Politici mají v rukou jednu velkou dvojsečnou zbraň – rozhodují o miliardách, které si nemuseli sami vydělat, a podle toho to také dopadá. Pojďme se společně podívat na pět příkladů mocných, kterým se nepodařilo vynalézt ekonomické perpetuum mobile, vysloužili si jen posměch a jejich hospodaření by šlo shrnout do švejkovského: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.“
Ota Klempíř
Začneme aktualitou. Ministr kultury za Motoristy sobě Oto Klempíř dostal za úkol to, co v předvolební kampani sliboval, že nikdy neudělá – tedy zrušení koncesionářských poplatků. Úkolu se zhostil s grácií slona v porcelánu. Jím předložený návrh zákona byl tak špatný, že ho raději odmítli i vlastní koaliční partneři, ale to Klempířovi nebrání v protipoplatkovém tažení dál pokračovat.
Klempíř oznámil, že namísto koncesionářských poplatků budou veřejnoprávní média financována přímo ze státního rozpočtu, což není nijak překvapivé, protože o tomto scénáři se hovoří celou dobu. Co už ale šokující je, je Klempířovo prohlášení, že platba ze státního rozpočtu neznamená, že to lidé zaplatí z daní.
Na dotaz nevěřících novinářů tuto svou revoluční tezi ještě hrdě zopakoval. Možná by mu někdo s jedním semestrem na VŠE měl taktně vysvětlit, kde se ony peníze v rozpočtu vlastně berou.
Jana Maláčová
Někdejší ministryně práce a sociálních věcí je ukázkovým příkladem toho, že ani špičkové vzdělání není zárukou kompetence. Absolventka prestižní London School of Economics totiž v praxi ukázala, že ekonomickým smýšlením příliš nevládne. Její velikášské projekty spočívající povětšinou v tom, že se miliardy rozhází mezi lidi, aniž by se řešilo, kde na to vezmeme, jí vysloužily nelichotivou přezdívku Venezuela.
Asi nejvíc Maláčová perlila při obhajobě návrhu plošného navyšování důchodů, obohaceného ještě o mimořádný pětitisícový příspěvek, takzvané rouškovné. Na dotaz novinářů, zda si takovýto mnohamiliardový výdaj může náš rozpočet vůbec dovolit a z čeho se bude vlastně financovat, odpověděla, že tato otázka ji unavuje a diskusi, zda si to můžeme dovolit, považuje za hloupou a plytkou. Nakonec byla jako hloupá a plytká vyhodnocena voliči ona sama a skončila v politickém propadlišti.
Vladimír Špidla
Předseda vlády z let 2002 až 2004 byl sice vystudovaný historik, nicméně už během studií se ekonomických témat dotkl, když obhájil diplomovou práci na téma založení Živnobanky. V politice se nicméně ukázalo, že od úvah o financích by měl raději dát ruce pryč. Banku by totiž zvládl spíše než založit, tak přivést na naprostou mizinu.
Asi nejpamátnější větu své kariéry pronesl Špidla před volbami v roce 2002, když na kritiku pravicových stran, že v děravém rozpočtu chybí peníze na realizaci štědrých nápadů ČSSD, odpověděl, že „zdroje jsou“. Jak to dopadlo, všichni víme. Fascinující je, že Špidla aktuálně usiluje o návrat do velké politiky a ve vztahu ke Green Dealu stále tvrdí, že zdroje jsou. Potenciální voliče se sluší odkázat na Einsteinovu definici šílenství, která spočívá v dělání té stejné věci a opakování stejných chyb s očekáváním jiného výsledku.
Alena Schillerová
Aktuální ministryni financí, která se po čtyřech letech dočkala návratu do čela rezortu, rovněž nelze v našem výčtu opomenout. Podobně jako Maláčová i Schillerová disponuje výstižnou přezdívkou, v tomto případě Dlužena, což přesně shrnuje její velmi kreativní přístup k rozpočtovým deficitům. Rekordní zadlužení v době covidové tehdy odmávla s tím, že jí nejde o schodek, ale o lidi. Jen u toho zapomněla, že děti a vnoučata těch lidí to jednoho dne budou muset všechno tvrdě zaplatit.
Další rozpočtový teoretický výběr paní Aleny, který stojí za zmínku, je ten, že státní rozpočet není cílem, ale pouze nástrojem hospodářské politiky. Jinými slovy Schillerová říká, že rozpočet podle ní není o disciplíně, ale o tom, kam zrovna tečou peníze na priority vládní garnitury. Ve finále to funguje jen na papíře, a to ještě jen jako poměrně laciná snaha o ospravedlnění toho, že sestavený rozpočet teče více než zrezivělý cedník. Zajímavé by bylo sledovat, jak by na podobné argumenty Schillerová reagovala ještě v dobách svého působení na finančním úřadu. Jistě by je náležitě ocenila. Pokutou.
Jiří Paroubek
A na závěr ještě jeden sociálnědemokratický předseda vlády. Ten se proslavil hlavně tím, že by zákony schvaloval klidně s Marťany. Kdyby ale Marťané skutečně dorazili a přišlo by na schvalování rozpočtu, nejspíše se sbalí zpět do létajícího talíře a odletí na rudou planetu s tím, že na Zemi se jim nepodařilo nalézt dostatečně inteligentní formu života.
Paroubkův ekonomický zázrak nejlépe shrnuje jeho výrok, že na vyrovnaný, nebo nedej bože přebytkový rozpočet by stát doplatil. Takto to možná fungovalo za zlatých časů socialistického podniku Restaurace a jídelny, ale ve světě tržního hospodářství směřuje podobná úvaha k nevyhnutelnému nárazu do zdi. Podobně jako Špidla se i Paroubek neustále snaží o politický comeback a aktuálně chce kandidovat do Senátu s podporou komunistů. Tam by se svými ekonomickými fantasmagoriemi mohl dokonale zapadnout.