Přátelství má mnoho podob. A jeho hodnotu neurčuje to, jestli vydrží celý život.
Říká se, že přátelství je víc než láska. Dřív bych tomuto odvážnému tvrzení asi nevěřila, ale jako někdo, kdo po tomto světě chodí už pár desítek let, to můžu potvrdit. Nevím, jestli je víc, ale minimálně stejně důležité – a v některých životních obdobích možná i důležitější.
Chystám se brzy ráno odletět za kamarádkou do zahraničí a kupuju si zrovna v obchodě víno, aby mi šlo balení od ruky. Volá mi můj bývalý a zeptá se, jestli sedím.
Je mi pět a s mou nejlepší kamarádkou ze školky si slibujeme, že jednou budeme žít společně. Nakonec máme štěstí, že spolu sedíme v lavici i na základce.
V patnácti se ale naše cesty začnou rozcházet. Jdeme každá na jinou střední a už nám na sebe nezbývá tolik času.
Pak přijdou první lásky, já ve dvaceti odletím do Austrálie a po návratu se hned přestěhuju do Prahy. Tím naše přátelství v podstatě skončí. Každý rok si ale na Facebooku přejeme k narozeninám, které slavíme jen pár dnů od sebe, i když jsme se už mnoho let neviděly.
I tohle je přátelství. Ne každé má šanci vydržet celý život, stejně jako láska. To ale neznamená, že nebylo opravdové.
Amazonky na vodáckém táboře
Zuzka je další z mých nejbližších kamarádek ještě ze základky. Zatímco jí jde skvěle matika, já jsem lepší v češtině. Obě jsme ale podobně potrhlé – místo kluků nás zatím zajímají úplně jiné věci.
Chodíme spolu do vodáckého oddílu a jsme nejobávanější dvojicí. Podle oblíbené knihy Arthura Ransoma Trosečníci z Vlaštovky si říkáme „Amazonky“. Když si musíme k nějaké skautské hře vyrobit vlajku, je to samozřejmě lebka se zkříženými hnáty.
Často chodíme do klubovny pozdě, přestože od ní bydlíme kousek. Na otázku, proč jsme se zpozdily, pokaždé se smíchem odpovídáme, že jsme se zasekly ve výtahu.
Naši rodiče se také přátelí, a tak u nich občas přespím do rána a Zuzka zase u nás. Zažijeme spolu ještě spoustu výprav, táborů i dobrodružství, ale těsně před dospělostí se naše cesty rozejdou.
Dnes je z ní úspěšná architektka a myslím, že žije někde na farmě. Jinak o ní už dlouhá léta nic nevím.
Naplaveniny z Moravy
Renatu potkávám pár měsíců po svém příchodu do Prahy. Prodává na Můstku v obuvi a je taky naplavenina, akorát ze severu. Protože tam chodím často, dáme se jednoho dne do řeči a začneme spolu rychle kamarádit.
Brzy se z ní stane můj nejbližší člověk. Nakonec mě po letech „osvobodí“ i od mého dlouholetého vztahu, když u ní už poněkolikáté zvoním s lahví vína a prosím, jestli tam můžu zase přespat.
Jednoho večera vykoukne z okna a řekne, že je to naposledy – a jestli na ni ještě jednou takhle zazvoním, vyrazí se mnou dveře. Už zůstanu. Slibuju, že jen na chvíli, než si najdu něco jiného. Nakonec jsou z toho skoro dva roky.
Dva roky skvělého a bezstarostného života. Dodnes říká, že víno jsem ji naučila pít já, a často si vzpomene i na deku s tygrem, která nám visela v okně místo závěsu.
Pak se naše role na chvíli obrátí. O pár let později jí jdu na svatbu za svědka, podržím ji, když se jí předčasně narodí syn, a stojím při ní i při rozvodu. Ona je samozřejmě u většiny mých vztahů, rozchodů, vzletů i pádů.
Přestože jsme každá úplně jiná a dva tak rozdílné lidi byste jen těžko hledali, je to právě ona, kdo mi byl bez souzení a rivality opravdu blízký. A díky bohu je tomu tak dodnes.
Myslím, že ženská přátelství mají zvláštní poslání. Partneři přicházejí a odcházejí, ale blízká kamarádka je tady pro vás pořád, i když zrovna není přítomná. Pamatuje si vaše staré verze, špatná i dobrá rozhodnutí, trapasy i muže, které jste bezhlavě milovaly.
Pokud před ní nemusíte nic předstírat ani si navzájem nic dokazovat, máte obrovské štěstí.
Moje jediná jistota
Petra poznávám už v dospělosti přes svého partnera, pro kterého pracuje a řídí celou jeho firmu. Je mu o deset let víc než mně a má rodinu a děti. Pro mě má ale zvláštní slabost a při našich mileneckých sporech je často na mé straně.
Po našem rozchodu mi zůstane jako věrný přítel. Můžu mu kdykoli zavolat a poradit se. Starostlivě dohlíží na má ne vždy úplně rozumná rozhodnutí a říká, že nemám pud sebezáchovy. Vím, že se na něj můžu kdykoli spolehnout – je to moje jistota.
Až do večera těsně před Velikonocemi. Chystám se brzy ráno odletět za kamarádkou do zahraničí a kupuju si zrovna v obchodě víno, aby mi šlo balení od ruky. Volá mi můj bývalý a zeptá se, jestli sedím.
Se smíchem odpovím, že právě kupuju víno a ráno letím pryč. Naléhavě mi řekne, ať si sednu. Nechápu nic, ale přičupnu si mezi regály.
„Petr měl dnes odpoledne autonehodu na motorce a na místě byl mrtvý.“
Nevím, kdo za mě zaplatí ani jak se dostanu z obchodu domů. Víno vypiju celé a věci nějak naházím do kufru. Ráno zaspím a cestou na letiště zjistím, že nemám sluneční brýle.
V duty free si z firemní kreditky kupuju snad ty nejdražší, co tam mají. Petrovi na památku – určitě by mi to schválil.
Na dovolené nemůžu přestat brečet a pořád všem volám domů, kdy bude pohřeb, abych si stihla koupit zpáteční letenku. Dostanu odpověď, že se nemám vracet, že by si to tak přál. Za měsíc by mu bylo čtyřicet dva let.
Stará duše, která miluje Star Wars
Jakuba poznávám v práci asi pět let po Petrově smrti. Okamžitě si padneme do noty. Máme podobný smysl pro absurdní humor, milujeme psy i hranolky s majonézou.
Já si sice pletu Star Wars s Planetou opic, což mi dodnes neodpustil, ale on zase neviděl všechny filmy Woodyho Allena.
Okamžitě se z nás stanou přátelé. Trávíme spolu spoustu času nejen v práci, ale i mimo ni – touláme se starou Prahou, kde bydlí, chodíme na pivo na bohem zapomenutá místa a diskutujeme o všem možném.
Je to stará duše. Rychle taky poznávám jeho skvělou mámu a bráchu, jehož narozeniny slavíme převlečení za indiány. Taky mi často hlídá mého psa Bezinu, když jsem na cestách – svěřila bych ji málokomu, ale jemu bezmezně věřím a ona ho miluje.
Jakub se mi nicméně asi po dvou letech vyzná z lásky. Jsem v šoku a nechci ho ranit ani ztratit. Opatrně a upřímně mu řeknu, jak to mám já. Nenaštve se, ale naše přátelství na chvíli ochladne.
Naštěstí opravdu jen na chvíli. Nakonec se mnou přečká jedno z mých nejtěžších období v životě a taky je mi po boku, když po nečekané komplikaci musím nechat uspat Bezinu. Jestli mě někdo někdy viděl hystericky plakat, byl to on.
Naposledy jsme se viděli asi před dvěma lety, na pohřbu jeho mámy. Už pár let má holku a před nedávnem si taky adoptovali psa z útulku. Skoro každý měsíc se ale domlouváme, že musíme zase zajít na pivo a hranolky a seznámit naše psy. Třeba to stihneme ještě letos.
Nejspíš si teď stejně jako já kladete otázku, jestli může existovat přátelství mezi mužem a ženou. A zdá se, že se lidstvo na tom hned tak neshodne. Jedni tvrdí, že určitě, druzí jsou přesvědčeni, že jeden z dvojice se dřív nebo později zamiluje, a třetí mají za to, že už se tak dávno stalo, jen o tom ten druhý ještě neví.
Sama na tuto otázku nemám dodnes odpověď. Věřím, že přátelství mezi mužem a ženou může být blízké, intenzivní i důvěrné, aniž by nutně muselo skončit v posteli nebo před oltářem. A že se do něj někdy připletou city, přitažlivost nebo špatně načasované vyznání? Lidské vztahy jsou komplikované a málokdy respektují škatulky – možná právě proto jsou tak zajímavé.
Navzájem jsme si přišly jako krávy
Přestože se říká, že v dospělosti člověk už těžko navazuje přátelství, Lucii jsem poznala, když mi bylo třicet šest. Chodila v té době krátce s mým bratrancem, s nímž dodnes žije.
Pamatuju si to jako dnes. Potkaly jsme se v jednom divadelním baru a časem jsme si přiznaly, že jsme si hned napoprvé nebyly sympatické – navzájem jsme si přišly jako krávy.
Pak mě ale pozvala domů na večeři a všechno se změnilo. Od té chvíle z nás byly téměř nerozlučné kamarádky. Jednu dobu jsem u nich byla tak často, že jsem tam téměř bydlela.
Prožily jsme spoustu skvělých i horších životních momentů, dost jsme spolu procestovaly a taky proflámovaly.
Díky ní mám ostatně i svého psa Sáru. Když viděla, jak těžce nesu smrt Beziny, rozhodla se vzít věci do vlastních rukou. Bez mého vědomí naplánovala cestu do jedné dočasky, kde mi dokonce předem vyhlídla štěně.
Já jsem si ale nakonec odvezla úplně jiného psa, o kterém si dodnes myslím, že si vybral spíš on mě. Lucie to tenkrát jen okomentovala: „Bože, tohle ne, to jsou zase ty tvoje typy.“
Sáru samozřejmě miluje. Bydlíme kousek od sebe, máme podobný přístup k životu i vztahům a i ty hodně blbé věci umíme nakonec obrátit ve vtip. Naše přátelství trvá dodnes.
Na chvíli i na celý život
Dnes už vím, že hodnota přátelství není v tom, jak dlouho vydrží. Někteří lidé s námi projdou skoro celý život, jiní jím třeba jen prolétnou a další nás provázejí v určitém období a zanechají nesmazatelnou stopu.
Zatímco v dětství se kamarádíme i proto, že spolu sedíme v lavici, bydlíme ve stejné ulici nebo jezdíme na tábory, v dospělosti mezi nás vstupují partneři, děti, práce, stěhování a další životní kapitoly. Možná i proto máme později přátel méně, ale o to lépe zase víme, komu můžeme ve tři ráno zavolat, když se náš svět rozpadne na kousky.
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že potkám někoho, s kým zestárnu a kdo mi zůstane až do smrti. Netušila jsem, kolik různých lidí mě bude životem provázet a jak důležití pro mě někteří z nich budou, přestože v něm nakonec nezůstanou.
Někteří přijdou ve správnou chvíli, jiní odejdou, když se naše cesty rozdělí, někdy zasáhne osud a pár jich možná zůstane napořád. Hodnotu přátelství neurčuje jeho délka, ale to, co v nás po něm zůstane.
