A letos? Nic. Už druhý den je kromě shrnujících reportáží ticho po pěšině. Víte, co je na tom nejhorší? Že jsme si odvykli, že přesně takhle to má vypadat.
Není to tak dávno, co jsme sotva nalistovali v kalendáři říjen, a už se řešilo, jak asi proběhnou oslavy 28. října. Státní svátek, který připomíná založení samostatného Československa v roce 1918, je bezesporu jedním z nejvýznamnějších dnů a sluší se mu věnovat náležitou pozornost.
Miloš Zeman cosi blábolil na akci bolševického pohraničníka Vodičky, která připomínala sjezd české filiálky Jednotného Ruska.
V uplynulých letech tomu tak téměř bezvýhradně bylo. Obzvlášť za desetileté éry Miloše Zemana (82) platilo, že co rok, to větší či menší skandál. Když jej v prezidentském úřadě vystřídal Petr Pavel (64), všichni se soustředili na to, co je tentokrát jinak. I Pavel se nicméně v tomto ohledu trochu okoukal a letošní ročník oslav byl až pozoruhodně nudný.
Teď pozor, může to vypadat jako výtka, která má dokonce potenciál někomu mírně nadzvednout mandle. Jak si může někdo dovolit zkritizovat tak slavný den a prohlásit, že to byla nuda? Jenže o výtku ani kritiku vůbec nejde.
Letošní 28. říjen byl totiž nudný v tom nejlepším možném slova smyslu. Je až nebývale osvěžující, že oslavy 108. výročí založení Československa jsou zapamatovatelné snad jen tím, jak moc nezapamatovatelné jsou. A v mimořádně zjitřené společenské atmosféře, kdy se mobilizují davy na podporu veřejnoprávních médií, je zázrak, že se něco takového vůbec povedlo.
Vraťme se na chvíli zpět k Miloši Zemanovi. Tomu se už jako předsedovi vlády podařilo zapsat se do dějin české politiky hned ve dvou kategoriích: nejen v té pověstné, „homo politicus“, ale také v kategorii provokatéra, který skandály vyvolává a následně si je i užívá. Jako prezident pak obojí potvrdil, jen druhý z těch rysů začal převažovat až v nezdravé míře.
Jakkoliv uměl „Jezevec z Vysočiny“ provokovat sedm dní v týdnu, 365 dní v roce, na 28. října tato jeho vlastnost kulminovala. Bylo vidět, že se vyloženě těší, koho zase naštve tentokrát.
Zeman se vyžíval v tom, že medaile a řády udílel svým přátelům a podporovatelům, jedincům s pochybnou minulostí a osobám, jejichž přínos čemukoliv je přinejmenším silně diskutabilní. Se stejnou vervou odmítal ocenit kohokoliv, kdo se mu znelíbil, ať už byly jeho zásluhy sebevětší. Z oslav na Pražském hradě se stala spíše bezuzdná pijatyka všemožných zemanovců a jedinců, kteří by měli ve slušné společnosti chodit kanály, než důstojná oslava státního svátku.
Kapitolou samou pro sebe byly Zemanovy proslovy. Československo a historie státu v nich hrály vedlejší role a šlo hlavně o to pozurážet co nejvíce lidí. Není divu, že to plnilo titulní strany ještě dlouho po akci.
Petr Pavel přinesl očekávanou změnu, jenže právě ta změna byla stejně atraktivní jako Zemanovy očividné provokace (nebo, jak by řekla mladší generace, ragebaiting). Skandály se již nekonaly, ale vypisovat se z toho, jak je to celé ono pověstné „nebe a dudy“, bylo atraktivní pro autory textů i pro čtenáře. Ti dané články a komentáře četli s téměř terapeutickým efektem, jako by se chtěli v nevíře utvrdit, že se to skutečně děje.
Jenže „řád a klid“, který Petr Pavel slíbil v kampani, má jednu nevýhodu: poměrně rychle se omrzí. Divák je na nějaký ten cirkus zvyklý a naopak si odvykl na to, že to, co považuje za nudu, je vlastně žádoucí stav.
Řekněme, že letošní očekávání nebyla malá. Atmosféra v české společnosti je už tak napjatá a navíc se takřka v předvečer 28. října vládní koalice rozhodla naprosto perverzním způsobem vyhlásit válku veřejnoprávním médiím. To na Staroměstské náměstí vyhnalo snad více lidí, než když jsme po letech opět vyhráli mistrovství světa v hokeji.
Už teď se lidé mobilizují na blížící se 17. listopad a skoro to vypadalo, že se něco semele i během říjnového svátku. Jenže se nesemlelo vůbec nic. Václav Klaus (85) si odblekotal pár svých žlučovitých poznámek před Obecním domem, pro publikum čítající pár desítek frustrátů a vybrané členy Motoristů.
Miloš Zeman cosi blábolil na akci bolševického pohraničníka Vodičky, která připomínala sjezd české filiálky Jednotného Ruska. Ani jedno z toho ale nikoho moc nezajímalo. A to bylo v zásadě všechno.
Samotný státní akt na Pražském hradě byl při vší slavnostnosti téměř až úřednicky strohý. Oceněné byly osobnosti, které nevyvolávají žádné větší kontroverze, a s výjimkou fanatických odpůrců Petra Pavla nemůže výběru vyznamenaných snad nikdo nic moc vytknout.
A projev? Prezident v něm neřekl vlastně nic kromě objektivního popisu současné reality s akcentem na bezpečnostní situaci. Pakliže v tom někdo viděl něco víc, spatřoval v tom provokaci nebo se ho něco z vyřčeného dotklo, měl by hledat chybu sám u sebe, a nikoliv u prezidenta.
Že vlastně ani nevíte, kdo byl oceněn, kdo s kým na Hrad dorazil a co měli na sobě? Že jste neslyšeli ani nečetli projev prezidenta, natož jeho dvou předchůdců? To vůbec nevadí, o nic jste nepřišli.
Že vůbec nevíte, že něco říkal i Tomio Okamura nebo Oto Klempíř (63)? Buďte rádi, ti, kdo je slyšeli, vám mohou upřímně závidět. Můžeme se maximálně společně pousmát nad tím, že si v sídle králů připomínáme konec monarchie a oslavujeme u toho stát, který už takřka 90 let neexistuje. Což dává smysl, protože oslavy založení toho současného státu připadají na den, kdy má valná většina národa kocovinu po bujarém silvestrovském večírku.
Kéž by i další ročníky oslav 28. října byly tak půvabně nudné, ocenění byli lidé, kteří si to zaslouží, a to by bylo vše. Kéž by to i nadále bylo až k uzoufání civilní a nevynucovalo si to naši pozornost, protože v tom je krása moderního vyspělého demokratického právního státu: bez patosu, kašírovaného národovectví a morálního kýče.
Protože až se na Hrad dostane nějaký další skandalista a provokatér, případně, nedej bože, autoritář stáčející kormidlo země směrem na východ, bude nám ta současná nuda setsakra chybět.
