Veřejná debata o eutanazii zpravidla začíná jednoduchou a lidsky tísnivou představou. Nevyléčitelně nemocný člověk trpí, medicína mu už nedokáže pomoci a on sám si přeje svůj život ukončit. Pro Václava Pláteníka (48) je ale zásadní otázka, co se stane v momentě, kdy stát tuto hranici jednou překročí, jak řekl v nové podcastové sérii Pavla Šafra na téma euthanasie.
S návrhy týkajícími se eutanazie se podle svých slov setkával už během působení na ministerstvu zdravotnictví. Jejich zavedení do českého právního řádu však striktně odmítá.
Kluzký svah a posun pravidel
Klíčovým tématem rozhovoru je takzvaný argument kluzkého svahu. Odpůrci eutanazie jím označují fenomén, kdy se původně velmi úzce a přísně nastavené podmínky postupem času rozvolňují.
„Máme už dost příkladů, kdy se prokazuje, že zavedení eutanazie je nějaký nevratný krok, který vede k posunu vnímání ve společnosti a k rozvolňování pravidel,“ upozorňuje v rozhovoru Pláteník.
Zatímco na počátku se diskuse týká výhradně dospělých pacientů v terminálním stadiu nevyléčitelné nemoci, zahraniční praxe ukazuje, že se kritéria postupně posouvají k chronickým stavům, psychickým onemocněním nebo mladším ročníkům. Zastánci eutanazie sice namítají, že stát dokáže nastavit neprostupnou kontrolu, Pláteník však považuje za zlomový samotný fakt, že stát opustí princip nedotknutelnosti lidského života.
„Pakliže ji opustíme, tak už je potom jedno, co děláme, protože vidíme v zahraničí, že vždycky se to akorát rozšiřuje,“ tvrdí poslanec.
Strach z bolesti i ztráty důstojnosti
Pláteník přitom obavy, které lidi k podpoře eutanazie vedou, nezlehčuje. Strach z nesnesitelné bolesti, ze ztráty soběstačnosti i z osamělosti na konci života považuje za zcela oprávněný. Odpovědí státu však nemá být smrt na požádání, ale dostupná a špičková paliativní péče, která dokáže řešit nejen fyzické, ale i psychické a duchovní utrpení.
Na zkušenosti z praxe odkázal i předchozí díl podcastu s lékaři z Hospice Chrudim. Ti během své péče o více než pět tisíc pacientů zaznamenali pouze tři žádosti o eutanazii, přičemž dva pacienti po nastavení kvalitní paliativní péče své rozhodnutí vzali zpět.
Zároveň odmítá spojovat lidskou důstojnost s fyzickou samostatností. „Důstojnost člověka je nezcizitelná a neodvíjí se od míry samostatnosti,“ zdůrazňuje Pláteník. Člověk podle něj neztrácí hodnotu jen proto, že je odkázán na pomoc druhých.
Tlak nezůstat ostatním na obtíž
Největší riziko vidí v nenápadném, ale drtivém společenském tlaku, pro který se v zahraničí užívá pojem stress to choose — tedy tlak rozhodnout se. Pokud se eutanazie stane běžně dostupnou alternativou, starý nebo nemocný člověk může podlehnout pocitu, že svou další existencí rodinu zatěžuje.
„Najednou jste pod tím tlakem,“ varuje Pláteník před kulturní změnou, která by nejvíce zasáhla ty nejzranitelnější.
Ještě citlivější rovina nastává ve chvíli, kdy do hry vstoupí ekonomika. Dlouhodobá a paliativní péče je finančně nákladná, zatímco eutanazie z čistě účetního pohledu představuje levné řešení.
„Nemůžeme připustit, že by ty motivace v tom systému byly proti lidskému životu,“ dodává s tím, že odmítání eutanazie neznamená prodlužování života za každou cenu. České právo už dnes zná dříve vyslovené přání i možnost odmítnout marnou léčbu. Hranicí však zůstává aktivní usmrcení.
