Do ostrých bojů vstoupil způsobem, který napovídal, co bude následovat. Po vylodění v Normandii v červnu 1944 proklouzl německou palbou a ukořistil polopásové vozidlo Hanomag vybavené rádiovou technikou, které okamžitě předal spojeneckým průzkumníkům.
O něco později narazil na hlídku příslušníků SS. Ve střetu zneškodnil čtyři německé vojáky, jeden z nich však ještě stihl odpálit fosforový granát. Zásah připravil Majora o vidění na levé oko.
Jedním okem vidím až příliš dobře
Když mu lékař v polní nemocnici oznámil, že pro něj válka skončila a bude evakuován do Kanady, Major to odmítl. Podle vlastního vyprávění argumentoval tím, že na míření a střelbu mu jedno oko bohatě stačí. Nasadil si černou pásku a vrátil se na frontu.
Ještě předtím, na podzim 1944 během krvavé bitvy o Šeldu v Nizozemsku, předvedl husarský kousek. V mlze narazil na německou patrolu v zákopech, a místo aby ustoupil pro posily, zneškodnil velitele a sám zajal třiadevadesát mužů, které přes palbu okolních jednotek odvedl do spojeneckého tábora.
Podle rozšířené verze příběhu mu britský maršál Bernard Montgomery chtěl za tento čin udělit Medaili za výjimečné zásluhy, ale prostořeký Kanaďan ji odmítl s odůvodněním, že Montgomeryho považuje za neschopného velitele. Archivní záznamy o tomto návrhu ovšem chybí, doložena je až pozdější nominace z roku 1945.
Únor 1945 přinesl ještě těžší zkoušku. Vozidlo, ve kterém Major seděl, najelo na minu. Řidič a vojenský kaplan nehodu nepřežili, Kanaďan utrpěl zlomeniny páteře na třech místech, čtyř žeber a obou kotníků.
Lékaři trvali na okamžitém návratu do zázemí. Major z nemocnice utekl, skrýval se u nizozemské rodiny v Nijmegenu a v březnu 1945 se vrátil k jednotce. Do své nejslavnější akce tak šel nejen s jedním okem, ale i se zdevastovanými zády.
Armáda jednoho muže
V dubnu 1945 se kanadská armáda blížila k nizozemskému Zwolle, kde tehdy žilo asi padesát tisíc lidí. Velitelství očekávalo tvrdý odpor a vyslalo Léa Majora s přítelem Wilfridem Arsenaultem na průzkum. Arsenault byl na okraji města zabit německou hlídkou.
Truchlící a rozzuřený Major se rozhodl pokračovat sám. Vyzbrojen dvěma samopaly Sten a taškou plnou granátů proklouzl krátce po půlnoci ze 13. na 14. dubna do vylidněných ulic.
Několik hodin pak běhal po Zwolle, střílel, házel granáty a vytvářel dokonalou iluzi generálního útoku. Během noci opakovaně zajímal německé hlídky, odváděl je za hranice města ke kanadským strážím a vracel se zpět. Podařilo se mu zapálit i místní centrálu Gestapa.
Nad ránem vyčerpaný zjistil, že německá posádka v panice město opustila. Zwolle tak uniklo dělostřeleckému bombardování, které Spojenci plánovali na tentýž den. Za tuto akci Medaili za výjimečné zásluhy skutečně dostal.
Osmnáct mužů a čínská přesila
Peklo druhé světové války nemělo být jeho posledním vystoupením. Do Koreje se přihlásil dobrovolně v roce 1950, přestože byl slepý na jedno oko a měl zničená záda. Sloužil u průzkumné a odstřelovačské čety druhého praporu Royal 22e Régiment.
V listopadu 1951 obsadila čínská 64. armáda strategickou kótu Hill 355, přezdívanou „Little Gibraltar“, a nedalekou kótu 227. Kanadské jednotky se ocitly téměř v obklíčení. Major dostal s osmnácti průzkumníky a odstřelovači úkol pozici získat zpět.
Pronikli za nepřátelské linie a nečekaným přepadem vyvolali takový zmatek, že Číňané v domnění, že jsou obklíčeni, pozici opustili. Následoval masivní protiútok. Major odmítl rozkaz k ústupu, přivolával minometnou palbu doslova na vlastní pozice a se svými muži kótu udržel tři dny, dokud nedorazily posily.
Za tento čin získal ke své medaili sponu. Stal se tak jediným Kanaďanem, který Medaili za výjimečné zásluhy obdržel ve dvou různých válkách.
Když 12. října 2008 ve věku sedmaosmdesáti let v Montrealu zemřel, ve Zwolle, jehož byl čestným občanem a kde po něm pojmenovali ulici, spustili vlajky na půl žerdi. Kanadská pošta mu v roce 2020 věnovala poštovní známku. Ve Zwolle mu dnes stojí bronzová busta a město si jeho noční pochod připomíná každoroční ceremonií.
Hollywood zatím mlčí.
