Technologický zázrak, který vymaže odpor vody
Někteří lidé by bez adrenalinu, slané vody a neustálého překonávání zdánlivě nemožných překážek snad ani nemohli existovat. Patří mezi ně i šestadvacetiletý britský dobrodruh Guy Bridge.
Tenhle magor se rozhodl, že otestuje lidské možnosti i moderní technologii způsobem, ze kterého průměrnému suchozemci naskakuje husina, sorryjako. Vzal foilové prkno a vydal se na brutální, 400 kilometrů dlouhou trasu podél anglického pobřeží.
Pokud jste v životě neslyšeli pojem foilové prkno neboli hydrofoil, možná budete překvapení, o co go. Na první pohled to vypadá jako o něco robustnější paddleboard nebo surf. Jenže vtip se skrývá dole, no, tam pod hladinou. Zespodu prkna totiž vede dlouhá, zhruba metr hluboká kovová nebo karbonová tyč zakončená speciálním podvodním křídlem.
Funguje to vlastně úplně stejně jako křídlo u letadla, akorát ve vodě. Jakmile jezdec chytí dostatečnou rychlost – ať už pomocí vln, větru, nebo vlastního pumpování nohama –, křídlo pod hladinou vytvoří hydrodynamický vztlak.
Ten pak zvedne celé prkno i s člověkem několik desítek centimetrů nad hladinu. Výsledkem je, že úplně ztratíte odpor vodní tříště. Nejedete po vlnách, ale v naprosté tichosti a neuvěřitelné rychlosti doslova letíte nad nimi, což musí být celkem úlet a tady pán si ho vytunil, respektive přetavil do jednoho z nejpozoruhodnějších surfařských výkonů všech dob.
Čisté bláznovství na otevřeném moři
Jenže jedna věc je bavit se na tomhle technologickém zázraku hodinu kousek od pláže, kde na vás dohlížejí plavčíci, a úplně něco jiného je vyrazit na otevřený oceán podél zrádného britského pobřeží. Guy Bridge chtěl zjistit, kde leží skutečné limity téhle techniky.
Celá výzva přitom vznikla z čisté chlapské zvědavosti. „Chtěl jsem prostě jenom vědět, jak daleko se dá po tomhle konkrétním pobřeží na hydrofoilu reálně dostat,“ vysvětloval po dojezdu s úsměvem novinářům.
Poklidná nedělní projížďka to ale pro Guye rozhodně nebyla. Během tří dnů musel na vodě strávit úctyhodných 19 hodin a 48 minut čistého času, což není málo. Každá minuta na prkně přitom znamená přísný zápřah na stehna, lýtka a střed těla, protože musíte neustále vyrovnávat sebemenší zákmity větru a vln, jak vědí ti z vás, co už něco takového zkoušeli.
Jeden z vůbec nejtěžších a nejnebezpečnějších úseků na něj čekal u mysu Portland Bill v hrabství Dorset - místo mezi britskými jachtaři a námořníky vyhlášené svým extrémně divokým "chováním". Silné, nevypočitatelné mořské proudy a neustále se vařící rozbouřené moře tam prověří nervy, kondici i smysl pro rovnováhu na maximum a je vlastně fuk s jakým typem "surfu" jdete do akce.
Speciálně na hydrofoilu, ale stačí jedno malé zaváhání, ono to ztratí rychlost, prkno se zapíchne do vlny a vy v plné rychlosti letíte na držku hlavou napřed do ledového oceánu a je fakt fuk, že je to oceán a ne beton, však uvidíte, až se vám to stane.
Pouto, co drží i na vlnách
Brit si ale zážitek i přes nekonečnou dřinu nemůže vynachválit. „S hydrofoilem cítíte na vodě naprostou, ničím nespoutanou svobodu. Ztratíte veškerý odpor prkna, který vás normálně brzdí o hladinu. Je to docela šílený pocit, když si v té rychlosti uprostřed otevřeného moře najednou uvědomíte, co vlastně děláte a jak daleko od břehu jste,“ popisuje.
Největší překvapení a pro mnohé i nečekanou posilu mu navíc dělala jeho třicetiletá manželka Emma. Ta se k němu totiž připojila na jednom z klidnějších úseků cesty. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby Emma nebyla aktuálně v osmém měsíci těhotenství.
Sama po dojezdu na pláž se smíchem přiznala, že udržet balanc na foilovém prkně s velkým těhotenským bříškem a úplně jinak posunutým těžištěm těla bylo o dost náročnější a namáhavější než obvykle.
Bezpečnost na prvním místě
I když celá tahle akce může z dálky vypadat jako absolutní hazard a čisté šílenství, Guy Bridge nenechal nic náhodě. Na moře nevyrazil jako nezodpovědný šílenec, ale jako stoprocentně připravený profesionál, což si prosím přečtěte dvakrát, než půjdete něco podobného zkoušet na Orlík. Po celou dobu třídenního maratonu byl v neustálem rádiovém kontaktu s britskou pobřežní stráží, která o jeho poloze věděla každou vteřinu.
Kromě toho se dovybavil nouzovým satelitním majákem, záchrannou vestou, spolehlivým telefonem ve vodotěsném pouzdře, klasickým pádlem a také takzvaným parawingem – což je ruční křídlo využívající sílu větru, které vám pomůže, když dojdou síly.
Měl s sebou samozřejmě i velké zásoby sladké vody. „Přípravu jsem postavil na vrstvení jistot. Když se vám na moři zlomí pádlo, máte pořád ještě v záloze parawing. A když náhodou selže i ten, pořád můžete lehnout na břicho a pádlovat rukama k nejbližšímu břehu,“ vysvětluje svou bezpečnostní strategii dobrodruh.
Jeho úspěšná třídenní jízda nakonec skončila úspěšným dojezdem na pláž ve Folkestone v Kentu. Tímhle obrovským milníkem ale Guyovy plány na otevřeném moři rozhodně nekončí.
Čtyři sta kilometrů podél rodného Albionu mu posloužilo v podstatě jenom jako takové zahřívací kolo. Jeho novým a mnohem ambicióznějším cílem totiž není nic menšího než pokoření a přejetí legendárního Lamanšského průlivu.
Samozřejmě opět na foilovém prkně. Výdyť říkám, že je to stejně magor.