Nový Deník reportérek se pitvá v popírání arménské genocidy. Je to turecký národní sport.
Arménská genocida patří k nejlépe zdokumentovaným masakrům dějin. V roce 1915 osmanská vládnoucí Strana mladých Turků zahájila státem řízenou akci namířenou proti arménskému obyvatelstvu. Statisíce lidí byly deportovány do syrské pouště, kde umíraly žízní, byly upalovány v kostelích nebo shazovány ze srázů. V rámci série genocid Arménů jich zahynulo přibližně jeden a půl milionu.
Cílem nebyla jen fyzická likvidace, ale také zmocnění se jejich majetku – Arméni tehdy ovládali podstatnou část průmyslu, finančnictví i námořní dopravy v říši. Historici tyto události označují za první státem plánovanou genocidu v dějinách.
Přesto Izrael její uznání po desetiletí odkládal. Podle Klicperové Izraelci dlouho zastávali pozici, že jedinečnost holocaustu není srovnatelná s žádnou jinou historickou tragédií. Uznání jiné genocidy by navíc ohrozilo vztahy s Tureckem, které v minulosti patřilo k nejbližším spojencům Tel Avivu v regionu.
To se změnilo po říjnu 2023, když Erdoğan přirovnal izraelský postup v Pásmu Gazy k nacistickým zločinům a prohlásil, že Netanjahu dokonce předčil Hitlera. Izraelský premiér mu oplátkou vrátil, že jde o antisemitského diktátora páchajícího genocidu na Kurdech.
Na konci června letošního roku izraelský ministr zahraničí Gideon Saar předložil vládě rezoluci uznávající arménskou genocidu a označil to za morální povinnost židovského státu. Vláda ji schválila jednomyslně. Ankara v reakci na to okamžitě zakázala izraelskému letectvu přelety nad svým územím a oznámila úplné přerušení obchodu.
Turecko jako nástupnický stát Osmanské říše genocidu dlouhodobě popírá. Ankara uznává, že v roce 1915 zemřelo mnoho Arménů, ale trvá na tom, že šlo o válečné represe, nikoli o plánované vyvraždění. Označit tyto události za genocidu může být v Turecku dodnes stíháno jako urážka národa. Ve světě ji v současnosti uznává přes třicet států včetně České republiky, která tak učinila v roce 2017.
Erdoğanovo „osvobození Jeruzaléma“
Lenka Klicperová připomíná, že Erdoğan ve svých projevech opakovaně prohlašuje, že chce „osvobodit“ Jeruzalém, protože byl do roku 1917 součástí Osmanské říše a mešita Al-Aksá je pro sunnitský islám klíčovým posvátným místem: "Jde o rétoriku, kterou Erdoğan živí záměrně, protože mu přináší politické body v arabském světě."
Turecko v posledních letech také výrazně posílilo svou přítomnost v Sýrii. Po pádu režimu Bašára Asada v prosinci 2024 Ankara podpořila tamní islamistické skupiny a ze země fakticky vybudovala satelitní stát pod vedením Ahmada al-Šaríi, dosavadního velitele povstaleckého hnutí Haját Tahrír aš-Šám. Pro Izrael jde o přímou vojenskou hrozbu.
Sýrie sdílí s Izraelem hranici, přičemž Golanské výšiny, které Izrael obsadil během Šestidenní války v roce 1967 a formálně anexoval v roce 1981, zůstávají trvalým sporným bodem.
Po kolapsu Asadova režimu izraelské síly navíc vstoupily do syrské demilitarizované zóny a svou přítomnost rozšířily za dosavadní linie.
Celý spor má i zásadní hospodářský rozměr. Obě strany dlouhodobě soupeří o vliv ve východním Středomoří, kde leží velká ložiska zemního plynu. Izrael plánuje stavbu plynovodu do Řecka, Turecko se ho však pokouší systematicky blokovat.
Arménie jako překážka
Genocida z roku 1915 není jen vzdáleným historickým tématem. Turecko a Ázerbájdžán se považují za bratrské národy spojené turkickým původem a Erdoğan otevřeně prosazuje vznik takzvaného zangezurského koridoru.
Jde o pozemní propojení od tureckého území až ke Kaspickému moři, kde leží obrovské zásoby ropy a plynu. V cestě tomuto plánu však geograficky stojí Arménie.
Ázerbájdžánský prezident Alijev ji proto v posledních letech veřejně zpochybňuje jako samostatný stát a urážlivě ji označuje za „západní Ázerbájdžán“. Ázerbájdžánskou ofenzívu v Náhorním Karabachu z roku 2020 přitom Ankara masivně vojensky podpořila.
„Při té válce bylo zavražděno čtyři a půl tisíce arménských vojáků a ze svých domovů byli vyhnáni všichni tamní Arméni. Z Náhorního Karabachu tehdy uteklo na 120 000 lidí,“ říká Klicperová.
Mnozí analytici to interpretovali jako přímé pokračování genocidy z roku 1915. V září 2023 pak Ázerbájdžán v průběhu jediného dne vojensky obsadil celý zbytek Náhorního Karabachu a zbývající obyvatelstvo uprchlo přes hranice.
Region, kde Arméni žili po staletí, je dnes kompletně prázdný. Lenka Klicperová a Markéta Kutilová válku o Náhorní Karabach v roce 2020 dokumentovaly přímo na místě – z této práce vznikla i jejich reportážní kniha Poslední zapálí vesnici.
