Tenkrát v Habeši
Dvorní komoří etiopského císaře stanul 3. října 1935 před ztichlým davem v Addis Abebě. Prohlásil k hrdému národu, že bojovat je povinnost každého potomka starobylé říše. Pokud občané nebudou ochotni prolít krev celé rodiny, „Stvořitel je pokárá a vlastní potomci proklejí,“ zaznělo tehdy z jeho úst.
Bylo pět hodin ráno, když do země bez oficiálního vyhlášení války vtrhla stotisícová italská armáda. O třicet let později Daniel Landa zazpíval o Češích, kteří „pro slzy už skoro nevidí, Habešanům marně závidí“ — narážku na to, že na rozdíl od Československa v roce 1938 to Etiopané před devadesáti lety nezabalili bez boje.
Agrese proběhla navzdory celosvětovým protestům i faktu, že obě země zasedaly ve Společnosti národů. Italskému diktátorovi Benitu Mussolinimu ale nešlo o nic menšího než o rozšíření koloniálního impéria pro svůj čtyřicetimilionový národ. Zrodil se jeden z nejnevyrovnanějších a nejzbabělejších konfliktů dvacátého století.
Fašistická mašinérie totiž na domorodce vyzbrojené často jen oštěpy a starými předovkami shazovala tuny bomb a jedovatý yperit.
Neurotik s obřím egem a tři tisíce let stará dynastie
Italský fašismus spřádal plány na ovládnutí Etiopie (tehdy zvané Habeš) už od poloviny 20. let. Mussolini, muž s obřím egem, ale i sklony k depresím, se dostal k moci v roce 1922 skrze křehké dohody mezi fašisty, církví a armádou. Své charismatické vystupování dokázal přetavit v masivní kult osobnosti.
V okolních koloniích — Eritreji, Somálsku a Libyi — postupně vybudoval armádní pěst čítající přes 1,3 milionu mužů. Když pak pod záminkou „civilizační mise“ poslal své divize přes hranice, v Addis Abebě se rozezněly válečné bubny u paláce císaře Haile Selassieho I.
Ten byl podle legendárního spisu Kebra Nagast považován za potomka 225. generace ze spojení krále Šalamouna a královny ze Sáby. Prastará dynastie, jež vládla téměř tři tisíce let, se najednou ocitla v hledáčku italského orla.
Zrada velmocí a ropný alibismus
Císař okamžitě vyslal zoufalé volání o pomoc do Ženevy k sídlu Společnosti národů. Kolektivní bezpečnost ale selhala na plné čáře. Plénum sice označilo Itálii za agresora a uvalilo na ni vlažné ekonomické sankce, jenže klíčové dodávky nafty — bez nichž by se italská válečná mašinérie zastavila — zablokovány nebyly.
Mezi zeměmi, které v listopadu 1935 hlasovaly pro rozšíření sankcí i na ropu, bylo i tehdejší Československo. Velcí hráči raději zavírali oči — Velká Británie se bála, že by Mussoliniho vrhla do náruče Hitlera, a Francie měla s Římem rozjeté vlastní koloniální obchody týkající se akcií železnice či přístavů.
Etiopané tak zůstali prakticky sami. Ačkoliv disponovali hrstkou moderních zbraní, drtivá většina bojovníků čelila moderní armádě s odhodláním, ale zastaralým vybavením.
„Pochod železné vůle“ jako sportovní výkon
Přestože měli Italové drtivou převahu na zemi i ve vzduchu a neváhali masivně rozprašovat zakázaný yperit, jejich postup vázl. Důvodem nebyly jen lokální protiútoky Etiopanů, ale především neschopnost italského velení. Do února 1936 musel Řím na bojiště napumpovat 350 tisíc vojáků, přes 500 letadel, stovky tanků a 15 tisíc automobilů.
Maršál Pietro Badoglio následně zorganizoval masivní motorizovaný výpad na hlavní město. V dubnu 1936 shromáždil kolonu téměř 1 800 aut, tahačů a tančíků s 12 500 muži. Místo etiopských obránců, kteří už byli zdecimováni, ale jeho vojska bojovala spíše s hlubokým blátem a horským terénem.
Dne 2. května 1936 opustil císař Haile Selassie zemi zvláštním vlakem. O tři dny později, 5. května 1936, dorazil Badoglio na bílém koni v čele pluku bersaglierů do Addis Abeby a uspořádal triumfální vjezd po vzoru starověkých Římanů.
Fašistická propaganda sice osmidenní přesun na vzdálenost 320 kilometrů oslavovala jako hrdinský „Pochod železné vůle“. Jak později trefně poznamenal jeden z dobových novinářů, tento výkon vzhledem k nepřítomnosti odporu patřil spíše na sportovní stránky než do vojenských kronik.
Látkové panenky z Prahy a hořké proroctví
Zatímco fašistický režim slavil zřízení „Italské Východní Afriky“, císař Haile Selassie zamířil přes Jeruzalém do Ženevy. Dne 30. června 1936 vystoupil před plénem Společnosti národů s emotivním projevem, který zakončil mrazivou varovnou větou: „Dnes jsme to my, zítra to budete vy!“
Světové veřejné mínění stálo drtivou většinou na straně okupované země. V Československu se dokonce zvedla vlna solidarity skrze prodej tradičních látkových panenek s tmavou pletí a turbany vycpaných slámou — přezdívalo se jim „Habešanky“ a výtěžek z jejich prodeje putoval na pomoc etiopským obětem.
Mussolini se sice prohlásil za zakladatele nového impéria, jenže triumf ho vyšel draho. Válečné náklady astronomicky přesáhly rozpočet a nepomohly ani vlastenecké sbírky „zlato pro vlast“, při nichž italské ženy — včetně královny — odevzdávaly svoje zlaté snubní prstýnky.
Okupace navíc trvala „jen“ pět let. V roce 1941 britské jednotky Italskou Východní Afriku osvobodily a císař se vrátil na trůn. Krvavá bilance italského řádění a následného odboje přesto byla zničující — podle poválečných zpráv etiopské vlády si válka vyžádala přes 760 tisíc lidských životů.
