Anebo manželé společně povlékají polštáře. Ona má za minutu hotovo a mezitím ještě stihne uklidit, uvařit, nakoupit a vyzvednout děti. Muž je stále v ložnici a nedaří se mu dostat polštář do povlaku.
Jasně, že se tomu zasměju a taky to občas kamarádkám přepošlu. Ale v poslední době mi to přijde už trochu moc. Jako kdyby se roztrhl pytel s nenávistí vůči mužům. A nejsou to jen sociální sítě. Jsou toho plné časopisy, podcasty, knihy i diskuse. Opravdu jsme jim vyhlásily válku?
Nakonec možná ani nejde o válku, spíš jsme si zvykly o vztazích mluvit, jako kdyby to byla předem prohraná bitva. S pohrdáním a obracením očí v sloup. „Prosím tě, ani se neptej, další debil do sbírky. Bylo mu 49 a nechtěl se po rozvodu vázat, jen si užívat," řekla mi před nedávnem kamarádka. A mohla bych pokračovat. Zjistila jsem, že pro to dokonce existuje pojem – heteropessimismus. Zjednodušeně řečeno: emocionálně nedostupní a nezralí muži versus vyčerpané ženy, kterým randění připomíná spíš přijímací řízení než romantiku.
Nechtít není totéž co pohrdat
A aby toho nebylo málo, neustále se objevují nové pojmy. Třeba boy sober. Zatímco slovo sober znám dobře, ve spojení s boy jsem až doteď netušila, co znamená. Asi tušíte – dát si pauzu od mužů a randění. Pak tu máme decentering men – zkrátka přestanete dávat muže do centra svého života. Jeden americký magazín dokonce označil rok 2025 za „rok decenteringu mužů". Jsem zvědavá, co přinese ten letošní.
Abyste mě ale špatně nepochopili, rozhodně jsem pro to, aby ženy přestaly organizovat svůj život podle toho, jestli mají partnera. Ostatně sama to tak dělám. Jen si někdy říkám, kdy se z „nepotřebujeme muže k tomu, abychom měly spokojený život" stalo „muži jsou zvláštní tvorové, se kterými se v podstatě nedá spokojeně žít". Mezitím je podle mě docela velký rozdíl.
Možná to tak vidím i proto, že sama nemám tolik špatných zkušeností, i když se ke mně muži ne vždy chovali perfektně. Vždycky jsem je měla ráda a často jsem si s nimi v některých ohledech rozuměla víc než se ženami. Což platí dodnes. Mí přátelé dokonce tvrdí, že jsem myšlením z padesáti procent chlap, akorát v ženském těle. Já se to nedomnívám, nicméně polemizovat nad tím nebudu. Nikdy jsem s nimi ale neměla potřebu bojovat. Asi jsem nějak automaticky předpokládala, že jsou naše světy v něčem odlišné, nejspíš se nikdy úplně nepochopíme, ale můžeme se docela dobře doplňovat.
Ode mě teď ale nečekejte ani jejich veřejnou obhajobu. Některé věci mi v životě bez nadsázky hodně ulehčily a jiné zase ztížily. Je to fifty fifty, řekla bych. Na druhou stranu, viděli jste snad muže neustále někde veřejně diskutovat o tom, co všechno je s námi ženami špatně a co bychom na sobě měly napravit? Já ne. Možná i proto se odmítám smířit s představou, že jsou dnešní muži k ničemu a že by svět bez nich byl zkrátka lepší. Nebyl.
Základy mužského šovinismu na vlastní kůži
Když mi bylo kolem dvaceti, můj o deset let starší partner byl z dnešního pohledu úspěšný a sebevědomý macho. Mezi jeho oblíbené knihy tenkrát patřily Základy mužského šovinismu od Josefa Hausmanna. Berte to trochu s nadsázkou, i když se domnívám, že jejího autora zbožňovala spousta chlapů a ve své době ji považovali téměř za bibli.
Když jsem si na ni při psaní tohoto textu vzpomněla, napadlo mě, jestli ji dnes ještě někde prodávají. A jo. Dokonce má za sebou řadu vydání a existuje i jako audiokniha. Zjevně nejsem jediná, kdo ji přežil.
Nebudu tady rozebírat jednotlivá tvrzení, jestli chcete, přečtěte si ji. Přiznám se ale, že mě jako mladou holku vůbec neurážela. Četla jsem ji s humorem i zvědavostí a brala ji jako malou, byť místy dost surovou sondu do mužské duše. Některé pasáže byly samozřejmě na hraně, jiné za hranou, ale další minimálně k zamyšlení. Hausmann byl například přesvědčený, že muži a ženy rozhodně nejsou stejní, a rozdíly mezi nimi dováděl až do karikatury, ale pod tím stejně přiznával, že odlišnost sama o sobě ještě nemusí znamenat nerovnost.
Trochu mi přijde, že jsme se od té doby posunuli z jednoho extrému do druhého. Zatímco před pětadvaceti lety vysvětloval Hausmann mužům, co je údajně „špatně" se ženami, dnes celý internet vysvětluje ženám, co je špatně s muži.
Když se role obrátí
Říká se, že my ženy nevíme, co chceme, ale nedáme pokoj, dokud to nedostaneme. S tím mi nezbývá než tiše souhlasit. Příkladem můžu být já sama. Před třicítkou jsem totiž toho charismatického macho muže opustila a našla si mladšího kluka, který se ke mně přestěhoval doslova jen se dvěma kufry. Svůj život jsem už snad ani nemohla obrátit víc vzhůru nohama.
Byla jsem unavená ze společnosti starších a lehce cynických lidí a potřebovala jsem se trochu nadechnout a užít si mladistvé bezstarostnosti. A té se mi dostalo. Nevedli jsme spolu sice dlouho do noci hluboké filozofické hovory u červeného vína a doutníku, při kterých jsem se musela učit obhajovat sama sebe a mít na všechno odpověď. Ale byl v tom obrovský klid. Najednou jsem nemusela nic.
Naše role se totiž obrátily. Byla jsem to já, kdo víc pracoval a byl úspěšnější. Konečně jsem si mohla po práci napustit vanu a číst si v ní noviny, přesně tak, jak to dělal můj předešlý partner, zatímco můj současný vařil večeři. Taky jsem to byla já, kdo se častěji zapomněl někde v baru a přišel domů nad ránem. Nějakou dobu to bylo opravdu skvělé a úlevné. Nebyl v tom žádný tlak ani napětí. Můj přítel mě přijímal takovou, jaká jsem byla, a neměl s tím nejmenší problém.
Jenže ten jsem po nějakém čase začala mít já.
Přestala jsem se cítit dostatečně jako žena. Připadalo mi, že všechna zodpovědnost a důležitá rozhodnutí leží na mně. Měla jsem sice naprostou svobodu a nikdo mi neříkal, co bych měla nebo neměla dělat, ale začala mi chybět taková ta ženská bezstarostná poloha. Přestože právě tento vztah zpětně považuju za nejpohodovější a nejklidnější, nakonec jsem ho po necelých třech letech ukončila. Dnes bych to možná už neudělala. Tenkrát jsem to ale viděla jinak.
Každopádně jsem ráda, že jsem si vyzkoušela dvě tak rozdílné polohy. A nakonec jsem zjistila, že mi vlastně nevyhovuje ani jeden extrém a ideální by bylo potkat se někde uprostřed. Jenže je to vůbec možné?
Ochutnat mužský svět
Několikrát za život jsem přemýšlela, jestli bych se chtěla narodit jako muž. Jako mladá jsem věděla, že jednoznačně ano. Hodně mě lákalo ochutnat svět z mužské perspektivy. S přibývajícími léty a zkušenostmi od téhle představy pomalu upouštím. Když si představím, co všechno bych dnes jako muž musela splňovat a zvládat, jsem ráda ženou.
Evidentně však nejsem sama, koho tahle představa lákala. Americká novinářka Norah Vincent dovedla tento experiment k dokonalosti. Na osmnáct měsíců se z ní stal Ned – změnila svůj vzhled, hlas i chování a začala chodit s ženami na rande. Očekávala samozřejmě, že zakusí mnohem větší svobodu. O to větší překvapení pro ni bylo, když zjistila, že ani mužský svět není tak bezstarostný a že i v něm platí pravidla. A docela přísná.
Většina žen totiž čekala, že muž udělá první krok, bude sebevědomý, zaujme ji, povede smysluplnou konverzaci a po celou tu dobu bude riskovat, že bude nakonec odmítnut. Vincent přitom měla před experimentem poměrně jasnou představu ideálního moderního muže. Měl být empatický, otevřený a zbavený tradičního machismu. Jenže když se ocitla na druhé straně, zjistila, že tak jednoduché to není. Ženy chtěly citlivost, ale současně sebevědomí. Otevřenost, ale taky iniciativu a schopnost převzít vedení.
A jsme zase zpět u otázky: Je to všechno vůbec možné?
Miláčku, tady máš kreditku…
Ve finále bychom asi všechny chtěly, aby byl náš muž úspěšný, zajištěný, inteligentní, vtipný, milující, věrný, pozorný, empatický a schopný postarat se o nás i o rodinu. K tomu by nám měl dát dostatek svobody dělat, co nás baví, ale také možnost se na to bez výčitek vykašlat, když nás to bavit přestane. Měl by se s námi rovným dílem dělit o domácnost, výchovu i péči o děti, pravidelně nás zvát na večeře, nosit kytky a dárky a dopřávat nám čas pro sebe se slovy: „Miláčku, dnes to beru všechno na sebe. Zajdi si ke kadeřníkovi, na kosmetiku, na nehty, kup si něco hezkého na sebe a večer si zajdi s holkama na skleničku. A tady máš kreditku."
Přiznávám, že i já bych takového muže chtěla. A určitě existují. Ale když to kolem sebe pozoruju, budou to spíš výjimky.
Někdy si proto říkám, jestli toho po nich přece jen nechceme příliš.
Dokonalý scénář dnešních vztahů se stále píše
Zdá se, že dřív to bylo všechno jednodušší. Neříkám lepší, ale jednodušší určitě. Role byly jasně rozděleny a málokdo je zpochybňoval. Muž ulovil mamuta (zdroje) a žena se starala o oheň (rodinu). Jasně, tento model byl pro naše pohlaví v mnoha ohledech svazující a nespravedlivý, jenže ten nový se pořád ještě staví a není hotový.
Moje oblíbená psychoterapeutka Esther Perel sama říká, jak neuvěřitelně se pravidla partnerských vztahů během několika generací změnila. A možná v tom bude zakopaný pes. Ani já se samozřejmě nechci vrátit do světa, ve kterém o všem rozhodoval muž a žena se jen přizpůsobovala a tiše přikyvovala. Na druhou stranu mi určitá danost rolí nepřijde z dnešního pohledu zase tak špatná. Každý aspoň věděl, kde je jeho místo.
Dnes už jsou naše role mnohem volnější, jenže některá očekávání nám zůstala. Chtěly bychom moderního muže, který respektuje naši nezávislost, ale zároveň od něj tak trochu čekáme i něco z toho tradičního. Nechceme, aby nám říkal, co máme dělat, ale líbí se nám, když se umí postarat a v pravou chvíli převzít odpovědnost. Měl by být silný, ale ne dominantní, citlivý, ale zase ne moc. Sebevědomý, ale bez přehnaného ega. A pokud možno úspěšný, jen by neměl mít práci na prvním místě.
Když to takhle napíšu za sebou, skoro mě překvapuje, že s námi ještě někdo chodí.
Tím samozřejmě nechci říct, že máme snížit své nároky nebo začít omlouvat špatné chování. To vůbec ne. Jen bychom možná mohly připustit, že ani druhá strana to dnes nemá úplně jednoduché a muži nejsou nějaký zvláštní živočišný druh, který je potřeba opravit, převychovat nebo snad rovnou vyhodit. Stejně jako jím nejsou ženy.
Ale zpátky k heteropessimismu. Vedle něj se naštěstí začíná mluvit i o jeho opaku – hetero-optimismu. Neznamená to, že bychom se měly vracet ke starým pořádkům. Spíš připustit, že vztahy mezi muži a ženami někdy prostě nejsou jednoduché. A že každá neshoda nemusí být automaticky důkazem toho, že stojíme proti sobě.
Potkat se někde uprostřed
Před dvaceti lety se mi líbila představa, kdy silný, úspěšný a starší muž ukazuje mladé a naivní dívce svět. Nakonec jsem z toho světa objevila hodně i sama, ale pořád věřím, že ve dvou se to lépe táhne a člověk toho taky víc objeví. Takže já rozhodně nebudu praktikovat heteropessimismus ani nic podobného. Zůstávám optimistka a věřím, že muži mají stále budoucnost.
Není tedy potřeba jim vyhlašovat válku ani je veřejně obhajovat. Úplně by stačilo přestat předpokládat, že ženské pohlaví už přišlo na to, jak se má správně žít, zatímco to druhé potřebuje nutně převýchovu.
A zkusit se zase potkat někde uprostřed.
