Ale někde v podvědomí bych to určitě uložené takto měla. Luxus byl tenkrát symbolem určitého statusu. Statusu, že patříte do „lepší společnosti“, bydlíte na správné adrese, nakupujete u světoznámých značek a dovolenou trávíte na místech, kam se většina lidí nepodívá ani v těch nejdivočejších snech.
Damaškové povlečení není záruka klidného spaní
Nesoudím nikoho, pro koho jsou výše zmíněné věci stále symbolem luxusu. Ostatně sama miluju hotelové snídaně, damaškové povlečení, vysoké polštáře, dechberoucí výhledy a chvíli, kdy mi číšník přinese perfektně vychlazený drink k bazénu. Přesto mám pocit, že jsme se jako společnost posunuli a že to, co jsme dříve považovali za luxus, se za poslední roky v mnohém změnilo.
Když se dívám kolem sebe, neubráním se myšlence, že luxusem je možná práce z domova, ráno bez budíku nebo spontánní procházka ve dvě odpoledne.
Říct ale, že „novým luxusem je čas“, by bylo až příliš jednoduché. Luxus totiž nikdy nebyl jen otázkou ceny. Vždycky byl především otázkou nedostatku. Žádané bylo to, čeho bylo málo a co nebylo dostupné každému.
V minulosti třeba hedvábí, koření, exotické ovoce, cestování nebo vlastní automobil. Většina těchto věcí ale dnes nikoho ze židle nezvedne, a současný svět tak přinesl úplně jiné nedostatkové komodity. Čas. Klid. Soukromí. Kvalitní vztahy. Klidný spánek. Možnost rozhodovat se svobodně a bez neustálého tlaku.
Účet za neomezené možnosti
Sama jsem si v průběhu života vyzkoušela pětihvězdičkové hotely, exotické dovolené či vyhlášené restaurace a nebudu lhát – bylo to skvělé. Stejně tak jsem poznala lidi, kteří se do luxusu narodili, a přesto jim peníze a téměř neomezené možnosti nezaručily bezstarostný život. Fascinuje mě na tom jedna věc: jak je možné, že lidé, kteří mají vše, nač si vzpomenou, s tím často neumí naložit? Nebo s tím naloží úplně blbě?
Možná je to jeden z paradoxů dnešní doby. Můžeme se přestěhovat na opačný konec světa, změnit práci, vztah, město, partnera a v podstatě kdykoliv začít znovu. Jenže čím více možností máme, tím snadněji se v nich ztrácíme a získáváme pocit, že někde jinde na nás možná čeká něco lepšího. A tím snadněji pak přehlédneme hodnotu toho, co máme přímo před nosem a dávno považujeme za samozřejmé.
Noční hovory
Moje velmi dobrá kamarádka žije už patnáct let v zahraničí a pracuje jako art director pro renomované módní značky. Paříž, Londýn, Milán nebo Mnichov jsou namátkou místa, kde za poslední roky žila. V očích ostatních je to splněný sen.
Přesto mi jednu dobu často večer telefonovávala a svěřovala se s problémy, které neměla komu říct. Vytvořit si hluboká přátelství, když žijete každé tři roky někde jinde, je totiž téměř nemožné. Když jsem se jí jednou během dalšího hovoru zeptala, proč se nevrátí zpátky a nenajde si práci tady, odpověděla mi, že už to prostě nedokáže. Že je pro ni Praha malá.
„Chápu. Ale zase bys možná měla někoho, s kým budeš moct jít večer na víno nebo odjet na víkend a vyčistit si hlavu, až ti bude na ho…“ Tiše si povzdechla a já zavěsila.
A tenkrát mi v tom nočním tichu došlo, že mít kolem sebe lidi, kterým můžu kdykoliv zavolat nebo se k nim třeba i na nějaký čas nastěhovat, kdyby se něco radikálně fakt pos…, je vážně luxus. A že mít s kým u kafe nebo vína řešit starosti všedních dní je možná jeho úplně obyčejná podoba, kterou bych už ale nikdy za nic nevyměnila. Ani za Paříž. Ani za Milán. Ani za New York. A ten miluju.
Je to už skoro deset let, ale často si na ten telefonát vzpomenu.
Luxus, který není vidět
Stále více lidí dnes opouští sociální sítě nebo na nich přestává sdílet každý detail svého života. Zatímco ještě nedávno bylo důležité být vidět, dnes se možná stává určitým privilegiem pravý opak – možnost nebýt neustále dostupný, nevysvětlovat, co právě děláte, a nemít potřebu svůj život komukoliv dokazovat, natož ho veřejně sdílet.
Na Instagramu nic moc, ve skutečném životě ale může být jejich hodnota obrovská.
Možná jsme se dostali do zvláštní fáze, kdy tím nejdražším nejsou vždy věci, které vlastníme, ale podmínky, za kterých můžeme žít. Můžeme mít velmi drahé věci, a přitom nemít prakticky žádnou kontrolu nad vlastním časem a životem. Anebo naopak žít relativně obyčejně, ale mít něco, co se kupuje překvapivě těžko – svobodu rozhodovat o tom, jak bude náš život vypadat.
Stejná mizérie v lepších kulisách
Když jsem před pár lety opouštěla z pohledu ostatních velmi perspektivní vztah, hodně lidí kolem mě si tenkrát ťukalo na hlavu. Svěřila jsem se s tím své kamarádce, lékařce, která se už roky zabývá celostní a čínskou medicínou.
„Víš, ale zase jsem mohla být zajištěná, nemusela bych řešit, jestli mám na nájem, mohla jsem nakupovat v Pařížské a jezdit na drahé dovolené,“ říkala jsem jí. Podívala se na mě a suše pronesla: „No a? Byla by to stejná mizérie, akorát v lepších kulisách.“
Kdykoliv si na ten moment dnes vzpomenu, uvědomím si, že měla pravdu. Duševní klid vám žádný pětihvězdičkový hotel ani luxusní kabelka nezajistí. Ale falešná skromnost stranou. Vždycky, když na mě na Instagramu vyskočí příspěvek, který říká, že všichni muži jsou stejní, ale je důležité si správně vybrat, protože je lepší plakat v Bentley než v tramvaji, musím se v duchu smát a uznat, že na tom něco pravdy bude.
Ale to už jsem zase u té mizérie v lepších kulisách. Nakonec je možná největším luxusem právě možnost vybrat si ty kulisy sám.
Pořád se mi líbí krásné hotely, dobré restaurace i věci, které byly vytvořeny s mimořádnou péčí. A rozhodně netvrdím, že bych odmítla business class nebo Birkin od Hermès ve jménu skromnosti. Jen mám pocit, že dnes už cenu luxusu neurčuje jen číslo na účtence.
Někdy je jím ticho. Jindy člověk, prostor, čas nebo možnost rozhodovat o vlastním dni. A možná právě proto je současný luxus tak těžké definovat. Pro každého totiž znamená něco jiného.
Jedno ale mají jeho různé podoby společné. Luxus je stále to, čeho nemůžeme mít neomezeně. Jen dnes hledáme vzácnost někde jinde.
