Útěk z města a bazén o teplotě třiatřicet stupňů
Je začátek července a v Praze začalo konečně pořádné léto. Po deštivém a poměrně chladném červnu, kdy všichni nadávali, co to s tím počasím zase je, přišla úleva v podobě teplých dnů. Nejdřív to bylo tak akorát. Asi dva dny si nikdo nestěžoval. Když ale po pár dnech začaly teploty atakovat pětatřicítku a předpověď na další dny byla stoupající, zpanikařila jsem.
Předpověď na víkend totiž šplhala ke čtyřicítkám, což v centru města znamená pětapadesát na asfaltu. Představa probdělých nocí, propocených šatů a levitace na pomezí fyzického i nervového zhroucení u větráku Dyson (díky za něj!) mě ani trochu nelákala.
Sedla jsem si na kufr uprostřed brněnského nádraží, volala mámě a rozplakala se jako malá holka
Naštěstí ale přišla spásná myšlenka. Měla jsem sice po víkendu „velmi důležitého“ kadeřníka, ale co kdyby to šlo přebookovat a odjet k našim na Moravu? Přece jen je kolem les a večery tam budou snesitelnější. Během pár minut jsem všechno přeorganizovala, koupila lístek na vlak a ráno doslova utekla z rozpáleného města.
Cesta byla v pohodě, vlak byl klimatizovaný, kupodivu jel na čas a já jsem si libovala, jak skvěle jsem se rozhodla. U rodičů jsem nakonec strávila pět dnů střídáním krátkých procházek, pokusů o osvěžení v bazénu, jehož voda měla třiatřicet stupňů, popíjením vychlazeného piva a čekáním na večer, kdy se dalo alespoň trochu normálně dýchat. Nebyl to žádný zázrak, ale pořád to bylo snesitelnější než rozpálené pražské blocky.
Jedna horká brněnská facka
A pak přišel den odjezdu. Praha už hlásila mírné ochlazení, zatímco Moravu stále sužovala úmorná vedra. Navíc jsem měla pracovní mezizastávku v Brně. Nicméně jsem plně spoléhala na klimatizovaný vlak a říkala si, že cestu nějak přežiju.
Oblečená velmi spoře, pouze v džínových šortkách, tílku a žabkách, jsem ráno se psem a kufrem odjela. Před schůzkou jsem všem raději upřímně oznámila, že dorazím velmi ležérně oděna, neboť k rodičům žádné módní modely nevozím a venku je prostě příšerně. Nikdo se nad tím naštěstí ani nepozastavil. Cesta do Brna proběhla v klidu, ve vlaku opět fungovala klimatizace a za hodinu a půl už jsem vystupovala.
Před nádražím přišla první rozpálená facka, ale tu jsem ještě ustála. Šalinou jsem popojela dvě zastávky na setkání, které bylo bohužel tím posledním příjemným, co mě ten den čekalo. Po schůzce jsem okamžitě začala hledat nejbližší spoj do Prahy a bez váhání vzala ten první. Představa čekání ve čtyřiceti stupních v centru Brna se psem a kufrem mě děsila.
Vlak navazoval perfektně a já už se nemohla dočkat, až zahučím do chladivého kupé. Na nástupišti ještě nic nenasvědčovalo peklu, které jsme měly se společníkem, mým psem Sárou, podstoupit.
Vagon s teplotou šedesát stupňů
První varování přišlo hned po nástupu do vagonu. Bylo tam odhadem šedesát stupňů a okna byla otevřená dokořán. Na moji otázku, jestli funguje klimatizace, mi spolucestující odpověděli, že neví, protože nastoupili teprve před chvílí, ale vlak evidentně stál několik hodin na přímém slunci. Snažila jsem se nepanikařit.
Přece by v takových vedrech nevypravili vlak do Prahy bez klimatizace, navíc když ta cesta trvá tři a půl hodiny, běželo mi hlavou, zatímco mě intuice hlasitě nabádala okamžitě vystoupit.
Nevystoupila jsem. A vlak se rozjel.
Z okýnek foukal příšerně horký vzduch a líně v něm vlály špinavé záclony. Sára začala zrychleně dýchat a mně se sevřelo hrdlo. To přece není možné. Zpocený průvodčí mi na můj rozčilený dotaz s lehkou únavou i pochopením v hlase oznámil krutou realitu: staré vlaky zkrátka klimatizaci nemají a bohužel to budu muset vydržet až do Prahy. Anebo prý můžu hned na příští stanici vystoupit, vrátit se zpět do Brna a zkusit počkat na další vlak.
Vydržela jsem to přesně dvě zastávky. Potom mi definitivně ruply nervy, popadla jsem vyděšenou Sáru, kufr a vystoupila v podstatě in the middle of nowhere.
Ocitla jsem se na okraji Brna, na nádraží, kde nefungovalo vůbec nic. Žádné občerstvení, žádné toalety, jen prázdný perón a zpáteční vlak hlásící odjezd až za půl hodiny. Bylo tam k zalknutí. Sedla jsem si na kufr a poprvé mi bylo regulérně do pláče.
Proč jsem proboha prodala to auto?
Právě tam, na té opuštěné, rozpálené zastávce, se mi v hlavě spustil podivný proces. Začala jsem se ptát sama sebe na věci, které člověk v běžném komfortu raději vytěsňuje. Proč jsem proboha prodala to auto? Proč jsem opustila partnera? Proč musím ve svých letech ještě podstupovat tyhle ponižující situace?
Myslela jsem na všechny ty promarněné příležitosti a nabídky, které jsem v životě odmítla. Vzpomínala jsem na chladivý komfort klimatizovaného Jaguáru, ale i na obyčejnou možnost mít v telefonu někoho, komu můžu vteřinu po selhání zavolat a poprosit ho, aby to za mě vyřešil.
Na té opuštěné zastávce mě nakonec nejvíc nevyděsilo to strašné vedro, ale fakt, jak neuvěřitelně rychle jsem začala pochybovat o všech svých zásadních životních rozhodnutích. Stačila půlhodina na rozpáleném perónu a moje hlava už přepisovala roky mého života: Auto jsi neměla prodávat. Sama jsi zůstat neměla. Měla jsi to v tom vztahu prostě vydržet. Tohle sis udělala sama.
Po půl hodině téhle neúprosné vnitřní revize jsem konečně nastoupila do zpátečního vlaku do Brna. ChatGPT mi mezitím v mobilu zjistil, že bych na hlavním nádraží měla mít zhruba šest minut na přestup do klimatizovaného rychlíku směr Praha. Nakonec z toho byly jen minuty tři. Stihla jsem to, jenže realita mě hned zase usadila zpátky na zem – vlak měl sto minut zpoždění. Sedla jsem si na kufr uprostřed brněnského nádraží, volala mámě a rozplakala se jako malá holka.
Svoboda bez záložních plánů
Střih. Stojím u pokladny a na hranici nervového zhroucení líčím paní na informacích svůj hororový zážitek. Žádám ji o okamžitou výměnu lístku bez jakéhokoliv doplatku a chci ten nejbližší klimatizovaný spoj. Vyslechne mě, odevzdaně obrátí oči v sloup a bez zbytečných řečí mi lístek vymění. Pořád mě ale čeká sto minut v rozpáleném centru Brna. S těžkým kufrem a uříceným psem.
Směrem na Svoboďák zapadnu bez váhání do první hospody, která mi stojí v cestě, a to i přesto, že jsem si slíbila pár dní úplně abstinovat. Objednávám si pivo. Klimatizace tady sice taky nejde a unavený větrák u okna se jen snaží rozproudit těžký vzduch, ale chlazená Plzeň přináší alespoň na chvíli fyzickou úlevu.
A já nad druhým lokem najednou zjišťuju, že už nejsem naštvaná na České dráhy, ani na to šílené vedro. Jsem naštvaná sama na sebe.
V životě jsem udělala několik zásadních rozhodnutí, která mi přinesla přesně to, po čem jsem vždycky nejvíc toužila – svobodu. Jenže jsem si při tom nějak zapomněla uvědomit, že absolutní svoboda s sebou automaticky bere všechny záložní plány. „Prostě sis to špatně manifestovala, musíš ten příběh vždycky domyslet až do konce,“ slyším v duchu slova své kamarádky.
Hm, tak tohle jsem nedomyslela. Teď musím s trochu trpkou chutí v ústech konstatovat, že mě nikdo nepřijede zachránit. Nikdo pro mě nezařídí odvoz autem, nikdo mi nezavolá, že mě vyzvedne na další stanici, ani za mě nevyřeší zpožděný vlak se slovy: „Nech to být, objednáme hotel a uděláme si to hezké.“ Když se něco pokazí, jsem v tom prostě jenom já, můj pes, kufr a platební karta.
Život není pionýrský tábor
Pamatuju si, jak mi můj bývalý partner, když jsem od něj odcházela, s despektem řekl, že život není pionýrský tábor a nemůžu si jen tak kdykoliv zabalit stan a odejít. Asi tehdy netušil, že balení stanu mi v životě vždycky šlo docela dobře.
Ten pomyslný stan jsem si nakonec sbalila hned několikrát. Nikdy to nebylo z rozmaru nebo proto, že by mě něco na chvíli přestalo bavit. Moje důvody měly vždycky mnohem hlubší význam a nebyly vyústěním spontánních nápadů. Proto jsem svých odchodů také nikdy nelitovala.
Až na tu jednu chvíli. Uprostřed rozpáleného Brna, se psem, kufrem a v úplně propocených šortkách jsem na okamžik uvěřila, že měl možná tehdy pravdu.
Vedro naštěstí po pár dnech polevilo a já jsem si zase v chladu pražského bytu vzpomněla, proč jsem svůj život poskládala přesně takhle a proč mi to dává smysl. Na rozpáleném nádraží ale člověk nepřemýšlí jako každý jiný den. Je vlastně fascinující a trochu děsivé, jak rychle nás fyzické nepohodlí donutí zpochybnit i ta nejpevnější rozhodnutí, za kterými si jinak stoprocentně stojíme.
Stačila půlhodina na rozpáleném perónu a moje vlastní hlava mi kompletně přepsala život. Naštěstí opravdu jen na tu půlhodinu.
