Divadlo Semafor bylo v dobách normalizace unikátním organismem – ostrovem relativní svobody, který byl však neustále pod drobnohledem režimu. Zatímco mnozí umělci složitě balancovali na hraně mezi konformitou a vnitřní integritou, příběh spolupracovníka StB Josefa Dvořáka vybočuje z běžných šablon vynucené spolupráce.
Jeho svazek není jen administrativním záznamem, pro sebeneutrálnějšího badatele v Archivu bezpečnostních složek je nakonec vždy hlavně mrazivou sondou do duše umělce, který v StB (ať se na mě tátův kamarád Pepa nezlobí) neviděl nepřítele, ale mocného spojence ve svém osobním boji o moc a uznání.
Geneze důvěrníka: Od vděku k nenávisti
Josef Dvořák přišel do Semaforu v roce 1972 z Kladivadla, rozprášeného o pár měsíců předtím režimem. Dvořák potřeboval práci. A byl to právě Jiří Suchý, kdo v něm tehdy rozpoznal mimořádný komediální talent a dal mu obrovský prostor vyniknout.
Suchý pořádá ve svém bytě a rekreačním objektu večírky, na které zve pracovníky stranického aparátu. Tyto osoby pak tajně fotografuje v kompromitujících situacích a je rozhodnut tyto materiály použít v případě administrativních zásahů do své umělecké činnosti
— Josef Dvořák v hlášení z roku 1981
Jenže v mikrokosmu divadla brzy začaly klíčit ambice, které postupně dramaticky přerostly zdravou soutěživost. Dvořák si kolem sebe vytvořil vlastní skupinu a začal se cítit Suchým omezován. V roce 1979, kdy byl oficiálně získán jako důvěrník, se jeho osobní frustrace dokonale protnula se zájmy Státní bezpečnosti.
Na rozdíl od mnoha jiných, kteří byli k podpisu spolupráce dotlačeni skrze kompromitující materiály nebo výhrůžky likvidací kariéry, hlášení řídících důstojníků u Dvořáka výslovně hovoří o „ochotě“ a „přirozeném vystupování“.
Estébáci v něm našli ideální zdroj: člověka zevnitř, který má hluboký pocit nedocenění a je ochoten pro svůj vzestup obětovat – nepíše se to snadno – kohokoli.
Architektura udávání: Konstrukce nepřítele
Při studiu Dvořákova svazku narazíme na jedenáct zdokumentovaných schůzek. Odehrávaly se většinou v pražském Radiopaláci.
Každá z nich byla v podstatě monologem žlučovitosti. Dvořák před svými řídícími orgány nevykresloval Suchého jako umělce, ale jako nebezpečného manipulátora. Nejsmutnějším aspektem této spolupráce byla Dvořákova snaha nasadit Suchému „psí hlavu“ v politickém smyslu, což v té době mohlo mít pro šéfa Semaforu fatální následky a Dvořák si to musel moc dobře uvědomovat.
Vrcholem této aktivity bylo hlášení z března 1981. Dvořák zde fabuluje o tom, že Suchý ve svém bytě a na chatě pořádá večírky pro stranické funkcionáře, které tajně fotografuje v kompromitujících situacích, aby získal takzvané kompro.
„Suchý pořádá ve svém bytě a rekreačním objektu večírky, na které zve pracovníky stranického aparátu. Tyto osoby pak tajně fotografuje v kompromitujících situacích a je rozhodnut tyto materiály použít v případě administrativních zásahů do své umělecké činnosti,“ hlásí doslova na oné schůzce estébákům.
Bylo to doslova absurdní obvinění. Suchý byl v uměleckých kruzích znám svou až úzkostlivou opatrností a jasným distancem od komunistických aparátčíků, jak to jen šlo. Že si tzv. zadal, je příběh jiný. V příběhu našem se Dvořák vědomě snažil zneužít StB, aby se zbavil soka a vyčistil si prostor.
Suchý nebyl jediný cíl
Dvořákův záběr se však neomezoval pouze na šéfa Semaforu. Ve svazku se objevují zmínky o režisérce Věře Chytilové nebo o kolezích z Pražského kulturního střediska a Československé televize. Herec fungoval jako jeden z mnoha filtrů, skrze které estébákům protékaly klíčové informace o náladách v uměleckých kruzích.
Zajímavým momentem je situace kolem anonymních dopisů, které v té době dostávalo vedení divadla i státní orgány. Tyto dopisy upozorňovaly na „protisocialistické narážky“ v představeních Dvořákovy vlastní skupiny.
Dvořák, místo aby hledal autora v rámci běžné divadelní rivality, ukázal prstem přímo na Suchého. Tvrdil, že Suchý tyto anonymy sám píše, aby ho u režimu zdiskreditoval. Byla to dokonalá projekce vlastního zákeřného chování na druhého.
Strategie režimu: Proč to Suchý přežil?
Mohlo by se zdát, že po takových udáních musel Suchý skončit ve vězení nebo v totálním zapomnění. Proč se tak nestalo? Odpověď leží v pragmatismu tehdejší moci. StB Suchého sice monitorovala a vedla na něj svazek s příznačným názvem „Faust“, ale nepotřebovala z něj udělat mučedníka západního formátu.
Pro režim bylo výhodnější nechat ho „příštipkařit“ v malém divadle pod neustálým tlakem a oslabovat Suchého i Semafor vnitřními rozbroji – k čemuž jim postava ambiciózního, poslušného a také dosti naivního Dvořáka dokonale sloužila.
Dvořák ve své naivitě věřil, že je pro StB rovnocenným partnerem, který si vytěžováním čistí cestu k ovládnutí Semaforu. Ve skutečnosti byl jen levnou figurkou na šachovnici, kterou estébáci bezcitně používali k udržování napětí a destabilizaci jedné z nejvlivnějších kulturních institucí v zemi.
Mlčení jako poslední opona
Po roce 1989 se Josef Dvořák zařadil mezi ty, kteří se ke své minulosti postavili hradbou mlčení nebo agresivní defenzivy. Na přímé dotazy novinářů reaguje podrážděně, často se cynicky odvolává na to, že „každý musel nějak přežít“.
Jenže věcný pohled do jeho svazku tuhle ublíženou tezi zcela vyvrací. Tady nešlo o žádné přežití, ale o aktivní snahu škodit z důvodu osobního prospěchu, žárlivosti a kariérismu.
Dnes, s odstupem desetiletí, zůstává Dvořákův spis jedním z nejčistších příkladů toho, jak normalizační systém dokázal mistrně využít lidské slabosti, jako jsou ješitnost a profesní řevnivost.
Zatímco Jiří Suchý se stal symbolem morální pevnosti, „Komik“ Josef Dvořák zůstává v historické paměti jako postava z hořké tragikomedie, kterou sám pomáhal psát. Jenže v ní nakonec nehrál roli vítěze, nýbrž smutného pěšáka v rukou tajné policie.
A protože Dvořák dodnes mlčí, případně novináře odbývá podivnou kombinací pošklebků a ironie, už to tak v dějinách navždy zůstane.
