O sexu se dnes mluví téměř všude: na sociálních sítích, v reklamách i v nekonečných návodech na dokonalý orgasmus. Říct vlastnímu partnerovi, po čem v posteli toužíme, však zůstává překvapivě těžké.
Právě tento rozpor otevírá Matěj Hollan v nové epizodě podcastu I Want More. Jeho hostkou je psychoterapeutka a párová poradkyně Eliška Kodyšová, která se dlouhodobě věnuje vztahům, rodičovství i sexualitě. Společně rozebírají, co se děje s intimitou po letech společného soužití, jak ustát nevěru a proč může být sex v sedmdesáti letech kvalitnější než ve dvaceti.
Spali spolu šťastně až do smrti
Sex podle Kodyšové nepředstavuje jen nástroj k plození dětí nebo způsob fyzického uvolnění. Zásadní je především blízkost, kterou mezi partnery buduje. Společný příjemný prožitek posiluje citovou vazbu a přímo ovlivňuje celkovou stabilitu vztahu.
Právě proto bývá problematické, když intimita ze svazku postupně vymizí. Na vině přitom nemusí být vyprchání přitažlivosti – partneři často zkrátka jen neumějí pojmenovat, co potřebují.
„Základem je vědět, co chci a co mi dělá dobře,“ vysvětluje terapeutka.
Poznání vlastního těla je první krok. Tím druhým je schopnost mluvit o svých přáních tak, aby je protějšek nevnímal jako výtku. I takové komunikaci se dá naučit. Osvědčuje se například začít tím, co funguje a co bylo příjemné, a teprve poté citlivě otevřít téma nových představ.
Zvlášť u fantazií, za které se lidé stydí nebo se bojí odmítnutí, bývá začátek rozhovoru nejtěžší. Kodyšová proto doporučuje vytvořit bezpečné prostředí a otevřeně přiznat, že jde o zranitelné téma.
Pohádkové „až do smrti“ navíc neznamená dekády neměnného sexu. Sexualita se proměňuje spolu s věkem, tělem i potřebami. Díky zkušenostem, hlubšímu sebepoznání a otevřenějšímu dialogu mohou lidé prožívat naplňující intimní život i v šedesáti, sedmdesáti či osmdesáti letech.
Když do vztahu vstoupí někdo třetí
Zásadním tématem rozhovoru je fenomén nevěry. Hollan připomíná, že dnešní vztahy existují v jiných kulisách než před půlstoletím: lidé jsou ekonomicky nezávislejší, mají nesrovnatelně více příležitostí navazovat kontakty a digitální komunikace je dostupná nepřetržitě.
Zamilování do jiné osoby nebo paralelní vztah přitom nemusí automaticky znamenat, že původní láska vyprchala. Kodyšová odkazuje na práci světově uznávané psychoterapeutky Esther Perel: nevěra často pramení z touhy potkat jinou stránku sebe sama. Po boku nového člověka se totiž můžeme projevovat zcela jinak než v desítky let trvajícím stereotypu.
„To, že nastane nevěra nebo se člověk zamiluje jinde, může zafungovat jako budíček,“ podotýká terapeutka.
Takový otřes sice může odkrýt dlouhodobě opomíjené potřeby, neznamená to však bagatelizaci zrady ani to, že by vina automaticky ležela na obou. Podstatné je podle Kodyšové neuvíznout v prostém hledání viníka, ale věcně zanalyzovat, co se stalo a zda oba partneři chtějí v soužití pokračovat.
Přístup společnosti k nevěře se navíc výrazně posunul. Zatímco dřívější rada zněla „zatloukat, zatloukat, zatloukat“, dnes převažuje snaha o otevřenost a společné zpracování i velmi bolestivých zkušeností.
Otevřený vztah není univerzální recept
Rozhovor se dotýká také konsenzuální nemonogamie – tedy uspořádání, kde se partneři vědomě dohodnou na možnosti dalších romantických či sexuálních vztahů.
Podle terapeutky není rozhodující líbivá nálepka, ale to, zda oba pravidlům rozumějí a dokážou jasně vymezit své hranice. Než se pár k takovému kroku odhodlá, musí vědět, co od něj očekává a jak zvládá komunikaci v běžném provozu.
„Každému páru funguje něco jiného,“ konstatuje Kodyšová. Pro někoho jde o funkční model na celý život, jiní se po vyzkoušení vrátí k monogamii. V poradně se však terapeutka běžně setkává i s případy, kdy otevření vztahu přineslo vážné krize a vedlo k jeho rozpadu.
Blízkost navíc neznamená neustálé fyzické propojení. Pro zachování dlouhodobé jiskry a přitažlivosti je naopak klíčové, aby si každý z partnerů uchoval vlastní prostor, přátele a zájmy.
Proč dívky učíme o těhotenství, ale ne o slasti?
Závěr epizody patří ženské sexualitě, kterou vzdělávací i lékařský systém dlouhodobě upozaďovaly.
Kodyšová poukazuje na propastné rozdíly v sexuální výchově: zatímco chlapci běžně slýchají o mechanice erekce a ejakulace, dívkám se předkládá především téma menstruace a reprodukčních rizik. Samotné potěšení zůstává na okraji zájmu.
Důležité je proto otevřeně vysvětlovat, že samotná vaginální penetrace většině žen k orgasmu nestačí a klíčová je stimulace klitorisu. Pokud mladá generace čerpá představy výhradně z pornografie a fikce, vytváří si deformovaná očekávání, jak má intimita vypadat.
„Potřebujeme zásadně posunout celospolečenský narativ,“ apeluje Kodyšová. Zkreslené informace totiž nekomplikují pouze první zkušenosti, ale přenášejí se do všech dalších vztahů i do schopnosti říct si o vlastní uspokojení.
