Andrej Babiš (71) vyrazil minulou sobotu na Lysou horu. Prostě zdatný TURISTA. Proč ne. Vzal s sebou ministry Karla Havlíčka (57) a Aleše Juchelku (50), regionální politiky, příznivce, ochranku a novináře. Ok, co na tom. Asi dobrá akce.
Politici chodí s voliči na hory docela pravidelně a samotný výšlap na Lysou rozhodně nepotřebuje žádnou kritickou analýzu, ani výsměch nebo „hejty“. Prostě i Babiš může chodit na Lysou nebo kamkoli jinam.
Nikdy nezazní „Šéfe, tohle už je moc.“ Rozhoduje pozice, ne argument.
To samozřejmě platí do chvíle, než se začne chovat na vrcholu obdobně, jako se chová všude. Jako nevychovaný vidlák, který si myslí, že je „pupok sveta“. Nahoře šaškoval s hudbou v mobilu, pouštěl píseň „Nothing’s Gonna Stop Us Now“, zpíval si a do refrénu blekotal svojí nesrozumitelnou „svahilštinou“ něco o opozici.
Cestou si natrhal květiny v chráněné krajinné oblasti Beskydy. Když pak schytal „hejty“, říkal, že zaplatí pokutu. No úplně srdceryvný přístup.
Na Lysé jsme totiž viděli stejného Babiše jako na tiskové konferenci, v Poslanecké sněmovně nebo mezi vlastními lidmi. Všude potřebuje být hlavní, všude se musí najít nepřítel a všichni kolem něj mají předem rozdané role. Novinář lže. Opozice škodí. Podřízený přikyvuje. Na Lysé k tomu přibyla jenom beskydská panoramata.
Demokracie není porada vedení holdingu
Babiš se takhle k lidem chová celý politický život. Novinář položí nepříjemnou otázku a přijde ukřivděný výlev v podobě útoku na novináře, jeho médium, majitele média nebo údajné zadání, se kterým přišel. Otázka samotná zmizí. Babiš začne rozhodovat, kdo se vůbec smí ptát a čí dotaz si zaslouží odpověď.
Kontrola moci se v jeho podání mění v osobní drzost a novinář v otravný hmyz, který překáží předsedovi při práci pro lidi. „Republika Agrofert“. Po pětatřiceti nejlepších letech v dějinách naší země tu neomezeně vládne normalizační komouš, jehož všeobecný rozhled – vyjma hnojiva a jiných jeho produktů – končí u sotva dočtené Honzíkovy cesty…
Nerozumí Česku a demokratickému politickému systému. V demokracii opozice vládě oponuje, kontroluje ji, nabízí jiné řešení a občas jí prostě hází klacky pod nohy. Tak je systém postavený a přesně proto se parlament nejmenuje porada vedení holdingu. Babiš ovšem opozici potřebuje hlavně jako univerzálního viníka.
Brzdí, škodí, obstruuje, lže a závidí mu jeho úspěchy. Bláboly o „polistopadovém kartelu“ jsou pak drzostí největší. Jedině svobodný systém, který tu vybudovaly ty proklínané tradiční strany, mu umožnil stát se dolarovým miliardářem. A je dobře, že náš systém takové možnosti přináší. Když zrovna nic z toho nedělá, lze její jméno alespoň zařvat do písničky na Lysé hoře.
Opozice u toho ani nemusí být. Babiš si ji přinese s sebou.
Nejhůř nakonec dopadají jeho vlastní lidé. Novinář může položit další otázku, opoziční poslanec může hlasovat proti. Politická existence ministrů a funkcionářů ANO se odvozuje od jediného člověka. Moc dobře vědí, kde končí jejich samostatnost a začíná předsedovo přání.
Havlíček může mluvit několik hodin denně, Alena Schillerová (62) zaplnit sociální sítě a regionální politici objet půl republiky. Jakmile do místnosti vstoupí Babiš, všichni zase vědí, kdo je majitel značky. Pokloní se a splní s ohnutým charakterem cokoli, co si „chemický Ali“ zamane.
Jeho lidé se v jeho přítomnosti dobrovolně mění v nesvéprávné otroky vlastního kariérního kalkulu. Nikdo je k tomu nepřivázal a nikdo jim nezakazuje odejít. Oni pouze dobře vědí, že samostatný názor představuje v Babišově světě zbytečné riziko. Bezpečnější je přikyvovat, smát se a potvrzovat šéfovi, že jeho poslední nápad byl opět geniální. Nesvéprávnost je v tomto případě dobrovolná a velmi slušně placená.
Ve světě Andreje Babiše existují dvě kategorie lidí. Ti, kteří poslouchají, a ti, kteří mu škodí. Demokracie mu do toho hodila klasicky vidle. Posadila před něj novináře, kterého nemůže vyhodit, a opozičního poslance, kterému nemůže sebrat prémie. Ministra, jenž by měl mít vlastní hlavu, už ovšem zbavil morální, intelektuální i politické svéprávnosti.
Hnutí ANO má ostatně dokonale čitelnou organizační strukturu. Nahoře majitel. Pod ním několik dobře placených vedoucích směn. A úplně dole členská základna, která je schopna donekonečna popírat sama sebe, protože otočky o 180 stupňů podle toho, s kým majitel mluvil naposledy, musí obhajovat podle vlastních „komunikačních kartiček“.
Na Lysé stáli vedle Babiše dva členové vlády. Ani jeden z nich mu nebyl schopen říct, ať to vypne, že už je to trapné. Možná je to ale vůbec nenapadlo. Možná nechtěli kazit záběr. Výsledek je stejný. Předseda šaškuje, ministři tvoří doprovod a celá skupina čeká, co hlavní postava vymyslí dál. Výlet jako cirkusové vystoupení.
Babišovi obhájci mohou namítnout, že se premiér ve volném čase smí bavit po svém. Samozřejmě smí. Soukromý výlet se ovšem obvykle nechodí se dvěma ministry, regionálními politiky, ochrankou, novináři a desítkami příznivců. Babiš z něj sám udělal veřejnou akci a nechal ji natáčet. Nemůže potom chtít soukromí pouze pro okamžiky, kdy se na té veřejné akci chová jako buran.
Svoboda navíc neobsahuje nárok na potlesk. Babiš si smí na vrcholu pustit hudbu, zpívat a dělat ze sebe kašpara. A my se mu za to můžeme smát a říkat, že se chová jako z řetězu urvaný křupan. Veřejná funkce mu dává moc, ochranku a pozornost. Ovšem imunitu před kritikou v ústavě nenajdeme. To mu dost vadí.
Východ slunce jako bohoslužba
A mně to vadí o to víc, že hory miluju. Že je s pokorou považuji za významnou součást mého života. Chodím pořád a v každém volném čase. Beskydy, Fatry, Tatry, Karpaty. Východ slunce na Klaku nebo západ slunce na Velkém Choči, to jsou skoro bohoslužby.
Když si ve 4 ráno v úplně temném lese s lednovou teplotou minus 15 °C vypnete čelovku a na chvíli se zastavíte, promlouvá k vám mrazivá boží přítomnost takovým způsobem, jako nikde jinde na světě. Jednou mi jeden pan farář říkal: „Synku, moudří lidé říkají, že v přírodě, ne v knihách hledej Boha,“ a měl pravdu.
Za východem slunce vyrážím potmě. Vždycky je v tom kus magora. Přátelé a sledující si ťukají na čelo, když vidí na IG fotku s hvězdami z nějakého parkoviště s výhledem na vrchol, kam mířím. Hodiny stoupám za sluncem, které klidně nebude, protože meteogramy netrefily realitu.
Předpověď mohu kontrolovat celý večer, obloha si ráno stejně udělá, co chce. Na vrcholu může čekat oranžový obzor, celé hřebeny pod mraky a jeden z těch okamžiků, kvůli kterým stojí za to vstávat. Taky tam může být úplné bílé nic. Rozhodnout se musím ještě ve tmě.
Někdy to skutečně nevyjde. Dojdu nahoru, vidím pár metrů před sebe a vítr žene přes vrchol další mraky. Žádné slunce, žádné hřebeny, žádná nádherná fotografie. No a co? Jsem nahoře. Zpravidla úplně sám. Radost, vděčnost, naděje. (A spálené kalorie 😊)
Jindy to trefím a pak v okamžiku, kdy se životodárná hvězda přehoupne přes obzor a začne stoupat nad pruhy ostatních hor v dáli, se s bušícím srdcem dostanu do nekonečné radosti a krásy. Z temných obrysů se během několika minut vynoří hory, údolí a místa, která ještě před chvílí vůbec nebyla vidět. Poděkuji za tu krásu a za možnost, že mi hory (osud, pánbůh, příroda, whatever) dovolí tohle prožívat.
Jsem prostě rád na světě.
No a když vyrazím na západ slunce, nesu si s sebou celý den. Všechno, co se povedlo, vlastní průsery i seznam věcí, které jsem zase nestihnul. Dole se ještě před chvílí všechno tvářilo naléhavě. Nahoře sleduji poslední světlo a vím, že dnešek už nedoženu ani neopravím. Poprvé za celý den mi to nevadí. Něco zůstane na zítra. Tenhle den byl můj a jsem vděčný, že jsem ho měl.
Na turisticky atraktivních místech se mi samota většinou nepovede. Ale to vůbec nevadí. Lidé se na vrcholu smějí, fotografují a baví, na chatě cinkají sklenice a někdo si pustí písničku. Uprostřed toho všeho však můžu sám několik minut mlčet, aniž po mně kdokoli něco chce. Nemusím odpovídat, rozhodovat ani reagovat. Dívám se. Poslouchám. Jsem tam.
Pak přijde někdo, kdo neumí být jedním z přítomných. Potřebuje být událostí. Zesílí hudbu, přidá politický pokřik a z lidí kolem sebe vyrobí publikum. Horský klid snese písničku i nějaký ten cirkus.
Nesnese „pupok sveta“.
Samozřejmě, že premiér a jeho klaka můžou na hory přijít. Proč by nemohli na Lysou? Poslední metry ale musí vyšlapat jako každý jiný. Protože Lysá netuší, kdo je Andrej Babiš, a je jí to úplně jedno. Lysá tu stojí miliony let a nějaký hokynář z trhu v Marrákeši je jí úplně ukradený.
Na všechno má. A všichni to musejí vědět
Květiny, které cestou natrhal, položil na památku mladé ženy. V roce 2016 s ním vystoupila na Lysou a o rok později tragicky zahynula ve Vysokých Tatrách. To gesto je samozřejmě lidské a pochopitelné. Jakmile mu však někdo připomněl, že je utrhl v chráněné krajinné oblasti, vrátil se starý známý Babiš.
Pokutu samozřejmě zaplatí. A to s výrazem Bohouše Stejskala z filmu „Dědictví aneb Kurvahošigutntag“: „Teď si vás kúpim všetky.“
Omluva vydržela sotva pár vteřin. Potom už zase mluvil majitel světa. Co utrhl, to si koupí. Co porušil, to zaplatí. Všechno se dá převést na prachy a tím vyřídit.
Právě v té jediné větě byl celý Babiš. Nešlo o cenu několika květin ani o případnou pokutu. Miliardáře samozřejmě žádná podobná částka neomezí. Šlo o tu okamžitou potřebu ukázat, že na všechno má. Někdo mu vytkne, že si vzal něco, co mu nepatří, a on odpoví, že si toho může koupit třeba celý náklaďák. Omluva po babišovsku. Ještě ani neskončila a už znovu ukazuje, kdo je tady pán.
To nejtrapnější přitom zůstalo úplně legální.
„Pupok sveta“ i v 1 323 metrech
Na hulvátství sazebník přestupků nepamatuje. A je to tak správně. Svobodná země netrestá každou trapnost a slušnost se nedá vymáhat zákonem ani rozhodnutím správního orgánu. Člověk smí dělat spoustu věcí, o kterých by měl vědět, že je dělat nemá.
Původ, vzdělání, přízvuk ani cena oblečení nikoho před buranstvím neochrání. To se pozná hlavně podle samozřejmosti, s jakou člověk zabere prostor kolem a očekává, že všichni ostatní ustoupí. Nevychovaný vidlák může mít stovky miliard, drahý oblek a funkci předsedy vlády. „Pupok sveta“ zůstane „pupkom sveta“ i v 1 323 metrech nad mořem.
Jeho příznivci tomu říkají autenticita. Andrej je prostě takový. Ano. Vždyť přesně o tom tenhle text je. Autentický hulvát zůstává hulvátem.
Sebeovládání není s autenticitou v rozporu. Dospělost a úroveň každého spočívá také ve schopnosti neposlat každý momentální nápad okamžitě do světa. Předseda vlády nemusí být robot ani chodící protokol. Měl by však poznat, kdy svým chováním otravuje ostatní. Měl by umět odpovědět novináři bez kňučení a nadrzlých výlevů. Přijmout legitimitu opozice a obklopit se lidmi, kteří mu občas řeknou, že se chová jako debil.
Babiš si místo toho vybudoval prostředí připomínající sektu, kde se žádný korektiv nenalézá. Nikdy nezazní „Šéfe, tohle už je moc.“ Rozhoduje pozice, ne argument.
Na hory může chodit každý. Ani samotný výstup z nikoho neudělá lepšího člověka. Hora nevychovává na povel. Někdo hledá výkon a pokoření mety. Já tam hledám ticho, radost, naději a vděčnost. Babiš si na Lysou přinesl kameru, poslušný doprovod a opozici.
Na Lysou se vrátím. Možná bude jasno, možná dojdu doprostřed mraku. Vyrazím stejně. Budu doufat ve světlo, které mi nikdo neslíbil, a budu vděčný, že můžu jít. Babišovo video mezitím zapadne mezi stovky dalších.
Hory žádnou naši pointu nepotřebují. Zato Babiš potřebuje všude jenom sebe.
