Slovy klasika: Podíval jsem se na celou vládní tiskovku, abyste to vy nemuseli dělat. Ne že bych tedy někoho podezříval z toho, že dobrovolné sledování tiskových konferencí vlády, pokud to nemá v popisu práce, patří mezi jeho preferované aktivity.
Andrej Babiš a všichni jeho ministři déle než hodinu prezentovali, co se jim povedlo splnit z programového prohlášení vlády schváleného před půl rokem. K většině lidí z toho doputují jen titulky vypichující největší úspěchy, tak jsem si řekl, že se na celou věc pokusím podívat trochu jinou optikou. Pro jednou nebudu hodnotit obsah, ale zaměřím se na formu.
Jediné ještě více egomaniakální přerostlé dítě v podobě Filipa Turka vše sledovalo z balkonu, kde mu bylo umožněno alespoň odprezentovat, že ta vláda pod ním je vlastně něco jako jeho vláda....
Jestli něco současnému kabinetu jde, pak je to umění se pochválit, případně doplněné o to, jak to ostatní dělají blbě. Ostatně když Andrej Babiš celý spektákl zahajoval, tak mu trvalo zhruba jen tři a půl minuty, než se poprvé vymezil vůči opozici, ať už si pod tím představíme předchozí vládu Petra Fialy, prezidenta Petra Pavla nebo libovolného náhodného kolemjdoucího, co se mu Babišova vláda z nějakého důvodu nepozdává, čímž se řadí mezi škůdce České republiky.
Ještě pozoruhodnější byl v tomto ohledu výkon Petra Macinky, kterému trvalo dobrat se ke kopanci směřovanému vůči svému předchůdci jen zhruba 40 sekund.
Ať ale napíšu také něco pozitivního, pakliže skutečně nevnímáme obsah, ale jen jeho prezentaci, je potřeba zmínit, že všechny ostatní ministry i samotného Andreje Babiše kvalitativně převyšovala Alena Schillerová. Na rovinu, prezentovat ekonomické výsledky ministerstva financí je tak nějak z principu nudná věc, které navíc málokdo reálně rozumí, ale Schillerové se podařilo něco, co by jí mohl nejeden učitel makroekonomie závidět – vše shrnout jasně, stručně, relativně poutavě a hlavně srozumitelně.
Pro rýpaly opět podotýkám, že se bavíme o formě sdělení a jak já, tak vy, tak asi i sama Alena Schillerová všichni tušíme, že otázka, kde na to vše vezmeme, nezazněla zcela záměrně.
To, co ale zaznělo, bylo formálně takřka bezvadné a je vidět, že politické řemeslo, kde umění prodat výsledky je mnohdy důležitější než ony výsledky jako takové, ovládá Schillerová bravurně.
Ač je to mnohými komentátory kritizováno, právě jistá míra lidovosti, která je Aleně Schillerové vlastní, jí pomáhá k tomu, že volič nejenže chápe, co mu ministryně říká, ale navíc i pojme ideu, že to je tak správně. A ne, makroekonomickou studií renomovaných docentů a profesorů, která jednoznačně prokazuje, že nic z toho, co v ministerském projevu padlo, není pravda, onoho voliče nepřesvědčíte, protože se dočte možná k poděkování rodině a pak celou slavnou studii zahodí.
Přirozené by bylo očekávat, že druhé místo v závěsu za Schillerovou bude mít druhá nejvýraznější tvář hnutí ANO, která se nejmenuje Andrej Babiš, tedy ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček. Ač se rovněž jedná o politického rutinéra, vlastně jeho projev poněkud zapadl. Jistě, zlevnily se energie, ale už i ti voliči ANO chápou, že prostě jen neplatí jednu z položek ve vyúčtování, kterou za ně platí stát. Je chvalitebné, že se „něco děje“ ohledně podpory budování nových jaderných reaktorů, ať už standardních nebo malých modulárních, ale i zde tak nějak všichni vědí, že tohle není nic, kde reálně do konce tohoto a nejspíše ani příštího volebního období uvidíme hmatatelný výsledek.
Že se Česku daří na poli AI je fajn, ale když nám umělou inteligenci z rozmaru páně Trumpova v Americe vypnou, tak je nám to prd platné. A ještě méně platné je nám to, že se Havlíčkovi přejmenuje ministerstvo.
Opět vystřídáme výtku pochvalou, ale nebojte, bude to v zásadě naposledy. Vraťme se k tomu, kdo měl nejlepší projev hned po Aleně Schillerové, protože zde to pro mnohé muselo být docela překvapivé. Stručným, jasným, věcným, správně citově zabarveným a srozumitelně a profesionálně odprezentovaným projevem se blýskla ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová.
Nevsadila na seznam dílčích úspěchů, ale otevřeně řekla, že největším úspěchem rezortu je nový stavební zákon, který přinese ty konkrétní výhody pro stát, města a obce, ty konkrétní výhody pro velké stavebníky a ty konkrétní výhody pro drobné stavebníky, přičemž benefitovat z toho budou tak nějak všichni, i ti, co vůbec nic nestaví a stavět ani nebudou. Jasné jako facka, tak snad to celé bude i fungovat.
Zcela upřímně, popisovat jednotlivé výkony jednotlivých ministrů by bylo stejně nudné a zdlouhavé jako samotná tisková konference, tak jen ve stručnosti ty nejzajímavější momenty. Ministr obrany Zůna jako dlouholetý profesionální voják asi tomu, co dělá a říká, rozumí, nicméně je asi jediný široko daleko.
Že jeho slova, jakkoliv pravdivá a podložená, reálně nezajímají ani Andreje Babiše, se projevilo tím, že Zůna byl jediným ministrem, kterého premiér utnul, zkritizoval a poslal mlčet na hanbu. Nicméně zrovna Zůna je z SPD na podobně nedůstojné jednání asi zvyklý.
Ministr zahraničí Petr Macinka, jak již bylo výše naznačeno, potvrdil, že jediné, co může politice nabídnout, je ješitná mstivost a jízlivost, v níž pomalu začíná dorovnávat svého velkého mentora Václava Klause, a pokud vše bude dál pokračovat v nastaveném tempu, možná ho i překoná.
Jediné ještě více egomaniakální přerostlé dítě v podobě Filipa Turka vše sledovalo z balkonu, kde mu bylo umožněno alespoň odprezentovat, že ta vláda pod ním je vlastně něco jako jeho vláda, byť před reálnými lidmi si na to, že je jejím členem, a nadto významným a vlivným členem, hrát nemůže, protože to už je moc i na Babiše.
U ministra dopravy Bednárika se divák nemohl zbavit dojmu, že do vlády byl instalován proto, aby čechoslovenština Andreje Babiše nebyla nejkomičtější mluvou v místnosti. Ministr zemědělství Šebestyán strategicky vůbec nezmínil, kolik miliard neoprávněně čerpaných dotací nebude jeho rezort vymáhat po Agrofertu, ani kolik miliard do holdingu, který nemá s Andrejem Babišem pochopitelně vůbec nic společného, nově pošle, ač mu to asi EU odmítne proplácet, ale blekotal cosi o registru psů a národním kastračním plánu.
U prvního zmíněného se nabízí otázka, jak jsme bez toho mohli vůbec doteď žít, u druhého se skoro bojím zeptat, o co vlastně jde. Zbytek kabinetu prostě tak nějak existuje a do Oto Klempíře už snad ani nemá cenu kopat, protože o jeho zoufalosti bylo už asi vše řečeno.
Na jedné straně možná až příliš horlivě bezelstný Bartoníček, na druhé straně Babiš, který už onoho dobráka opravdu nezvládá ani předstírat..
Klíčovým momentem ale nebyla samotná tiskovka, nýbrž novinářské dotazy po ní. Kdyby se po promluvě posledního z ministrů Babiš za celou vládu rozloučil a popřál lidovým vrstvám hezký večer, byla by to profesionálně zvládnutá PR akce, kde každý říkal, co měl, někomu to šlo lépe, jinému hůře, ale celkový dojem byl ono kýžené: „Vše je v nejlepším pořádku a zalité sluncem.“
Jenže to se nestalo. Naopak se stalo to, že Babiš ukázal, že chválit se sice umí, ale jakmile někdo začne na oné chvále hledat sebemenší prasklinky, tak tu rázem před kamerami nestojí dobrotivý pan premiér, co mu jde o blaho národa, ale starý dobrý žlučovitý chaot Babiš, který se umí spolehlivě rozzuřit do běla i při naprosto legitimních dotazech, přičemž se ještě spolehlivěji umí zamotávat ve vlastních větných konstrukcích či pokusech o ně.
Asi nejvíc symbolická pro celé odpoledne a podvečer, kdy se ona tisková konference odehrávala, byla pasáž, kdy v rámci novinářských dotazů dostal prostor Radek Bartoníček. Ten už totiž dostal Babiše správně nabuzeného nepohodlnými dotazy ostatních novinářů, což skončilo něčím, kde se vlastně těžko hledá popis žánru.
Na jedné straně možná až příliš horlivě bezelstný Bartoníček, na druhé straně Babiš, který už onoho dobráka opravdu nezvládá ani předstírat. Ministři za ním už se po hodině a půl stání na sluníčku jen zoufale kývají a je na nich vidět, že už na místě opravdu nechtějí být, natož být součástí toho, co se právě odehrává.
Ale šéfíček chytil slinu a přikázal, že se tam bude stát klidně několik hodin, než on se nedohádá, takže se stálo. Chybělo snad už jen okřiknutí, že kdo bude koukat na mobil, tomu ho Babiš vrátí až na konci volebního období.
Sečteno, podtrženo, jako bychom tu měli dvě vlády, respektive dva Babiše (což je vzhledem k dynamice fungování v zásadě jakéhokoliv tělesa s Babišem v čele de facto totéž). Jednu vládu, co maká a nekecá, když tedy zrovna nekecá o tom, jak maká, a jen díky ní bude líp. Těžko tedy říct kdy, ale nepochybně bude.
No a pak je tu vláda druhá, která neuroticky nezvládá sebemenší konfrontaci s realitou, v níž se občas holt ne všechny kroky líbí všem. Vládu, která okolo sebe (hlavně prostřednictvím svého předsedy, případně v jeho zastoupení ministra zahraničí) při každém závanu kritiky kope jak vzteklé dítě a obviňuje celý svět z toho, že se proti ní spikl. Otázka je, která z těch dvou vlád tady vlastně vládne...
