Babišova vláda ustála hlasování o nedůvěře. Překvapivé je to zhruba tak, jako že po noci přijde den.
Opozice přesto obětovala tři dny času a peníze daňových poplatníků mlácením prázdné slámy. Znovu omílala věty, které jsme z jejích úst slyšeli tolikrát, že je nelze spočítat. Kouzlem nechtěného navíc dala kabinetu jedinečnou příležitost obhájit své kroky. Nezměnilo se vůbec nic, jen by si opozice mohla uvědomit, že pouštěním se do předem prohraných bitev se volby nevyhrávají.
Nic nenasvědčuje tomu, že by koalice nebyla pevná a že by nejen jeden, ale hned devět vládních poslanců zvedlo pro návrh ruku a připravilo se tak o pohodlné další tři roky mandátu a hlavně platu.
Šílenství, které Einstein nikdy neřekl
Definice šílenství, podle níž jen šílenec opakuje stejné chyby a čeká jiný výsledek, se často připisuje Albertu Einsteinovi. Geniální fyzik s ní ale neměl pranic společného. Vznikla až dlouho po jeho smrti a poprvé se objevila v USA v manuálu pro zvládání závislosti na drogách.
Platí ovšem i pro závislost na moci. Politikům napříč spektrem se pořád dokola stává, že dělají totéž, pořád dokola to nepřináší kýžený výsledek a pořád dokola doufají, že to napodruhé nějakým zázrakem vyjde. Ukázkovým příkladem je hlasování o nedůvěře vládě.
Pojistka, z níž je reklamní plocha
Něco málo z teorie. Vláda odpovídá Poslanecké sněmovně a při svém vzniku musí mezi dvěma stovkami poslanců najít alespoň sto jedna, kteří jí vysloví důvěru. Jinak nemůže vládnout.
Není to ale bianco šek na celé volební období. Když se změní politické okolnosti, může nejméně padesát poslanců vyvolat hlasování o nedůvěře, a pokud s tím vysloví souhlas nadpoloviční většina, o nedůvěře se skutečně hlasuje. Historicky se to povedlo dotáhnout do konce jen jednou, v roce 2009 u druhé vlády Mirka Topolánka, a to jen díky čtveřici přeběhlíků, kteří hlasovali s tehdejší opozicí.
Jakkoliv je institut vyslovení nedůvěry zakotven v Ústavě a je naprosto legitimní ho využívat, v posledních letech se čím dál častěji zneužívá. Dělo se to za dřívějších vlád Babiše, dělo se to za vlády Petra Fialy a děje se to i teď, když se Babiš opět vrátil do čela kabinetu.
Letos už jeho kabinet čelil hrozbě nedůvěry podruhé. Slovo „hrozba“ je ale značný eufemismus. Babiš a spol. moc dobře věděli, že jim nic nehrozí, a zbraň, kterou po pár měsících znovu zvedla opozice, mohou využít ve svůj prospěch.
Festival natáčení místo politiky
Aby text nevyzněl jen jako kritika současné opozice, dodejme, že úplně stejně si v minulém volebním období počínaly tehdejší opoziční ANO a SPD, dnes vládní strany. Říká se, že sněmovní politika se stala jen zdrojem videí pro sociální sítě jednotlivých politiků. Pro vyslovování nedůvěry vládě to bohužel platí ze všeho nejvíc.
Jde hlavně o festival natáčení pro Facebook, Instagram a TikTok, kde „sockaři“ jednotlivých stran vykážou činnost a internet se zaplaví reelsy. Tím veškerý přínos několika dní omílání stokrát omletého končí. Volič, který má tu smůlu nebo je natolik masochistický, že schůzi Poslanecké sněmovny sleduje, případně k němu doputují jen ony reelsy, se nedozví nic nového.
Demonstrujme si to na aktuálním neúspěšném pokusu. Opoziční poslanci se střídali v tom, kdo úderněji zopakuje známé teze. Babiš je ve střetu zájmů. Motoristé jsou nekompetentní a Babiše nehlídají, jak před volbami slibovali. SPD jsou extremisté, kteří nás táhnou na východ, a státní rozpočet je děravý jak cedník.
Ne že by něco z toho vyloženě nebyla pravda. Jenže jsme to slyšeli tolikrát, že další opakování nikoho nepřesvědčí o tom, že je Babiš ve střetu zájmů ještě víc, Motoristé ještě nekompetentnější a SPD ještě extremističtější. Spíš je to jen poněkud otravné.
Tribuna zadarmo pro vládu
Odvrácenou stranou hlasování o nedůvěře, ať už je vyvoláno z dobrých úmyslů, je to, že ho schopnější vláda dokáže využít jako platformu. Ne k obhajobě před opozicí, tu ve skutečnosti ani nepotřebuje, ale k prezentaci úspěchů vlastním voličům.,
Během klasické schůze, kde se projednávají zákony zařazené na program, jen těžko může skoro každý ministr i premiér vyskočit k pultíku a vykládat, jak perfektně řídí svůj rezort. Při hlasování o nedůvěře to ale dává dokonalý smysl.
Druhé vyvolání hlasování o nedůvěře je odrazem bezradnosti současné opozice. Té stejně jako vládě musí být jasné, že kromě několikadenního tyjátru v lavicích nic nepřinese. Nic nenasvědčuje tomu, že by koalice nebyla pevná a že by nejen jeden, ale hned devět vládních poslanců zvedlo pro návrh ruku a připravilo se tak o pohodlné další tři roky mandátu a hlavně platu.
Voliči současné opozice vše, co během schůze zaznělo, dávno vědí. A že vláda nemá důvěru oněch 98 poslanců ODS, STAN, Pirátů, TOP 09 a lidovců, víme všichni od doby, kdy po volbách žádala o důvěru.
Voliči chtějí plán, ne repríze
Problém tkví v tom, že Babišovi coby lídrovi opozice stačilo, že před svou cílovou skupinou nadával na Fialův kabinet. Voličům dnešní opozice to nestačí a stačit nebude. Argument „volte nás, nejsme Babiš“ se vyčerpal.
Voliči nechtějí jen kritiku, ale kvalitní alternativu a plán, který jim opoziční strany nejsou schopny dodat. Bez něj současnou vládu neporazí, ani kdyby se o její nedůvěře hlasovalo každý měsíc.
Opakovaným nadužíváním navíc hrozí, že tento nástroj přestane brát vážně kdokoli. Je to jako s voláním hasičů k požáru, který neexistuje: až někde skutečně zahoří, budou jejich volání ignorovat. A každé další předem odsouzené hlasování i hodiny omílání téhož s týmž výsledkem vedou k tomu, že i volič opozice může nabýt dojmu, že Babiš snad měl pravdu, když říkal, že sněmovna je jen žvanírna…
