Můžeme si oddechnout. Sjezd Sudetských Němců v Brně je u konce. Bohužel pro jeho odpůrce nedojelo žádné po zuby ozbrojené komando SS připravené zabrat nám „naše“ chalupy a odpřisáhnout poslušnost Říši, ale jen několik stovek povětšinou důchodců, jejichž nejsilnější zbraní byla nahlas puštěná dechovka.
Ve finále se ukázalo, že k projevům toho nejhoršího ve společnosti vlastně vůbec žádné Sudeťáky nepotřebujeme a v mistrovství Evropy ve vršení bizarních paradoxů si bohatě vystačíme sami.
Uplynulým víkendem vyvrcholily dva týdny nenávisti. V Brně se konala akce, jejíž součástí byl i sjezd Sudetských Němců, což nicméně mnozí příslušníci opozice prezentovali zhruba tak, jako kdyby se připravoval nový sjezd NSDAP v Norimberku, kde se rovnou vyhlásí opětovné odtržení Sudet a obnovení Protektorátu Čechy a Morava.
Teď už můžeme s jistotou konstatovat, že z tohoto od počátku smyšleného a vyšinutého scénáře o zákeřných násilnických Němcích, co se vrací, aby zas porobili nebohý český národ, se nenaplnilo vůbec nic. Jediní, kdo se nějakých násilností a nechutností místy dopouštěli, byli demonstranti z řad odpůrců.
Zatímco v Brně zametají chodníky po venkovním posezení u klobás a dechovky, což je zhruba tak maximum, na co se obávaní Sudeťáci s věkovým průměrem nad padesát let zmohli, populističtí rozsévači strachu z řad SPD, Motoristů a ANO si pomalu vybírají, zda svou nenávist pro další týdny stočí zpět vůči Ukrajincům, nebo si najdou jiný terč.
Pojďme se naposledy ohlédnout za tím, z čeho bychom si mohli ze sjezdu Sudetských Němců v Brně odnést nějaké ponaučení, než celá akce přestane všechny zajímat. Podívejme se na nejzajímavější paradoxní situace, které toto mecheche vyneslo na světlo.
Místo budoucnosti řešíme minulost
Nemá cenu si nic nalhávat. Vstupujeme do druhé čtvrtiny 21. století a doba to opravdu není jednoduchá. Zdaleka nejen Česko, ale celá Evropa čelí nespočtu výzev. Staré pořádky přestávají platit a právě teď se rozhoduje, kdo v nové geopoliticky multipolární a digitální době hnané čím dál mocnější umělou inteligencí uspěje, a komu tento vlak ujede.
Bez přehánění sledujeme moderní ekvivalent velké průmyslové revoluce. Co tedy uděláme v Česku? Na řešení těchto problémů se vykašleme, budeme předstírat, že neexistují, a půjdeme se babrat v osmdesát let starých dějinných křivdách.
Vybaveni jsme k tomu především velmi diskutabilními znalostmi vlastní historie, silně ovlivněnými čtyřiceti lety komunistické propagandy a lží. To přece nemůže dopadnout špatně. Nebo ano?
Prolamovat dekrety nikdo nechce, až na vládní kamarády
Asi největším strašákem týkajícím se Sudetských Němců je mýtické prolamování Benešových dekretů. Miloš Zeman se dokonce v minulosti stal prezidentem díky strašení, že jeho tehdejší soupeř Karel Schwarzenberg chce dekrety prolomit a vracet majetky. S prolamováním Benešových dekretů jsou nicméně dva problémy, jeden menší a jeden zásadní.
Ten drobný spočívá v tom, že málokdo vlastně ví, co to ony dekrety přesně jsou. Ten zásadní spočívá v tom, že je nikdo prolamovat nechce. Až na drobnou výjimku v podle zahraničních spojenců naší opozice.
Ano, Sudetští Němci v minulosti za prolomení dekretů bojovali, ačkoliv už tehdy jim muselo být jasné, že jde spíše o symbolický boj odsouzený k neúspěchu. V současné době tento požadavek nikdo z jejich představitelů nevznáší, protože je všem jasné, že je to bezpředmětné.
Jediný, kdo po prolomení dekretů volá, jsou partnerské strany našich národoveckých hnutí, ať už jde o německou AfD nebo rakouskou FPÖ. Dokonce to došlo tak daleko, že zatímco naši populisté burcují proti účasti bavorského premiéra Södera z CSU, tak v Bavorsku přátelé z AfD navrhují prolomení dekretů, zatímco političtí soupeři z CSU tento návrh blokují.
Totalitu totalitou porazit nejde
Proti nacismu je důležité bojovat a zabránit tomu, aby se zvěrstva druhé světové války opakovala. O tom netřeba diskutovat. Jenže se ukázalo, že sudetští Němci, co přijeli do Brna, si to uvědomují mnohem lépe než my samotní.
Jedna věc je vědět, že nacismus přinesl miliony mrtvých, druhá věc je pak žít ve stínu toho, že to byli vlastní předkové, kdo se na jeho šíření aktivně podíleli. Obecně platí, že málokterý národ se ze svých historických chyb poučil více než Němci.
Zatímco na německé straně prokazatelně došlo k sebereflexi, u nás jsme jí fatálně vzdálení. Stačí se podívat na to, kdo organizoval protesty proti sudetoněmeckému sjezdu v Brně. Nikoliv občanská společnost, ale Komunistická strana Čech a Moravy. Tedy zástupci dodnes vyznávající totalitní ideologii, která co do počtu obětí nacismus překonává.
Spoléhat se na to, že komunisté nás zachrání před nacisty, se ukázalo být tragickým omylem už těsně po druhé světové válce, nejpozději v roce 1948, kdy se osvobození ze strany SSSR změnilo v novou totalitní okupaci. Komunistům nešlo věřit nikdy, není důvod na tom něco měnit a pokoušet se vytloukat jeden totalitní klín druhým.
Bratři Slováci aneb O čem se u rodinného stolu nemluví
Co působilo z historického pohledu vyloženě tragikomicky, byl okamžik, kdy demonstranti na protest proti přítomnosti sudetských Němců v Brně začali zpívat českou hymnu, následovanou i hymnou slovenskou. V této věkové kategorii je nostalgie po Československu obrovská.
Jenže v případě boje proti stínům nacismu to opomíjí zásadní fakt: Slováci během druhé světové války nestáli na straně protihitlerovské koalice, ale na straně nacistického Německa.
Byl to klerofašistický Slovenský štát, kdo se rozhodl, že si kus Československa odtrhne, vyháněl ze svého území Čechy a aktivně se podílel na holokaustu. Slováci zašli dál než samotní Němci a za deportované Židy nacistům dokonce sami platili.
U Slováků jsme si nicméně po válce dovedli nejen odpustit, ale i spolu úplně normálně fungovat, nejprve jako jeden stát, pak jako dva dobří sousedé. Proč to tedy nedokážeme i se Sudetskými Němci, když s lidmi se stigmatem válečného spojenectví s Hitlerem to zjevně umíme?
Odpusťte si a dohodněte se! Myšleno Ukrajinci
Ještě bizarněji než historická paralela se Slováky působí přístup největších odpůrců sudetoněmeckého sjezdu v Brně k ruské agresi na Ukrajině. Není tajemství, že mezi nejhlasitějšími kritiky Sudeťáků nalezneme proruské nebo silně protiukrajinské aktivisty.
Ti, když zrovna nebojují proti Němcům v Brně, halasně žádají, ať se Ukrajinci s Ruskem dohodnou, odevzdají mu dobytá území a kapitulují v zájmu okamžitého míru.
Sledujeme vrcholovou mentální gymnastiku. Rusko právě teď na Ukrajinu útočí, vraždí civilisty a anektovalo ukrajinské území, ale Ukrajinci podle nich mají ustoupit, aby byl klid.
Když ale to samé provedli Němci nám před skoro devadesáti lety, tak to je jiná – to prý nesmíme zapomenout ani odpustit a i před vnoučaty tehdejších aktérů si preventivně odplivujeme.
Boj za oběti holokaustu proti obětem holokaustu
Co už nebylo jen bizarní, ale vyloženě odporné, byl pokus odpůrců brněnské akce vzít si za rukojmí ty, kteří se nemohou nijak bránit, v podobě obětí holokaustu. Jedna věc je obskurní „barikáda“ z krabic s fotkami nacistických zvěrstev z koncentračních táborů, na kterých asi těžko někdo z německých účastníků mohl mít podíl, když valná většina z nich nežila a menší část byla za války malými dětmi.
Druhá věc je pak to, že čeští demonstranti se nestyděli protestovat v laciných kostýmech, které měly imitovat mundúry vězňů z nacistických lágrů smrti.
Výjev otylého, s bolševickým STAČILO! sympatizujícího primitiva narvaného v černobílém pyžamu a jeho kolegyně, která jen u své maškarády zvolila světlejší odstín pruhů, byl suverénně tím nejnechutnějším, co bylo o víkendu k vidění.
Největším paradoxem je, že mezi účastníky byli potomci přeživších z koncentračních táborů, potomci takzvaných Wintonových dětí, tedy dětí, které před smrtí zachránil britský hrdina Nicholas Winton, dokonce i Wintonův syn, stejně jako zástupci židovské obce. Ti všichni si dokázali po letech sednout k jednomu stolu a najít v sobě smíření.
Na druhé straně se odkazem, který tito lidé reálně nesou, zaštiťoval zfanatizovaný dav agresivně vykřikující cosi o nacistech a henleinovcích. Přitom když došlo k posprejování výlohy německého spolku v Chebu, bylo jasné, že my ani ty henleinovce nepotřebujeme, protože se umíme chovat úplně stejně jako oni. Jen o skoro sto let později.
