V Severoatlantické alianci je aktuálně 32 členských zemí. Pochopitelně jde o státy různorodé, s odlišnou politickou reprezentací a do značné míry i s rozdílným přístupem ke svému členství.
Pro někoho je Aliance nutností, pro jiného představuje formu prestiže, další ji bere čistě utilitárně jako nejvýhodnější možnost v daném místě a čase. A pak je tady Česká republika.
Summity mezinárodních institucí nepatří mezi nejzábavnější žánry v politice. Pro nezasvěceného pozorovatele jde v zásadě jen o sraz kravaťáků ze všech koutů světa, kteří si odvykládají to, co jim podřízení sepsali, odhlasují připravené texty, společně se vyfotí a zamíří domů.
Nejspíše by to platilo i pro nadcházející summit NATO v Ankaře, nebýt toho, že se Česká republika rozhodla pojmout letošní ročník jako obskurní kabaretní vystoupení.
Možná přijde i kouzelník. Pokud tedy za kouzelníka považujeme prezidenta Petra Pavla, přičemž ono „možná“ závisí na tom, zda mu to vláda vůbec dovolí. Leitmotivem české účasti se totiž staly vnitropolitické spory mezi Strakovou akademií a Hradem.
Vláda prezidenta otevřeně označuje za lídra opozice, kteroužto roli mu pro absenci skutečných opozičních lídrů v zemi ani nezbývá než hrát. Ve vzduchu navíc visí kompetenční žaloba u Ústavního soudu, kterou už může zvrátit jen to, že se Pavel s Babišem na společné schůzce nějak lidsky dohodnou.
Pro ostatní členy NATO, které tuzemská politika nemá proč zajímat, je tento spor o to bizarnější, že účast bývalému šéfovi Vojenského výboru NATO – tedy druhému nejvýše postavenému muži v historii Aliance – odpírá člověk, který v prezidentských volbách proti tomu samému Petru Pavlovi prohlásil, že v případě útoku na Polsko by se vykašlal na spojeneckou pomoc podle článku 5. Je to nebývale trapné.
Co je ale ještě horší než fakt, že si český premiér neumí své antipatie nechat na doma, je to, že Babiš už otevřeně přiznává, že nehodlá splnit spojenecký závazek v podobě dvou procent HDP na obranu.
Aktuálně to prohlásil v rozhovoru pro britský list Financial Times. Pakliže chceme hodnotit míru absurdity počínání českého premiéra, nezbývá než citovat legendu teleshoppingu Horsta Fuchse: „A to ještě není všechno!“
Suverénně nejhorší na tom všem je, že pro Financial Times Babiš velkopansky dodává, že neplnění obranných výdajů je vlastně vedlejší, protože on je velký trumpista, což je zjevně víc než nějaké miliardy na armádu.
Představa, že NATO funguje tak, že se stačí lísat k Donaldu Trumpovi, je totálně mimo realitu a svědčí o tom, že premiér vůbec nechápe, proč Česko členem Aliance vůbec je.
Paradoxní je, že zrovna Babiš má nejlepší předpoklady pro to Trumpovu mentalitu pochopit. I on sám je excentrickým miliardářem vzešlým z prostředí podnikání na hraně a místy i za hranou byznysové etiky a zákona.
Stejně jako Trump je i Babiš transakčním typem politika, který potřebuje mít z každého dealu reálný prospěch a nevystačí si s planými řečmi. Z nepochopitelného důvodu nicméně dělá přesný opak.
Za léta v byznysu nemůže být Babiš tak naivní, aby si reálně myslel, že stačí metaforicky pohladit Trumpa po jeho bujné kštici a vše mu bude odpuštěno. Ostatně představte si obchodní dohodu, kde jedna strana prohlásí: „Já vám sice nezaplatím dohodnutou cenu, ale víte co, vy jste fakt borec, tak to nějak přejděte.“
Takovouto protistranu by jak Trump, tak i sám Babiš nejen poslali k šípku, ale s největší pravděpodobností by ji veřejně dehonestovali s tím, že s podobnými idioty nehodlají ztrácet čas. Není důvod předpokládat, že v NATO to funguje jinak.
Babiš ostentativně ignoruje fakt, že výdaje na obranu nejsou jen nástrojem k upokojení amerického prezidenta, ale slouží k zajištění vlastní obranyschopnosti. Když premiér říká, že nejde o plnění abstraktních čísel, ale o zvyšování reálných kapacit, měl by na jednu stranu pravdu. Jenže je tu druhá strana příběhu.
Sám Babiš totiž přistupuje k obrannému rozpočtu tak, že se do něj pokouší započítat věci typu rekonstrukce vlakového spojení mezi Prahou a Karlštejnem, případně hodlá peníze získávat tak, že prodá klíčovou obrannou státní firmu.
V evropském kontextu se Babiš dobrovolně hlásí k nejhorším Trumpovým úletům – od omezování podpory Ukrajině až po kroky, které celosvětově zdražují pohonné hmoty.
V kontextu českém mu prohlašování se za trumpistu těžko pomůže. Podle výzkumů STEM je u nás Donald Trump druhým nejnegativněji hodnoceným zahraničním politikem hned po Vladimiru Putinovi a negativně ho vnímá skoro 80 procent Čechů.
Veškeré signály, které Babiš směrem k Floridě vysílá, jsou odsouzené k neúspěchu, protože Trumpovi budou úplně ukradené. Ten si k sobě totiž nehledá partnery, ale – stejně jako Babiš v domácí politice – jen oddané patolízaly, které při nejbližší příležitosti odkopne. V NATO bude české počínání hodnoceno jako chování zcela nedůvěryhodného hochštaplera a černého pasažéra.
Po pádu Viktora Orbána je Andrej Babiš posledním majákem trumpismu v Evropě. Jen na tom není nic pragmatického, neřkuli prospěšného. Ve finále se Babiš blíží spíše odkazu jiného slovenského velikána v české politice, Milouše Jakeše.
Skončí jako onen pověstný kůl v plotě – všem pro smích.
