CIA nechala s pomocí výstředního miliardáře Howarda Hughese postavit obří plavidlo Hughes Glomar Explorer, které před zraky Moskvy oficiálně těžilo nerosty na mořském dně. Přísně střežený Projekt Azorian nakonec neprozradili agenti KGB, ale obyčejné vloupání do losangeleské kanceláře.
5. června 1974 se zloději vloupali do losangeleského sídla společnosti Summa Corporation, patřící miliardáři Howardu Hughesovi. Z trezorů odnesli hotovost a čtyři bedny důvěrných dokumentů. Za jejich navrácení záhy požadovali výkupné ve výši půl milionu dolarů.
Kdo přesně za loupeží stál, odtajněné americké archivy nespecifikují. Mezi odcizenými materiály se však mohl nacházet kompromitující dopis spojující Hughesovo impérium s přísně tajnou operací CIA. Ve Washingtonu vypukla panika: hrozilo, že se veřejnost i Moskva dozvědí, k čemu ve skutečnosti slouží nově spuštěná obří loď Hughes Glomar Explorer.
Ponorka, kterou Sovětský svaz marně hledal
Příběh operace začal v březnu 1968, kdy se v severním Pacifiku za nevyjasněných okolností potopila sovětská ponorka K-129. Plavidlo s diesel-elektrickým pohonem neslo tři balistické rakety s jadernými hlavicemi, torpéda a špičkové šifrovací a komunikační přístroje.
Sovětské námořnictvo po plavidle bezvýsledně pátralo přes dva měsíce. Do záchranné operace zapojilo 37 plavidel a 53 letadel, vrak však nenašlo. Američané díky podmořskému systému akustického sledování SOSUS přesně zaznamenali anomální zvuky imploze a následně pomocí specializované špionážní ponorky USS Halibut určili přesnou polohu vraku: ležel na dně v hloubce téměř pěti kilometrů, zhruba 2 500 kilometrů severozápadně od Havaje.
Pro CIA představoval nález zlatý důl. Získání neporušených šifrovacích knih, kódovacích strojů a konstrukčních plánů raket by poskytlo americké obraně strategickou převahu v celém jaderném soupeření. Běžná oceánská technika však vyzvednutí masivního vraku z takové hloubky neumožňovala. Zpravodajci museli vyvinout technologii, která dosud neexistovala.
Miliardář jako dokonalá zástěrka
Přísně utajená mise dostala krycí název Project Azorian (v médiích dlouho nepřesně označovaná jako Jennifer). CIA potřebovala obří plavidlo schopné udržet stabilní pozici na rozbouřeném moři a skrytě pracovat pod hladinou. Jako krycí historku zvolila komerční těžbu manganových konkrecí – usazenin na dně oceánů bohatých na mangan, nikl, měď a kobalt.
V 70. letech byla hlubokomořská těžba v plenkách, což poskytovalo dokonalou kamufláž pro atypickou konstrukci lodě i obří mechanické vybavení.
Do operace se zapojil excentrický miliardář Howard Hughes. Jeho pověst technologického vizionáře, samotáře a dobrodruha ochotného utápět peníze v podivných projektech zajistila podniku absolutní věrohodnost. Na realizaci se podílely přední americké korporace: Global Marine odpovídala za stavbu lodi, Lockheed tajně konstruoval obří hydraulické chapadlo zvané „Klementinka“ (Clementine) a Honeywell dodal počítačový systém dynamického polohování.
Hughes Glomar Explorer měřil na délku 189 metrů a uprostřed ukrýval obří vnitřní dok (tzv. Měsíční bazén / Moon Pool). Zespodu otevřený trup umožňoval spustit chapadlo na dno oceánu a následně vyzdviženou ponorku zatáhnout přímo dovnitř lodi, aniž by cokoliv zahlédly sovětské průzkumné satelity nebo okolo plující špionážní lodě.
Těžební projekt byl detailně prezentován v hospodářském i vědeckém tisku. Sověti o plavidle dobře věděli a na místě operace jej bedlivě monitorovali, skutečný cíl mise však jejich rozvědce dlouho unikal.
Zkáza chapadla a tajný pohřeb na moři
K ostré akci vyplul Glomar Explorer v létě 1974. Po dotažení chapadla na dno technici ponorku uchopili a zahájili pomalý, několikadenní výtah k hladině.
V hloubce zhruba tří kilometrů však mechanická ramena chapadla pod obrovským tahem nevydržela. Část konstrukce praskla a zhruba dvě třetiny trupu ponorky K-129 se zřítily zpět do temnoty na dno. Američané vytáhli pouze příďovou část.
Uvnitř trosek nalezli dvě torpéda s jadernými hlavicemi, některá měřicí zařízení a těla šesti sovětských námořníků. Američané těla identifikovali a s plnými vojenskými poctami je uložili do ocelové schránky a pohřbili do oceánu za doprovodu sovětské i americké hymny. Celý ceremoniál CIA natočila na film, který v roce 1992 ředitel agentury Robert Gates osobně předal ruskému prezidentovi Borisi Jelcinovi.
Když tajnou misi potopí obyčejní zloději
CIA původně plánovala operaci zopakovat v roce 1975 a vylovit zbytek vraku s klíčovými šifrovacími místnostmi. Do hry však vstoupilo červnové vloupání u Howarda Hughese.
Zpravodajci se obávali, že mezi ukradenými spisy byl i interní dopis manažera Raymonda Hollidaye, který projekt explicitně popisoval. CIA v panice zalarmovala FBI a ta kontaktovala losangeleskou policii. Právě z řad místních vyšetřovatelů však informace prosákla k novinářům.
7. února 1975 zveřejnil deník Los Angeles Times první informace a reportér Seymour Hersh vzápětí přinesl pro The New York Times detailní odhalení celého skandálu. Tiskový únik donutil Bílý dům další výpravu definitivně odpískat.
Operace Azorian se stala jedním z nejnákladnějších a technicky nejambicióznějších podniků studené války. Zároveň stála u zrodu slavné právní formulace, kterou americká administrativa používá dodnes, když odmítá cokoliv komentovat: „Nemůžeme tyto informace ani potvrdit, ani vyvrátit.“
