Kdo koho vlastně kopíruje?
Říká se, že jaký pán, takový pes. To můžu jedině potvrdit. Jen si nejsem jistá, jestli jsme se my psi začali podobat vám, nebo vy nevědomky napodobujete nás. Bude to tak fifty fifty, ale rozhodla jsem se tomu podívat trochu blíž na zoubek. Ostatně zuby jsou moje silná stránka.
Určitě znáte ty fotky lidí a jejich psů, na kterých nerozeznáte, kdo je kdo. Mají stejnou barvu chlupů i vlasů, totožný nos, čumák i kukuč a vypadají, jako by si z oka vypadli. Vědci, kteří se tím zabývali, zjistili, že lidé dokážou spojit fotku psa s jeho majitelem častěji, než by odpovídalo pravděpodobnosti skutečné podoby.
Nedávno mě začala trápit čištěním zubů. Nechápu, že to děláte dobrovolně několikrát denně, ale za piškot většinou vydržím.
V jedné studii jim k tomu dokonce stačilo vidět pouze oči. Když je na fotografiích zakryli, schopnost poznat, kdo ke komu patří, výrazně klesla. Takže jestli se vám někdy zdá, že na vás váš pes kouká vaším vlastním pohledem, zpozorněte. To jsou věci, že?
A to není vše. Zjistili i další věc: Zdá se, že si už na začátku vybíráte psy, kteří se vám nějak podobají. Což by v našem případě znamenalo, že si Bára před sedmi lety vybrala rezavou chlupatou bytost s poněkud divokým účesem. Nechám na vás, co si z toho vyvodíte. Her máma jí ostatně dodnes připomíná, ať se nezapomene učesat, a kamarádky nechápou, že je schopná odjet na víkend bez hřebenu. Já žádný nevlastním, takže mám v tomto směru lehce navrch.
Zatímco barvou spolu úplně neladíme, nedbalý a lehce messy styl máme stejný. Bára vlastní dvě vintage saka přesně v mé barvě. Když si jedno z nich vezme na sebe, často nás lidé zastavují a říkají, že jsme perfektně sladěné.
Na to vždycky slušně poděkuje a odpoví, že mě doma barví podle toho, co si zrovna oblékne. To samozřejmě není pravda. Svoji barvu mám už osm let a nenechala bych si na ni sáhnout. Podezírám Báru, že se mi chce podvědomě podobat, nakupuje oblečení v mé barvě a pak tvrdí, že je to náhoda. Na náhody ale nevěřím.
Jablko nepadá daleko od psa
Pes prý odráží charakter člověka a naopak. Nebylo by na tom nic divného. Pes je v podstatě partner a lidé s námi tráví víc času než s kýmkoli jiným, takže se naše chování začne zrcadlit. Vědci našli mezi psy a jejich majiteli podobnosti i v základních osobnostních rysech. Jestli je to tím, že si nás vybíráte podle sebe, nebo se postupně ovlivňujeme, zatím není jisté. Mám ale svoji teorii: člověk si pořídí psa a dalších deset let mu vysvětluje, jak se má chovat. Pes si pořídí člověka a prostě si ho ochočí.
Bára se ovšem domnívá, že u nás to tak není. Já jsem totiž podle ní zvědavá, paličatá, emotivní, všechno mám ráda pod kontrolou – hlavně ji – a taky ráda štěkám. To je můj způsob komunikace. Vy mluvíte, my štěkáme. Kde je problém?
Štěkám často. Když mám radost, když cítím ohrožení, slyším něco na chodbě, potkám někoho známého nebo naopak někoho, kdo se mi nelíbí – většinou policajty, průvodčí a další uniformy. A taky se hlasitě hlásím, když odněkud odcházíme, aby mě tam nezapomněli. Bára si o sobě myslí opak. Prý je klidná, není moc zvědavá a rozhodně není tak emotivní. To nemůžu potvrdit.
Jednou na Vánoce jsem jí snědla celý plech ještě neupečených perníčků. Trvalo mi to asi třicet vteřin a bylo jich čtyřiadvacet. Emotivní byla tenkrát hodně. Musela jsem okamžitě zalézt pod postel a odmítala vylézt, dokud se neuklidnila, což bylo až po pár hodinách. Stejně mi bylo těžko, tak jsem si aspoň zdřímla. Pokud jde o její údajnou emocionální stabilitu, dovolím si nesouhlasit. Nechápu, jak ji může rozhodit taková drobnost.
A zvědavost? Vždyť je to úplná Kelišová. Pravidelně kontroluje moji tajnou skrýš pod postelí, kam si nosím poklady, které jí kradu, když není doma. Už tam našla máslové sušenky, kus parmezánu, obaly od slaniny nebo prázdný pytlík piškotů. To pak u nás bývá tichá domácnost. Některé zásahy do soukromí se neodpouštějí. Nevím, jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo prohledával osobní věci. Ona tomu ale říká úklid.
I civilizace má své jasné meze
Některé návyky od vás lidí odmítám převzít. Vezměte si třeba takovou sprchu. Zatímco vy provádíte tuto očistu i dvakrát denně, já maximálně dvakrát ročně a ještě z donucení. Tento trend absolutně nechápu. To samé platí pro česání a další údržby. Úplně mimo moje chápání jsou parfémy. My psi máme výborný čich, takže představa, že se nejdřív důkladně umyjete, abyste ze sebe odstranili vlastní pach, a pak na sebe nastříkáte jiný, mi připadá dost komplikovaná.
Já jsem se svou přirozenou vůní spokojená. Bára už o něco méně, hlavně když zmoknu nebo se venku vyválím v něčem, co podle ní není dostatečně niche aneb exkluzivní. Nedávno mě začala trápit čištěním zubů. Nechápu, že to děláte dobrovolně několikrát denně, ale za piškot většinou vydržím. Některým lidským návykům se úspěšně bráním. Jeden se na mě ale přece jen přenesl. Paradoxně ne k Bářině radosti: začala mě zajímat kosmetika.
Luxusní beauty péče k sežrání
Té máme díky Bářině práci doma opravdu hodně. Kromě milionu lahviček v koupelně, kterým se vyhýbám, má v chodbě u zrcadla spoustu malých barevných věcí, které na sebe matlá před odchodem z domu. Bohužel většinou ve chvíli, kdy vyráží beze mě.
Pokud jí něco upadne, musím to po jejím odchodu prozkoumat. Když je to dobré pro ni, proč by to nemohlo být dobré i pro mě? A protože mám vytříbený vkus, zaměřuji se hlavně na Dior, Chanel nebo Sisley. Občas dám šanci i menším značkám. Nejsem žádný snob.
Bára často dlouho netuší, že jí něco chybí. Většinou na to přijde až ve chvíli, kdy to znovu potřebuje, takže na průzkum mívám klidně několik dní. Pak začne šílet, všechno doma převracet a nakonec ji napadne podívat se ke mně do skrýše. Jak to pak vypadá, vám asi nemusím říkat.
Největší záchvat měla, když jsem sežrala třpytivý balzám na rty Dior. To byla scéna, na kterou nikdy nezapomenu. Nechápu, co ji tak naštvalo. Měla jsem pak hezké metalické bobky, takže produkt fungoval zevnitř i zvenku.
Navíc obsahoval bambucké máslo, takže mě hezky vyživil. Aspoň ušetřila za předražené výživové doplňky. Jednou jsem jí vypila i olej na vlasy, ale to už raději nebudu vytahovat. Každopádně mě lidé pravidelně chválí za krásnou srst. Náhoda? Nemyslím si.
Pak jsem objevila ještě jeden balzám, ten voněl a chutnal jako vanilkové rohlíčky. Byl tak dobrý, že jsem ho odšroubovala. Nikdo dodnes nechápe, jak se mi to podařilo. Některá beauty tajemství si zkrátka nechávám pro sebe. V rámci dalšího průzkumu jsem jí zabavila stíny Charlotte Tilbury, rozjasňovač Chanel a tvářenku RMS Beauty. Ta se mi líbila natolik, že jsem si ji střežila v tlamě pod postelí a odmítala ji vydat. Dokonce jsem kvůli ní na Báru vrčela. Nakonec mě musela vylákat ven na piškot, aby ji dostala zpátky. Což krásně ukazuje, kdo má koho u nás vycvičeného.
Jaký pes...
Když jsem si po důkladném průzkumu sečetla všechny důkazy, musím uznat, že na rčení „jaký pán, takový pes“ něco bude. Máme podobný styl, některá povahová specifika, zálibu v kosmetice a evidentně i potřebu mít doma věci, které nepotřebujeme. Jen je skladujeme každá jinak. Bára ve skříních a koupelně, já pod postelí.
Když s někým žijete dlouho, některé věci se přenesou. Poznáte na sobě náladu, víte, kdy chce ten druhý mít klid a kdy je lepší nic nezkoušet. Máte oblíbená místa, trasy i malé rituály. A čím déle jste spolu, tím hůře se poznává, kdo s čím vlastně přišel dřív.
Bára tvrdí, že jsem za těch sedm let pochytila spoustu věcí od ní. Já bych si naopak dovolila tvrdit, že se za tu dobu naučila fungovat podle mě. Ví, kdy se chodí ven a kdy se jí, že v mé přítomnosti nesmí nechávat bábovku na stolku a že po zmizení čehokoli má nejdřív zkontrolovat prostor pod postelí.
Takže bych známé přísloví možná trochu opravila. Ne jaký pán, takový pes. Spíš jaký pes, takový pán. A pokud jde o kosmetiku, tam už jsme si podobné úplně. Bára ji testuje v rámci své práce a já taky. Jen každá používáme trochu jinou metodiku. Ona ji maže na sebe a já ji většinou sežeru.
Mám na to už i vlastní ochrannou známku: Testováno na zvířatech.
