Přiznávám, small talk nebyla nikdy moje silná stránka. Dodnes ho mám za nutnou společenskou disciplínu, která je přirozenou součástí pracovních akcí, některých večírků a dokonce i rodinných oslav. Upřímně řečeno, kdybych mohla, vyškrtla bych ho ze svého života. Hned.
A co ty?
Určitě znáte ten pocit. Někdo vás pozve na večírek a zatímco nezávazně korzujete s drinkem v ruce a třeba se i docela bavíte, najednou k vám bůh ví odkud přilítne někdo, koho jste dlouho neviděli, a vychrlí tu nejhorší větu na světě: „A co ty?“ V té chvíli se mi vždycky nahrne krev do hlavy, na sucho polknu, většinou ještě raději upiju ze skleničky (asi na kuráž) a začnu rychle přemýšlet, kde bych teď měla asi tak začít.
Co když těch pár vět o počasí, dovolené nebo dětech slouží jen k tomu, abychom zjistili, jestli spolu vůbec chceme mluvit dál?
Kam přesně míří otázka a co chce tázající vlastně vědět? Opravdu touží slyšet, co se stalo za dobu, kdy jsme se neviděli, nebo se ptá prostě jen proto, že sám neví, co říct?
Mám teď odvyprávět všechny vztahy, rozchody, průsery, úspěchy i neúspěchy? Nebo stačí, když začnu dnešním ránem a na rovinu řeknu, že jsem vstala, vyčistila si zuby, uvařila kafe, šla na záchod, ven se psem a nakonec jsem do odpoledne seděla u kompu a pracovala? Popravdě řečeno, většinou se mi nechce povídat ani o jednom. Oba scénáře ve mně vyvolávají hrůzu. Většinou mám v tu chvíli chuť podívat se nenápadně směrem k východu a zjistit, jestli by se nedalo ještě utéct.
Když to přijde samo
Před pár lety jsem v jednom dotazníku na otázku, co nemám ráda, bez váhání odpověděla, že small talk. A to se přitom považuju za celkem společenského člověka a většina mých přátel by to nejspíš potvrdila. Tedy pokud se mi chce. Není to tak, že bych neuměla mluvit s cizími lidmi.
Naopak. Klidně se s někým, koho potkám třeba náhodně v obchodě při kupování sýra, dám do řeči, a někdy se stane, že si během pár minut řekneme víc než při pravidelném setkání s přáteli. Tyhle malé spontánní okamžiky ostatně miluju. Třeba nedávno jsem seděla sama se psem na pivu a přišel pán s malou dcerkou a zeptal se, jestli si můžou přisednout.
Samozřejmě jsem souhlasila. Nakonec jsme spolu strávili skoro hodinu v družném a nenuceném hovoru, který ale rozhodně nebyl povrchní. A na závěr mi ještě holčička věnovala kresbu mého psa. Právě tenhle způsob konverzace mám naopak velice ráda. Je v něm nenucenost, žádný tlak, otevírá vám obzory a vy můžete nenásilně nahlédnout do cizích světů. Vlastně jde o totéž, jen to vzniká spontánně. A v tom bude možná zakopaný pes. Doslova.
Může za to small talk?
Tak mě napadá, že když nemám problém půl hodiny kecat s úplně cizím člověkem a ještě k tomu odcházet s pocitem, že to bylo fajn, možná mi nevadí samotný small talk, ale spíš jeho organizovaná podoba. Jak jinak si mám vysvětlit, že když mě někdo osloví ve frontě na kafe nebo u piva, dokážu se s ním v pohodě bavit? S úplně cizím člověkem.
Ale pokud se mi to stane na večírku, kde se očekává, že budu konverzovat, okamžitě mi začne běžet hlavou: Co mám teď jako říkat? Mám být osobní? Jak moc? Měla bych se taky na něco zeptat? Jak dlouho spolu ještě musíme mluvit?
Úplně nejhorší situace pak vznikají ve výtahu. Přitom jde jen o pár banálních minut se sousedem nebo kolegou z práce, ale jak jsem zjistila, většinu z nás děsí stejně jako mě. Kdo začne mluvit první? Já, nebo on? A o čem, třeba o počasí? Proto často raději vyběhneme i pět pater po schodech, zasekneme se u vchodových dveří, kde něco důležitě lovíme v kabelce, nebo děláme cokoli, jen abychom se setkání vyhnuli.
Díky své práci jsem nucené společenské konverzaci vystavována poměrně často. Za ty roky jsem si už zvykla. Vlastně bych měla být profík. Většinou udržuji zdvořilostní tón a snažím se hovor co nejdříve ukončit.
Beru to zkrátka jako nutné zlo, i když vím, že druhá strana je v tom třeba nevinně a do hovoru se jí nechce stejně jako mě. Ostatně, co si chcete povídat při představování nového parfému, kde se vás právě snaží přesvědčit, že jeho složení přepíše dějiny beauty světa? Tady opravdu není prostor na hluboké filozofické hovory. I když, výjimka potvrzuje pravidlo, a i mě se občas stalo, že se ze small talku vyvinul neplánovaný večer, kdy jsme se nakonec u lahve vína bavili o všem možném, jen ne o počasí.
Odkud se vlastně známe?
Asi nejšílenější situace se mi stala před pár lety na vernisáži. Z ničeho nic se ke mně přihrnula paní, začala mě objímat, jako bychom byly nejlepší kamarádky: „Ježíš, já jsem tě tak dlouho neviděla, ty vypadáš pořád stejně, prosím tě, a jak se vůbec máš? Povídej.“ Krve by se ve mně nedořezal.
Nejenom, že jsem vůbec nevěděla, kdo ta paní je, ale já ani netušila, kam ji mám zařadit. Známe se z práce? Z dětství? Z mládí? Přes bývalé partnery? Zatímco se mi vařila hlava, nenápadně jsem vysílala signály na kamarádku, jestli náhodou netuší, kdo to je. Mezitím jsem blekotala něco o tom, že se mám dobře, že ona taky vypadá skvěle, a na závěr jsem se ještě zeptala, jak se má. Nemohla jsem jí přece na rovinu říct, že vůbec netuším, odkud se známe. Anebo mohla?
Přísahám bohu, že dodnes nemám páru, kdo to byl. Tím náš small talk naštěstí rychle skončil, aniž by se stačil jakkoli rozvinout. Jedna otázka po něm ale zůstala nezodpovězená dodnes: S kým jsem ho vlastně vedla?
Ne každý hovor musí změnit život
Zatímco si dělám rešerši k tomuto textu a nechci psát jen samé negativní věci, zjišťuji, že tím, co já považuji za otravnou společenskou výplň, se už před více než sto lety zabýval polsko-britský antropolog Bronisław Malinowski (1884–1942). V roce 1923 přišel s pojmem phatic communion, tedy fatická komunikace. Označoval jím zdánlivě bezvýznamné rozhovory o počasí, zdraví nebo každodenních maličkostech, při kterých si vlastně nic zásadního nesdělujeme. Jejich smyslem totiž není předávání informací, ale samotné navázání kontaktu.
A tady mi to celé zacvaklo. Já totiž většinou dělám přesný opak. Od rozhovoru automaticky očekávám, že někam povede, něco se z něj dozvím nebo si z něj něco odnesu. Jenže co když to není pokaždé nutné? Co když těch pár vět o počasí, dovolené nebo dětech slouží jen k tomu, abychom zjistili, jestli spolu vůbec chceme mluvit dál?
Prolomit ledy
Ne každý, koho potkáme, se musí stát naším přítelem, stejně jako si z každého rozhovoru nemusíme odnést zásadní životní poznání. Někdy si prostě deset minut povídáme s někým, koho už nikdy neuvidíme. Jindy začneme u počasí a skončíme u něčeho, co bychom člověku před sebou ještě před půlhodinou rozhodně neřekli. A občas během prvních tří vět zjistíme, že jediné, po čem toužíme, je vzít nohy na ramena a zmizet.
Možná je na tom nakonec nejzajímavější právě to, že dopředu nevíme, jak tyhle rozhovory skončí. Jsou vlastně taková malá společenská předsíň. Můžeme v ní chvíli zůstat, můžeme se rychle rozloučit, ale občas nás někdo pozve i dál.
Budu ho mít odteď ráda?
Nebudu. Při představě, že mě na příštím večírku někdo zastaví s otázkou „A co ty?“, se mi pořád lehce navaluje. A jestli budu mít možnost nenápadně se vypařit dřív, než se dostaneme k tomu, kde budu letos trávit Vánoce, dost možná ji využiju.
Už si ale nemyslím, že těch pár zdvořilostních vět, které spolu prohodíme, je úplně k ničemu. Možná jen celý život očekávám od obyčejného rozhovoru trochu příliš.
A kdybyste mě někdy potkali na večírku, klidně za mnou přijďte. Jen prosím nezačínejte otázkou: „A co ty?“
