Z žižkovské bídy k dětské hvězdě
Příběh Antonína Jedličky (nar. 1923) začíná v kruté chudobě. Poté, co rodina zkrachovalého kloboučníka utekla z Příbrami do Prahy, skončila na drsném Žižkově. Otec byl bez práce, rodina hladověla a malý Antonín musel chodit bos a zpívat na dvorcích činžáků, aby vyžebral aspoň pár haléřů na jídlo pro svých pět sourozenců. V devíti byl v "Dismaňáku" i Kühnlově dětském sboru, kde mu koupili první boty. A hrál v Bystroušce v Národním divadle.
Měl mimořádný hlasový talent, ale dětskou hereckou hvězdou se stal jeho bratr Vladimír. I tak Antonín Jedlička jako dítě do konce války proběhl v malých rolích 14 filmů. Vždy už bude toužit stát se hercem velkých rolí velkých jevišť a filmových pláten. Posedlost.
V devíti letech si ho ale všimli v Kühnově a Dismanově sboru. Bída byla tak drtivá, že mu vedení sboru muselo koupit první boty, aby měl v čem vůbec zkoušet. Talent ho okamžitě vystřelil na prkna Národního divadla a do roku 1945 stihl jako dětská hvězda natočit 14 celovečerních filmů. Jedlička měl našlápnuto na kariéru charakterního dramatického herce.
V roce 1945 dokonce spoluzakládal avantgardní Divadlo 5. května, ale přišel únor 1948, divadlo z politických důvodů krachlo a pětadvacetiletý herec zůstal bez koruny. Tehdy pochopil, že vážným uměním se zatím neuživí a věděl také, co mu funguje výborně.
Uměl tisíc zvuků zvířátek a strojů. Byl geniální břichomluvec. Zrodila se legenda.
Zrození impéria a „vyprděl“ si Mercedes
Jedlička bleskově přepnul na čistý pragmatismus. Zjistil, že jeho hlasivky mají medicínskou anomálii – nikdy neochraptěly. Před maratony představení pil syrová vajíčka s koňakem a založil monopolní Divadélko Strýčka Jedličky.
Zrodila se legenda.
Péče Pragokoncertu, výjezdy do Rakouska a NDR a mimořádně nabytý ferman doma, z něj bleskově udělaly jednoho z nejlépe vydělávajících výkonných umělců v ČSSR. Investoval do funkcionalistické vily na Rozylech, provozoval tam se ženou vůbec první chovnou stanici pudlů stříbrných u nás, desítky rolí v rozhlasových hrách, tisíce hodin ruchů a zvuků tamtéž, to samé na Kafkách. Jako jeden z prvních v Praze si pořídil luxusní Mercedes 300 D. Jeho bohatství dráždilo herecké kolegy.
Závistivý, nepřející Jiří Sovák mu tehdy v šatně na rovinu vmetl do tváře slavnou větu: „Tenhle chlap si toho mercedesa regulérně vyprděl a vychrochtal na těch chudácích dětech.“
„Vypadněte, vy bestie!“
Děti mimo publikum, v čase volna, pochopitelně nesnášel a odháněl. Potřeboval taky čas pro sebe. Stíhal i sedm besídek denně a pazdráti mimo práci mu hodně lezly krkem. Luděk Sobota, který s ním hrával tenis, vzpomínal, že když se na kurty přišly podívat děti, Jedlička řval: „Vypadněte, vy bestie!“ Na pódiu navíc vyžadoval armádní dril.
Když děti, které přijely na kšeft s ním, na scéně nefungovaly, fyzicky je postrkoval nebo surově štípal. Jeho žena Miroslava po jeho smrti přiznala, že historky o drsném chování byly pravdivé. Popsala dokonce incident, kdy Jedlička na malou holčičku na pódiu tak agresivně zařval, že se dítě šokem rozplakalo a přímo na jevišti počůralo. Na ostatní účinkující byl tvrdý, některé děsil, ale zástupy dětí především bavil. Milovaly ho. Byl v tom nejlepší.
Co říkají archivy StB?
Tradovalo se, že byl aktivním agentem tajné bezpečnosti. Archivní dokumenty to však vyvracejí – jako estébák veden nebyl. Neměl s StB co dočinění.
Profesní frustrace a krutý konec
Jedlička celoživotně trpěl tím, že ho filmový svět zredukoval na lidový „ruchový stroj“. Vytvořil sice kompletní zvířecí zvuky pro českého Mrazíka, zvuky v Limonádovém Joovi či masožravou rostlinu v komedii Adéla ještě nevečeřela, ale toužil po velkých rolích. Když nosil na Barrandov vlastní náměty, tak proto, že toužil po roli v tom, co z námětu bude, bez ohledu na honorář. Hrál by hlavní roli i zadarmo.
Málokdo ví, že celý film Ať žijí duchové! (1977) vymyslel a napsal sám Jedlička pod názvem Ať žijí rytíři a roli Jouzy psal pro sebe. Režisér Lipský však námět vzal, nechal ho přepsat (pošesté) a sdělil FSB, že "buď bude on pohádku režírovat, nebo Jedlička v ní cokoli hrát."
Jeho konec 28. srpna 1993 byl až mrazivě symbolický. Na tenisovém turnaji v Houštce Jedlička naposledy zakokrhal, dostal těžký infarkt a padl na antuku. Lidé kolem se smáli a tleskali – mysleli si, že je to součást jeho show. Zemřel jako vězeň vlastní karikatury až ikonicky. Pokud byste hledali kde odpočívá nejlepší imitátor, jakého jsme kdy měli, tak na pražských Vinohradech.
