Poslední srpnový víkend v Králíkách promluvila děla. Pořadatelé tradiční akce Cihelna, letos s podtitulem „Temné dny republiky 1938–1939“, si položili otázku, kterou si česká historiografie klade opatrně a česká hospoda hlasitě: co kdyby republika nekapitulovala. Před zraky diváků se sešlo více než dvě stě padesát členů vojenskohistorických klubů.
Místo doslovného opakování dějepisu vsadili organizátoři na provokativní experiment. Předvedli fiktivní scénář, ve kterém pohraniční potyčky přerostly v otevřený konflikt a armáda splnila svou povinnost. Ve druhé části ukázky německá strana prohrála.
„Pyrotechniky a střelby bylo hodně, vystříleli jsme za půl milionu korun nábojů. Na bojišti jezdily tančíky vzor 33, sovětský T-37, bylo tu německé obrněné vozidlo, rumunský AH-IV nebo československý obrněný automobil vzor 23, přezdívaný ‚Želva‘,“ vyjmenoval radosti letošního ročníku provozní ředitel spolupořádajícího Vojenského muzea Králíky Martin Večeř.
Slovo, které budí rozpaky po osmaosmdesáti letech
Mnichov. Pojem, který rozděluje i po osmaosmdesáti letech. Mimochodem, právě tohle číslo je dnes známým neonacistickým kódem pro pozdrav „Heil Hitler“ — písmeno H je v abecedě osmé v pořadí, takže 88 znamená H-H, poznámka autora.
Před Mnichovem je dobře, po něm strašně. Před ním drží národ hlavu vzpřímeně, po něm sbírá sebejistotu ze země. Stane se synonymem vlastenectví i kapitulace zároveň.
Je 19. září 1938, když Anglie a Francie vyzvou Československo, aby Německu odstoupilo pohraničí, kde žije víc než polovina Němců. Otázka Sudet je přitom jen zástěrkou. Hitler plánuje vojenský útok na republiku už od roku 1937.
Za čtyři dny, 23. září, zaplaví republiku novinové titulky: „Ať žije svobodné Československo. MOBILISACE!“ Vlna nadšení trvá přesně týden. Pak vůdci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie dojednají 30. září v Mnichově dohodu, kterou republika přijme.
Hlášení z rozhlasu národ zmrazí: „Všem jednotkám československé armády. Slyšíte hlášení vrchního velitelství. V zájmu zachování míru přijala 30. září československá vláda Mnichovskou dohodu. Prvního října v ranních hodinách začnou německá vojska obsazovat pohraničí!“
Hrdost se válí v bahně. Za pár měsíců po ní budou pochodovat houfy Němců. Několik českých vojáků odmítne opustit opevnění, několik si vezme život.
Scénář první: republika zůstane sama a padne
Už čtyřiadvacet hodin od vyhlášení všeobecné mobilizace jsou u většiny útvarů zapsány tři čtvrtiny povolaných záložáků. Republika má tehdy 3 500 000 mužů ve věku od dvaceti do padesáti let. V první záloze je registrováno asi 1 273 000 mužů, ve druhé dalších 542 000. Víc už stát nemá.
„Byli jsme hrdi na to, že v té armádě sloužíme a bráníme vlast. Na ten konflikt jsme byli připraveni. Armáda byla dobře vycvičená, dobře vyzbrojená,“ vzpomínal Tomáš Sedláček, v roce 1938 poručík dělostřelectva. Problém je, že s mobilizací musí narukovat i pětina sudetských Němců, což síly reálně oslabuje zhruba o 240 000 vojáků.
Československo přitom má nadprůměrnou armádu o dvaačtyřiceti divizích. Jen v roce 1938 vydá stát na obranu a bezpečnost až jednadvacet procent hrubého domácího produktu.
Páteří jsou 350 tanků, 2230 děl, 250 protiletadlových kanónů a 900 kvalitních letadel. Mezi roky 1935 a mobilizací navíc v pohraničí vyroste přes pět tisíc lehkých a stovky těžkých objektů. Potenciál pevností posuzuje velení jako dalších deset divizí.
Tohle všechno Hitler navzdory radám vlastních generálů podceňuje. Nebere vážně ani počet československých divizí, počítá jen s třiadvaceti. Koncem května, když je na stole finální plán „Fall Grün“, tedy „Případ zelená“, rozhodne, že válka vypukne prvního října 1938.
Wehrmacht roku 1938 není Wehrmacht roku 1940
Myslí si, že šest set tisíc pěšáků, tisíc tanků, patnáct set děl a téměř tři tisíce letadel budou stačit. Jenže armáda z roku 1938 se té z roku 1940 nemůže rovnat. Je několikanásobně slabší, stejně jako Luftwaffe. Němcům chybí dělostřelecké granáty i pumy a zásoby paliva a munice vystačí zhruba na týdenní ofenzivu.
Skřípění pásů a dusot statisíců rozechvěje české země. Strach civilistů krotí připravená armáda. Je tu přes milion Čechoslováků, kteří neváhají položit život za svou zem.
Vrchní velení se opírá o čtyři armády. Sever Moravy chrání II. armáda opřená o systém těžkých opevnění, Slovensko brání III. armáda. Hlavní síly jsou v Čechách: I. armáda operuje v kruzích kolem Prahy, IV. armáda drží jih Čech a linii podél Moravy. Masivní obrana jihu má svůj důvod — po anšlusu Rakouska v březnu 1938 tam opevnění chybí.
Hitler díky své „intuici“ plán Fall Grün přepíše. Před Moravou nechá slabší 14. armádu, hlavní sílu 10. armády pošle na Prahu úderem od Norimberku přes Klatovy a Plzeň. Spoléhá na podporu 12. armády přes České Budějovice a na 8. armádu od Chomutova. Jenže na jihu si na Němcích smlsne IV. československá armáda a na severu se vlny útočníků roztříští o linii opevnění.
Když Hitlerovi cuká knírek
Je týden po vypuknutí války a Německo plánovalo lehčí průběh. Sčítají se škody a ztráty. Hitler nasadí to nejlepší, co má, celkem dvaačtyřicet divizí. Najednou se ale nedostává paliva do žravých tanků a letadel.
Skřípne je jejich vlastní past. Divize v jihozápadních Čechách a nad Slezskem narážejí na pevný blok jednotek a pevností. Ztráty jsou obrovské, hlavně na německé straně. Luftwaffe sice skrápí republiku pumami, jenže má problémy s českými piloty. Po několika týdnech se ve tvářích vlků objevuje strach.
Blamáž odvrátí až ohromné lidské zdroje. Wehrmacht má z devíti milionů německých mužů ve věku od jednadvaceti do čtyřiatřiceti let kde brát. A taky že bere.
Blíží se konec roku 1938 a republika se brání skoro tři měsíce. Pořád sama. Přesunují se jednotky ze Slovenska a z jihu země, chybí zásoby, vzdušná obrana ztrácí sílu. Civilisté umírají po tisících. Praha vypadá podobně jako o rok později Varšava. Nakonec přijde kapitulace: půl milionu mrtvých vojáků, desítky tisíc civilistů a model podobný Protektorátu.
Scénář druhý: přijde Francie a Stalin
Osamocené Československo je nejpravděpodobnější variantou konfliktu. Jenže co kdyby svět poznal pravou tvář Hitlera, a hlavně německé slabiny?
V roce 1935 uzavře ministr zahraničí Edvard Beneš (1884–1948) za republiku spojenectví s Francií a Sovětským svazem. Obsahuje klauzuli, že pomoc Rudé armády přijde jen v případě, že se první pohne Francie.
Hlavní štáb francouzské armády a vláda premiéra Édouarda Daladiera (1884–1970) řeší nejzávažnější problém od první světové války. Německo už roky porušuje mírové dohody a smlouva o pomoci Československu platí. Na druhou stranu se mocnosti „dohodly“ v Mnichově a Francie ze všeho nejméně chce bojovat.
Není na to připravená hospodářsky ani vojensky. Ústupky posledních měsíců to jen potvrzují. Přesto se v našem scénáři rozhodne pomoci.
Francie má v roce 1938 zastaralou techniku, pomalá letadla a tanky staršího data výroby. Přesto disponuje 900 000 vojáky, čtyřmi a půl milionu mužů v záloze, 826 stíhačkami a 250 bombardéry. Na hranici stojí Maginotova linie. Jakmile Paříž vystoupí, rozmístí tam skoro 400 000 mužů. Samotný útok na Německo není velký, deset divizí, ale stačí. Wehrmacht se musí bránit a Třetí říše je v šoku.
Spící medvěd se probouzí
S Francií se na východě probudí spící medvěd. Josif Stalin (1878–1953) při uzavírání dohody rozhodně nemá v úmyslu Československu pomáhat, francouzský vstup ale všechno mění.
Gigant na východě se topí ve vlastních problémech. V roce 1937 začíná hluboká čistka armády, a zatímco po revoluci roku 1917 slouží v ruské armádě čtvrt milionu důstojníků, teď jde o pár tisíc. I tak se opírá o ohromnou sílu: na přelomu let 1938 a 1939 může Stalin poslat na Němce až 17 000 tanků, 4000 stíhaček a 6000 bombardérů. Rudá armáda čítá kolem 1 800 000 mužů.
Protože Sovětský svaz nemá s Československem přímou hranici a Polsko ani Rumunsko průchod nepovolí, vyšle Moskva zatím jen vzdušnou podporu. Pouhou pětinu leteckých sil. I tak je sovětských strojů plné nebe.
Luftwaffe se proti trojnásobné přesile chová jako roj zpitomělých much. Němci jsou na zemi přetlačováni Čechoslováky, zezadu je fackují francouzské jednotky a ve vzduchu dominuje Rudá armáda. Německo je vyčerpané, protože nestihlo po Evropě nakrást zlaté rezervy. Nemá peníze, materiál ani zásoby. Uzavírá mír na jaře 1939.
Scénář třetí: nebude dost dřeva na rakve
Je po válce, přijde čas zúčtování. Generál Gerd von Rundstedt (1875–1953), muž, který Hitlera od útoku na republiku zrazoval a na podzim 1938 odešel do výslužby, prohlásí, jak moc ho stav ozbrojených sil předválečného Československa překvapil. Jeho výrok, že „Německo by mělo zřejmě dost starostí porazit i osamocenou ČSR“, patří k nejcitovanějším větám celé kauzy. I sám Hitler po obhlídce objektů těžkého opevnění připustí, že českoslovenští generálové chystali pro jeho armády hroznou past.
Podle všeho by osamocená republika padla, se spojenci ne. To, co by dokázala koalice s Francií a Sovětským svazem, by se ještě umocnilo díky Anglii. Britové ale do války nechtějí. Naplno podporují premiéra Nevilla Chamberlaina (1869–1940) a jeho strategii ústupků. Na ostrovech se žije strachem. Kdysi hrdý, v době Mnichova šestačtyřicetimilionový národ se najednou bojí.
Vojenští poradci varují Chamberlaina, že v případě ozbrojeného konfliktu zabije Luftwaffe za pouhých šedesát dnů bombardování milion Britů. Že se budou muset kopat masové hroby, protože prostě nebude dost dřeva na rakve.
První týdny útoku na Československo ale ukážou, jak moc se rádci pletou. A tak Londýn podpoří Francii i Sovětský svaz. Ze své malé, dvousettisícové armády profesionálů pošle do Francie deset divizí a nasadí polovinu bombardovacích i stíhacích perutí.
Na moře vypluje část největší námořní síly světa. Sedm bitevních lodí z patnácti, tři letadlové lodě ze sedmi, dvacet křižníků ze šestašedesáti a padesát torpédoborců ze sto čtyřiaosmdesáti. K tomu deset ponorek. Z moře a ze vzduchu vracejí Němcům to, co posílají na Československo. Wehrmacht úpí, Hitler supí. Německo kapituluje na počátku roku 1939.
Kdyby republika na Mnichov nepřistoupila, nemusel být žádný Protektorát, žádný útok na Polsko, Francii, Anglii ani Rusko. Žádná světová válka. To je ale všechno kdyby.
