Oficiálním otevřením okrskové policejní stanice a školního centra pro lidská práva tak skončila rekonstrukce, která trvala necelé tři roky.
Cíl rakouské vlády byl přitom od začátku jasný: neutralizovat adresou Salzburger Vorstadt 15 jakýkoliv nádech tajemna, odstrašit extremisty a zabránit tomu, aby dům nadále sloužil jako poutní místo pro neofašisty.
Ze žlutého hostince bělostný úřad
Budova ze 17. století prošla proměnou od základu. Z architektonického hlediska byl objekt záměrně přetvořen tak, aby už vizuálně vůbec nepřipomínal původní stavbu. Původní okrově žlutá fasáda dostala čistě bílý nátěr, stará klenutá okna nahradily jednoduché obdélníkové tvary a z hlavního vstupu zmizely jakékoliv historizující prvky. Jedinou cedulí na průčelí je dnes modrý nápis „Polizei“.
„Z mého pohledu je to v pořádku. Ale zvědavci sem na Hitlerovy narozeniny stejně budou chodit dál,“
Úřady zašly v „desakralizaci“ místa dokonce tak daleko, že veškerá suť a stavební odpad z rekonstrukce byly zlikvidovány na přísně utajeném místě. To proto, aby se z obyčejných cihel a omítky nestaly na černém trhu sběratelské artefakty pro neonacisty.
„Cílem bylo kompletně odstranit rozlišovací znaky budovy, zničit její mýtus a ukázat, že stát zde přebírá plnou kontrolu,“ vysvětlil při otevření vedoucí historického oddělení rakouského ministerstva vnitra Stephan Mlczoch.
Hostinec, chráněná dílna i právní válka
Dům má přitom za sebou divokou a rozporuplnou historii. Hitlerovi rodiče, celní úředník Alois Hitler a jeho žena Klára, žili v podnájmu v jednom z bytů tehdejšího hostince jen několik měsíců, než se rodina odstěhovala.
V roce 1938 dům odkoupil za čtyřnásobek tržní ceny Hitlerův nejbližší spolupracovník Martin Bormann a nacisté z něj udělali kulturní centrum a galerii. Během válečných let tu tak vystavovali umělecká díla významných tvůrců regionu.
Po válce se objekt vrátil původním majitelům a sedmdesát let sloužil veřejnosti – nejdříve jako knihovna, později jako škola a od roku 1977 jako chráněná dílna a denní stacionář pro lidi se zdravotním postižením. Krátce v něm byla také banka.
Zásadní zlom nastal v roce 2011, kdy se pobočka organizace pomocné péče odstěhovala. Majitelka nemovitosti Gerlinde Pommerová totiž dlouhodobě odmítala jakékoliv stavební úpravy i prodej státu. Dům tak stál roky prázdný a rakouská vláda za jeho pronájem platila astronomické sumy jen proto, aby nad ním měla dohled. Situaci rozsekal až speciální zákon v roce 2016, kterým stát budovu vyvlastnil.
Odstraší policie zvědavce?
I přes obří investice ve výši téměř půl miliardy korun vyvolává nová policejní stanice rozporuplné reakce. Část místních obyvatel změnu vítá a doufá, že v městečku u bavorských hranic konečně zavládne klid.
„Z mého pohledu je to v pořádku. Ale zvědavci sem na Hitlerovy narozeniny stejně budou chodit dál,“ komentovala otevření stanice 66letá žena, která se přijela na dům podívat se svými přáteli z německých Cách.
Právě na to upozorňují i kritici z řad historiků a zástupců obětí holokaustu. Podle nich přeměna domu na běžný úřad představuje „snahu zapomenout“ a vyhnout se historické reflexi. Upozorňují, že vymazáním architektury se nezmění fakta na Wikipedii a extremisty přítomnost policistů neodradí.
Odkazem na pohnutou minulost tak přímo na místě zůstává pouze jediný prvek – pamětní kámen z žuly dovezené z koncentračního tábora Mauthausen, který před dům v roce 1989 nechal umístit tehdejší starosta. Nese nápis: „Za mír, svobodu a demokracii. Nikdy více fašismus. Miliony mrtvých varují.“ Hitlerovo jméno na něm nenajdete.
