„Prosím tě, můžeš těm ženským napsat, aby se po čtyřicítce, nedejbože pětačtyřicítce, už nefotily na Instagram? Nemluvím o fotkách z dovolené, ale o selfie a motivačních videích. Na to přece není nikdo zvědavý,“ apelovala na mě před nedávnem kamarádka.
Mlčela jsem a zírala do prázdna. „Já přece nemám žádný patent na to, co má a nemá kdo dělat, ani na to, co je správné a co ne. A rozhodně nemůžu nikomu radit,“ povzdechla jsem si. A v duchu jsem přitom po paměti projížděla svůj vlastní feed.
Taky tam mám svoje fotky. Samozřejmě ty, na kterých mám pocit, že mi to sluší. Selfie si nefotím, neumím to a navíc na nich vypadám vždycky blbě.
Pořád se sama sobě při pohledu do zrcadla docela líbím, ale zároveň vím, že když vkročím do místnosti, neupřou se na mě automaticky všechny pohledy, protože tam už pravděpodobně bude někdo mladší a krásnější
To už je ale podle mě skoro standard. Vypadat blbě na selfie po čtyřicítce je úplně normální a nikdo by se za to neměl stydět. Znamená to ale, že bychom se měly stáhnout a zmizet ze sociálních sítí a fotit se maximálně do rodinných alb?
Když mi bylo něco přes dvacet, žila jsem s o jedenáct let starším partnerem. Byl úspěšný, charismatický a žádaný. Co na tom, že normální život s ním v podstatě nebyl možný. Kdo chce ostatně ve dvaceti vést „normální život“?
Hyperkorektnost tehdy ještě nebyla téma a jeho názory byly vždy hodně nekompromisní. Tvrdil například, že žena kolem třicítky je už stará a v padesáti má v podstatě jen dvě možnosti: věnovat se vnoučatům, nebo zahradničení. Kdyby to řekl nahlas dnes, možná by ho ukamenovali. Naštěstí jsem ho v devětadvaceti opustila.
Dnes už nestačí jen zestárnout
Od té doby se mnohé změnilo. Snad ještě nikdy jsem na sociálních sítích a v médiích neviděla tolik příběhů žen, které se po čtyřicítce i mnohem později znovu našly, začaly nový život a vstaly jako bájný fénix z popela.
Algoritmus je samozřejmě mocný, takže je mi jasné, že jakmile jsem na pár podobných příspěvků klikla, mám teď najednou pocit, že svět zaplavily šťastné a znovu naplněné ženy 40+, které už se nenechají nikým a ničím omezovat. A hrdě to hlásají do světa.
Dnes už totiž nestačí jen zestárnout. Musíte zestárnout správně. To znamená milovat svoje vrásky, ale zároveň používat retinol a chodit na botox.
Přijmout své tělo, ale mít pevné a vyrýsované paže. Být přirozená, ale vypadat skvěle. Přestat se zavděčovat mužům, společnosti i okolí, ale potom o tom natočit video pro sedmdesát tisíc cizích lidí.
Jenže i tahle nově nabytá svoboda má, zdá se, svoje pravidla. Možná jsme se přesunuly od jednoho společenského očekávání k druhému. Zatímco dříve měla žena po čtyřicítce pomalu zmizet z radaru, dnes má zářit, začít znovu, najít samu sebe a být konečně sebevědomá. A nejlépe hodně.
Právě tady mě začíná zajímat, nakolik je tento fenomén skutečný a nakolik jsme si vytvořily nový ideál ženy, která už přesně ví, kdo je a co chce, nic si nenechá líbit, nikoho nepotřebuje, miluje svoje tělo, vrásky i život, konečně se našla a má se ráda taková, jaká je. A pokud možno to všechno pravidelně dokumentuje na sociálních sítích.
Když totiž stokrát za týden vidíte příspěvky, které na vás křičí nově nabytým sebevědomím, lepším tělem, zdravím, partnerem i životem, začnete nutně přemýšlet, proč má někdo potřebu svoje štěstí neustále hlásat do světa. Proč už nestačí, že o něm ví ona sama a její nejbližší? A nakonec vás napadne ještě jedna otázka: je to všechno skutečně pravda, nebo si to tak trochu namlouváme?
Jung nebyl úplně vedle
Carlu Gustavu Jungovi se připisuje výrok, že skutečný život začíná až ve čtyřiceti a do té doby si děláme jen průzkum. Sám považoval toto období za důležitý předěl mezi první a druhou polovinou života. A právě v té druhé se podle něj začínáme mnohem víc obracet od toho, co od nás očekává okolní svět, k tomu, kým skutečně jsme.
Osobně si myslím, že na tvrzení „po čtyřicítce už vím, kdo jsem“ skutečně něco je. Člověk má za sebou víc zkušeností, průšvihů, vztahů, zklamání, pracovních i osobních karambolů a zjistí, že jedna trapná večeře ani špatný účes ještě nikomu život nezničily.
Všechny tyhle poznatky vám můžou dodat určitou lehkost bytí a nadhled. Pokud to máte v hlavě alespoň trochu srovnané, netlačíte za každou cenu na pilu a přijímáte se se svými klady i nedostatky, může být tahle vnitřní jistota nakonec velmi přitažlivá.
Nedávno jsem se na to ostatně ptala kamarádky v kině. „Myslíš, že si jen namlouváme, že je nám teď líp a jsme spokojenější, nebo je to pravda?“ Bez váhání odpověděla, že je to pravda.
A zdá se, že Jung nebyl úplně vedle. Stejně jako nejsou vedle všechny ty ženy, které tvrdí, že se po čtyřicítce cítí ve vlastní kůži lépe než kdy dřív. Psychologické výzkumy totiž skutečně ukazují, že sebeúcta během dospělosti v průměru roste a svého vrcholu dosahuje překvapivě až kolem šedesátky.
Už nemusím být nejhezčí v místnosti
Sama jsem kolem čtyřicítky udělala několik zásadních rozhodnutí, která mi v konečném důsledku opravdu přinesla větší sebedůvěru, a tím pádem i sebevědomí. Tyto změny ale nesouvisely ani tak se vzhledem jako spíš se zjištěním, že i v těžkých chvílích dokážu stát na vlastních nohou a nemusím se o nikoho opírat.
Pořád se sama sobě při pohledu do zrcadla docela líbím, ale zároveň vím, že když vkročím do místnosti, neupřou se na mě automaticky všechny pohledy, protože tam už pravděpodobně bude někdo mladší a krásnější. A je mi to upřímně řečeno jedno. Vlastně je to docela úlevné.
Možná právě v tom spočívá jeden z rozdílů mezi sebevědomím ve dvaceti a ve čtyřiceti. To první mnohem snáz stojí na tom, jak na nás reaguje okolí. To druhé už může vyrůstat z věcí, které nejsou na první pohled vidět. Z toho, co jsme zvládly, koho jsme ztratily, co jsme pokazily, co jsme dokázaly napravit a z čeho jsme se nakonec nezhroutily.
S věkem se navíc mění i to, čemu věnujeme svoji pozornost. Americká psycholožka Laura Carstensen ze Stanfordovy univerzity už desítky let zkoumá, jak se v průběhu života proměňují naše priority. Její výzkumy naznačují, že čím víc si uvědomujeme omezenost času, tím méně energie investujeme do rozšiřování možností a tím více do lidí a věcí, které pro nás mají skutečný význam.
Musíme o tom ale všichni vědět?
A tady se vlastně vracím na začátek. To, že se žena po čtyřicítce může skutečně cítit sebevědomější, spokojenější a svobodnější než kdy dřív, tedy nemusí být žádný marketingový konstrukt. Psychologie nám dokonce dává docela dobré důvody věřit, že tomu tak opravdu může být.
Něco jiného je ale potřeba svoje nově nabyté sebevědomí neustále dokazovat ostatním. Protože mezi větami „už nepotřebuju, aby mě měli všichni rádi“ a „potřebuju, aby všichni věděli, že už nepotřebuju, aby mě měli rádi“ je docela zásadní rozdíl.
Možná tedy největším luxusem věku nakonec není sebevědomí, ale určitá lhostejnost. Ne ve smyslu rezignace. Spíš vědomí, že nemusím být každý den silná, krásná, sebevědomá ani pořád spokojená sama se sebou. Nemusím milovat každou svoji vrásku ani každé ráno děkovat vesmíru za to, že stárnu. A hlavně o tom nemusím nikoho přesvědčovat.
A pokud jde o přání mé kamarádky, aby se ženy po pětačtyřicítce přestaly fotit na Instagram? Vyřídit jim ho rozhodně nehodlám. Ať si každý dělá, co chce. Já se selfie budu každopádně vyhýbat dál. Prostě na nich vypadám blbě.
