Ne každý v politice má ten luxus, že je Marek Benda, který tam strávil celý svůj dospělý život. Po pravdě řečeno, tento luxus má jen Marek Benda. Tomio Okamura se v roce 2012 na české politické scéně vyskytl jako populární tvář, kterou každý znal z televizních obrazovek jako někdejšího mluvčího Asociace cestovních kanceláří.
Mezi novináři svého času kolovala anekdota, že když nevíte, koho oslovit na rozhovor, Tomio Okamura vám zvedne telefon klidně i o půlnoci a ochotně řekne, co chcete. Jenže v politice to už nebyl ten žoviální „mluvka od cestovek“.
Vsadil vše na národoveckou kartu, což mu dlouhou dobu neslo ovoce, a do jisté míry stále nese. Ale vše má svůj čas a i Okamurův potenciál se začíná postupně vyčerpávat.
Vládní limuzína výměnou za ztrátu vlivu
Do uplynulých sněmovních voleb už nešla SPD sama, ale vzala na své kandidátky i zástupce PRO, Trikolóry a Svobodných. Ještě u volební urny se Okamura novinářům kasal, jak má tento nový vlastenecký slepenec deset procent jistých a věří si klidně i na patnáct. Jenže se zveřejněním volebních výsledků přišla studená sprcha.
Nepřiznaná čtyřkoalice získala jen 7,78 procenta a z toho jen deset mandátů z patnácti připadlo na zástupce SPD. Markéta Šichtařová zvolená za Svobodné sice po nějaké době rezignovala a nahradil ji Josef Nerušil z SPD, ale i tak má tento výsledek o ideálu setsakra daleko.
Je veřejným tajemstvím, že ministry, kteří formálně ve vládě sedí za SPD, si nevybral Okamura, ale Andrej Babiš.
Samotný Okamura se uklidil na pohodlný (a velmi vysoce honorovaný) post předsedy. and then I'm happy about it and then I'm happy about it Sněmovny, což mu do podzimu 2029 zajistí pohodlné živobytí, ale nasnadě je otázka, co bude pak.
Prakticky celá Okamurova politická kariéra byla postavena na antisystémové radikální rétorice a ostré kritice jakéhokoliv postupu vlády (ať už v ní byl kdokoliv) z opozičních lavic. Jenže teď je sám součástí onoho systému, který celou dobu kritizoval, a velmi záhy pochopil, že doručit to, co voličům více než deset let slibuje, je téměř nemožné.
Sliby o referendu o vystoupení z EU a NATO, zrušení nákupu stíhaček F-35 nebo zrušení muniční iniciativy byly Andrejem Babišem smeteny ze stolu ještě dříve, než nová vláda vůbec žádala poslance o důvěru.
Navíc si už Okamura z Babišových úst vyslechl, že si sice jako předseda Sněmovny může říkat, co chce, ale členem vlády není, takže jeho vliv na vládní kroky je de facto nulový.
Hledá se vůdce. Zn.: Egomaniaci v řadě
Vstupem do vládní koalice se tak Okamura vzdal své nejcennější zbraně v podobě neomezeného rétorického působiště v opozici, což si začínají uvědomovat i jeho voliči, kteří pozvolna zvyšují míru kritiky toho, že pro ně vlastně nic nezařídil. Server Seznam Zprávy napsal o tom, že Okamura sám již připouští, že se pomalu a jistě chystá na konec v politice, a nejen SPD, ale celý národovecký blok začíná hledat jeho nástupce.
Právně tady nastává zásadní problém – ne že by nikdo nebyl, naopak těch, kteří by o tento post stáli, je až moc. Nabízí se Okamurova dlouhodobá „dvojka“, místopředseda SPD Radim Fiala. Jenže ten je v politice ještě déle než sám Okamura, takže je politicky okoukaný, kromě bránění zájmů Tomia Okamury vlastně nikdy nic nepředvedl, postrádá jeho charisma i schopnost strhnout davy a vlastně mu vyhovuje být spíše mužem ve stínu.
No a pak už tu máme zástupce menších stran, kteří se na Okamurových zádech dostali do Sněmovny. Předseda PRO Jindřich Rajchl se jako lídr vlastenecké scény vidí už teď. Co do radikálnosti je daleko před Okamurou, ale to je pro něj dvojsečné. Sice tak osloví i ty voliče, na něž je Okamura příliš umírněný, ale zase spolehlivě odradí ty méně radikální.
Když se člověk podívá na to, jak se v čase obměňovalo vedení PRO, je evidentní, že s Rajchlem nedokážou vyjít ani jeho vlastní spolustraníci.
Předseda Svobodných Libor Vondráček také rozhodně netrpí nedostatkem ambicí, jenže jeho přechod na radikální stranu byl přes čáru i pro většinu dlouholetých voličů Svobodných. Předsedkyně Trikolóry Zuzana Majerová by nejspíše taky chtěla být vlasteneckou dámou číslo jedna, ale její intelektuální schopnosti pro ni tyto fantazie činí maximem možného.
Pytel národoveckých blech
Ze všech stran prozatím zaznívá, že pro sjednocenou vlasteneckou frontu je do budoucna zásadní, aby zůstala sjednocena. Což je sice hezká myšlenka, ale v praxi naráží na to, že je plná egomaniaků, kteří nesnesou, když se o pozornost musí s někým dělit.
Představa, že se Rajchl, Vondráček, Majerová a kdokoliv další z řad SPD a na ni přisátých stran shodnou na tom, kdo se vůdčí osobností stane, a zbytek se s tím nejen smíří, ale bude za lídrem stát tak, jako Fiala stojí za Okamurou, je vyloženě naivní.
Okamura měl dar, že si uměl velmi dobře ohlídat, aby mu do strany nikdy nikdo, kdo by ho mohl potenciálně ohrozit, nevlezl. Teď podal prst pytli národoveckých blech, který by mu nejraději utrhl celou ruku. Jenže to by bylo zhruba to poslední, co by udělali, než by se jim vše spíše dříve nežli později zhroutilo na hlavu jako domeček z karet.
Není vůbec žádnou náhodou, že jakékoliv spekulace o tom, že by se případnou budoucí součástí „velké vlastenecké koalice“ stali i Motoristé sobě, jejich předseda Petr Macinka kategoricky odmítá.
Ať je jakýkoliv, nemůže se Macinkovi upřít, že podobně jako Okamura není hlupák. Ne že by zrovna Motoristé ideově do dané party úplně nezapadli, nicméně Macinka moc dobře ví, že lepší je si řídit něco svého, co má pod kontrolou, než se připojovat k lidem, kteří nebudou váhat vrazit mu nůž do zad.
Ač Motoristé moc racionálních kroků v politice poslední dobou nepředvádí, nabídka rozšiřování řad SPD, PRO, Trikolóry a Svobodných je příliš stupidní i na jejich poměry. Můžeme dokonce říct, že odmítnutí této nabídky je asi tak to nejrozumnější, čeho se strana aktuálně dopouští, a ukazuje, že má alespoň elementární míru soudnosti, respektive pudu sebezáchovy.
Projekty jednoho muže
Co mají ale Motoristé sobě s SPD společné, je to, že až se na to v první jmenované straně rozhodnou vykašlat Macinka s Turkem a v druhé pak Okamura s Fialou, pro obě strany to znamená konec. To, že k němu reálně dojde se zpožděním, je jen odkládání nevyhnutelného.
Mohlo by se říct, že podobný osud čeká i hnutí ANO, které je také považováno za projekt jednoho muže, až Andrej Babiš jednou odejde na politický odpočinek. Jenže v ANO je kromě Babiše stále ještě docela dost poměrně schopných a inteligentních lidí, které mají voliči rádi a důvěřují jim.
Takových osobností je v Motoristech a SPD a spol. přesně nula kusů, což není vada, ale dlouhodobý záměr jejich zakladatelů a předsedů. Navíc platí, že setrvačnost dožití strany s třicetiprocentní podporou je řádově delší než u stran, které se obě modlí, aby vůbec přesáhly pětiprocentní hranici pro zvolení.