se dalo mluvit aspoň o ideovém rozchodu. Francouzský prezident zůstal eurooptimistou, zatímco Babiš začal bez skrupulí lovit v kalných vodách nacionálního populismu. Role nejlepšího evropského přítele tak plynule přešla na Viktora Orbána. K němu měl Babiš vždycky mentálně blíž. Kdo jiný má mít větší pochopení pro oligarchu z Horních Uher než oligarcha z Uher Dolních?
Kdo je ten pán? Já ho neznám
Orbán představoval pro Babiše nejen kamaráda, ale především velkou inspiraci. Kde „babišizace“ Česka narážela na instituce a opozici, tam „orbánizace“ Maďarska šlapala jako dokonale promazaný autokratický stroj. Babiš mohl jen tiše závidět. V maďarských volbách ochotně dělal stafáž v předvolebních klipech Fideszu a hrdě se bil v prsa za přítele Viktora.
Jenže když maďarská mašina překvapivě zadrhla a Orbán padl, okamžitě padlo i celé velké spojenectví.
Do Prahy vzápětí dorazil nový maďarský premiér Péter Magyar. Když během oficiální audience označil svého předchůdce za mafiánského bose, Babiš nehnul ani brvou. Následně novinářům s kamennou tváří sdělil, že s Orbánem vlastně nikdy opravdoví přátelé nebyli a celé to byl jen mediální konstrukt. Zrada byla zpečetěna. Chyběla už jen okřídlená hláška, že Babiš vůbec netuší, kdo nějaký Orbán je, a ta částka taky nesouhlasí.
Macron ani Orbán se neprovinili ničím osobním. Jen ztratili vliv. Jeden dosluhuje, druhý je politickou mrtvolou. A pro pragmatika Babišova formátu nemá spojenectví s poraženými žádnou tržní hodnotu.
Kdo zůstal na odstřel: Fico a americký přítel na telefonu
V Babišově zahraničním deníčku tak momentálně figurují v podstatě jen dvě velká jména: Robert Fico a Donald Trump.
Ani slovenský premiér si však nemůže být jistý vůbec ničím. Čekají ho volby, které mohou skončit stejným krachem jako ty maďarské. Babiš navíc zjišťuje, že Ficova agresivní proruská rétorika je k nerozeznání od projevů Tomia Okamury a SPD. A to voličům ANO příliš nevoní. Běžný volič hnutí nestojí o divoké panslovanské blouznění, chce prostě vyšší důchod a levnější salám z drůbežího separátu. Zřeknutí se Fica tak možná přijde ještě dříve, než na Slovensku stihnou spočítat hlasy.
A pak je tu Donald Trump. Babiš se sice fotkami s ním rád chlubí, červenou kšiltovku už ale z hlavy pro jistotu sundal sobě i svým marketérům. Český premiér navíc v hloubi duše tuší nepříjemnou pravdu: Trump s vysokou pravděpodobností vůbec neví, kdo nějaký Babiš je. V lepším případě ho má zaevidovaného jako „toho prachatého chlápka ze země mé zesnulé exmanželky“.
I americká politická scéna prochází turbulencemi a Trumpova pozice po volebních otřesech slábne. Andrej Babiš se tak může velmi brzy ocitnout v situaci, kdy bude muset hledat nová ramena, na kterých by se mohl vyplakat. Otázkou zůstává, zda o věčného politického nevěrníka ještě vůbec někdo bude stát. Aby nakonec nezůstal stát na mezinárodní scéně sám jako onen pověstný Jakešův kůl v plotě.
