Byly to lišejníky. Zatímco většina pozemských organismů pod nefiltrovaným náporem kosmického záření, vakuem a mrazem během okamžiku kolabuje, vybrané druhy upevněné na vnějším plášti Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) si z mimozemského pekla těžkou hlavu nedělaly.
Vzorky z projektu BIOMEX se po návratu do laboratoře probraly k životu a znovu nastartovaly fotosyntézu. Ty, které byly celou dobu vystavené přímému slunečnímu záření, to odnesly podstatně hůř, ale i tak vědcům znovu nasadily brouka do hlavy. A položily otázku, nad kterou si biologie láme hlavu už od 19. století: co to sakra vlastně je za stvoření?
Spolupracující paradox
Lišejníky jsou živoucí paradox. Nejsou to rostliny, nejsou to čistokrevné houby a dokonce ignorují i základní poučku o tom, co dělá autonomního jedince jedincem.
V době, kdy se evoluční věda učila chápat svět skrze darwinovské souboje gladiátorů „každý proti všem“, přišel tento organismus s konceptem, který totálně naboural systém: se spoluprací.
Dvojitý agent pod lupou botaniky
Až do konce 60. let 19. století platil lišejník za standardní, celistvou rostlinu. Pak ale švýcarský botanik Simon Schwendener odpálil do tehdejší vědecké komunity bombu. Svou takzvanou hypotézu dvojnosti oznámil v roce 1867 a o dva roky později ji rozpracoval do publikované podoby.
Tvrdil, že to, co vidíme jako jediný organismus, je ve skutečnosti divoké manželství dvou úplně odlišných biologických říší: houby (mykobionta) a fotosyntetizující řasy či sinice (fotobionta). Ve svých metaforách byl mimořádně dramatický. Houbu jeho teorie líčila jako parazita, řasu jako otrokyni, kterou si houba našla a porobila.
Zatímco řasa ze slunečního svitu a oxidu uhličitého vyrábí cukry a zásobuje celý svazek energií, houba obstarává obranu, vlhkost a fyzickou konstrukci. Společně dokážou osídlit místa, kde by ani jeden z nich neměl sebemenší šanci přežít.
Tradiční vědci byli vzteky bez sebe. Představa, že by dva různé rodokmeny mohly splynout v nový organismus s vlastní identitou, zněla jako špatná sci-fi. Skotský lichenolog James Crombie ji v roce 1874 odbyl jako „nepřirozený svazek zajaté řasové panny a tyranského houbového pána“.
Taxonomy děsila myšlenka, že by jediná entita měla mít dva různé vývojové stromy. Britský mykolog Merlin Sheldrake to v knize Propletený život (Entangled Life) shrnuje jednoduše: podle Darwina se větve stromu života rozbíhají od sebe, jenže u lišejníků se dvě z nich po stovkách milionů let samostatného vývoje zničehonic spojily.
Když v roce 1877 německý botanik Albert Bernhard Frank vymyslel pro tento typ soužití slovo symbióza, otevřel stavidla nové biologické revoluci. Najednou se ukázalo, že příroda není jen neúprosná aréna plná zubů a drápů, ale také gigantická síť vzájemných dohod.
Drtiči žuly, kteří mění mapu planety
Pokud si myslíte, že lišejníky jsou jen bezvýznamným zelenavým povlakem na kůře stromů, pletete se. Pokrývají zhruba 8 % povrchu souše, tedy větší plochu, než jakou zabírají všechny tropické deštné pralesy světa. Bleskově osídlují neúrodné balvany, plechové stříšky, pouště i zamrzlou Antarktidu.
A co je nejdůležitější: doslova mění tvář planety. Není to nadsázka, lišejníky jsou skutečnými geologickými architekty. Prostřednictvím procesu zvaného zvětrávání dokážou vymlátit minerály i z té nejtvrdší žuly.
Funguje to ve dvou fázích. Svým pomalým, neústupným růstem trhají a narušují strukturu kamenů. K tomu vylučují agresivní organické kyseliny a žíraviny, které horninu rozpouštějí na mikroskopickou kaši.
Na skalnatém pobřeží je ta hranice vidět na vlastní oči. Tam, kde vlny smývají veškerý život, zatnou drápy jako první právě lišejníky. Teprve až jejich odumřelá těla připraví po staletích tenkou vrstvičku zeminy, mohou se v prasklinách uchytit mechy a později i větší rostliny.
Sheldrake tuhle úvahu dotahuje až k nám. Je docela pravděpodobné, že „část minerálů ve vašich kostech kdysi prošla tělem lišejníku“.
Kosmická expedice za hranice identity
To nás vrací zpátky na palubu ISS a ke kazašskému přistání. Proč astrobiology lišejníky tak fascinují? Nejde jen o to, že vydrží mráz, vakuum a kosmickou radiaci. Jsou zároveň dokonalými modelovými organismy pro hledání absolutních limitů pozemského života.
Když se podíváte na mapovník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum), uvidíte, jak se na povrchu kamene rozrůstá do tvarů fiktivních kontinentů a souostroví. Žije v časových měřítkách, která nám nedávají smysl, a v podmínkách, jež by cokoliv jiného spálily na popel.
Když dnes vědci spekulují o tom, jaké formy života by mohly obývat povrch Marsu nebo ledové měsíce Jupitera, nepředstavují si zelené mužíčky, ale odolné symbiotické chytrolíny, kteří si bez problémů ustelou na ohořelém plášti rakety pod vaším zadkem.
