Pinocchiův nos je krásná pověra, ne věda. Odborníci na neverbální komunikaci dnes tvrdí, že jediné gesto lháře nikdy neusvědčí.
Lež o lži
Lidé nikdy nelžou tolik jako po lovu, během války nebo před volbami, tvrdil už Otto von Bismarck. Odhalit lež je přitom paradoxně věda — a moderní psychologie a neurologie ukazují, že okno do duše se neskrývá v očích, ale v krku a pod magnetickou rezonancí.
Lidé lžou z milionu osobních důvodů, ale většinou jde o jednu ze tří potřeb: ochránit se, předejít konfliktu, nebo minimalizovat zranění citů. Když se otec malého George Washingtona (1732–1799) jednou zeptal, co se stalo s jeho oblíbenou třešní, kluk podle legendy přiznal: „Nemohu lhát, udělal jsem to svou sekyrkou.“
Jenže tohle malý Washington nikdy neřekl. Vymyslel si to autor jeho životopisu, něco jako tehdejší PR doby revoluce, který chtěl vykreslit budoucího prezidenta jako neobyčejně čestného člověka. Byla to lež o lhaní stará přes dvě století.
Člověk lže odjakživa, dítě si začíná vymýšlet už od šesti měsíců. Slova se postupně proměňují v cibule — v jejich slupkách už téměř neočekáváme, že ještě uslyšíme pravdu. Filmy a populární příručky nás dlouhá desetiletí učily sledovat řeč těla. Věda dnes říká něco docela jiného: pokud chcete najít lháře, raději zavřete oči.
Pinocchiův syndrom neexistuje
Mnoho lidí věří, že lháře spolehlivě usvědčí to, že se drbe na nose, mluví rychleji nebo neudrží oční kontakt. Skutečnost je složitější. I v lidském nose se nachází topořivá tkáň, podobná té na mnohem choulostivějších místech těla.
Při lhaní a stresu se zvyšuje krevní tlak, tkáň se překrvuje a začíná brnět — odtud ono nutkavé škrábání na nose. Lhářům kvůli adrenalinu vysychají rty, nebo si podvědomě chrání zranitelná místa: muži sahají v nejistotě na zátylek, ženy do dekoltu.
Dokonce i úsměv lze vědecky rozebrat. Ten upřímný řídí limbický systém a zapojuje svaly až k očím, ten falešný vzniká v mozkové kůře a hýbe jen ústy.
„Lháře nepoznáte hned z jednoho gesta. Rozhodující jsou odchylky od běžného chování, člověk musí objekt pozorovat delší dobu,“ říká expert na neverbální komunikaci Thorsten Havener (54). Upozorňuje na jeden velký mýtus: těkavý pohled vůbec nemusí znamenat lež. Zkušení lháři naopak udržují nepřirozeně dlouhý oční kontakt, protože se na klamání pekelně soustředí. Žádný univerzální „Pinocchiův efekt“ neexistuje — gesta mohou znamenat lež, ale stejně tak obyčejnou únavu nebo trému.
Hlasivky vás prozradí spíš než oči
Chcete-li odhalit podvodníka, mnohem víc než oči vám pomůžou uši. Lidský hlas je nesmírně složitý nástroj, jehož analýza běží v hlavě na pozadí, aniž bychom to tušili.
„Když slyšíme někoho promluvit, mozek začne vyhodnocovat hlasové signály během pouhých 200 milisekund,“ vysvětluje profesorka psychologie Silke Paulmann z University of Essex. Než vůbec zpracujeme význam vyřčených slov, mozek už ví, v jakém emocionálním rozpoložení se mluvčí nachází.
Lež je psychická dřina — člověk si musí pamatovat, co řekl, hlídat vlastní pohyby a přitom působit přesvědčivě. Svaly kolem hrtanu se napnou, hlas bývá vyšší, mění se rytmus řeči i délka pauz.
Výzkumnice Dora Giorgianni z Portsmouthské univerzity k tomu udělala pokus: jedné skupině lidí pustila videozáznam výslechu, druhé jen zvukovou stopu. Posluchači se zavázanýma očima odhalili lháře v 61,7 % případů. Ti, kdo sledovali i obraz, uspěli jen ve 35 % případů.
Když mozek musí současně analyzovat mimiku, pohyby rukou, obsah slov i tón hlasu, přetíží se. „Zvyšuje se riziko nepřesných úsudků,“ podotýká Giorgianni. Zlaté pravidlo detekce lži proto zní: eliminujte vizuální šum a soustřeďte se jen na melodii a kadenci hlasu. Podobný jev popsala i doba pandemie covidu-19 — porotci u soudů podle dostupných pozorování dokázali lépe rozlišovat pravdu od lži, když měli svědci na obličeji respirátor, protože je nerozptylovala jejich mimika.
Mozek na lavici obžalovaných
Neškolený člověk odhalí lež jen s asi 50% úspěšností, tedy s pravděpodobností hodu mincí. Technologie se ale posouvají mílovými kroky. Klasické detektory lži (polygrafy), které měří tlak a pocení, dokázala řada chladnokrevných špionů oklamat — jejich úspěšnost se odhaduje kolem 75 %.
Skutečná revoluce se dnes odehrává o patro výš, uvnitř lebky. Neuropsycholog Hans Markowitsch (77) je přesvědčen, že budoucnost kriminalistiky leží v magnetické rezonanci. Úspěšnost fMRI v odhalování lží se podle zastánců této metody pohybuje mezi 95 a 100 procenty, byť část vědecké obce tato čísla zpochybňuje jako metodicky nejistá.
„Náš mozek nás prostě práskne, ať se nám to líbí nebo ne,“ říká Joel Huizenga, spojený s americkou společností No Lie MRI.
Svoje o tom ví i 24letá indická studentka Aditi Sharma. V roce 2007 se svým milencem otrávila bývalého snoubence arzenem. Před vyšetřovateli sehrála přesvědčivé divadlo, ronila slzy, hrála zděšení a z úst nevypustila jediné inkriminující slovo.
Indický soud proto poprvé v historii nařídil vyšetření mozku metodou BEOS (Brain Electrical Oscillation Signature Profiling). Na hlavu jí připnuli 32 senzorů a na základě neurologických reakcí případ zrekonstruovali. Myšlenky promluvily za ni — v roce 2008 se stala jednou z prvních lidí na světě odsouzených za vraždu z velké části na základě toho, že její vlastní mozek nedokázal udržet tajemství. Rozsudek později zpochybnil odvolací soud a Sharma byla propuštěna na kauci.
