Na přelomu 19. a 20. století svedly boj o čtenáře dva pařížské sportovní listy. Na jedné straně Le Vélo, největší tehdejší francouzský sportovní deník s ohromujícím nákladem. Na druhé straně stál titul L'Auto, zrozený v roce 1900 jako přímý soupeř.
Vznikl hlavně ze sporu, který roztrhl celou Francii. Dreyfusova aféra tehdy radikálně rozdělila společnost i klíčové inzerenty. Jeden z nich, hrabě Jules-Albert de Dion (71), byl průkopníkem automobilismu a vadilo mu, že Le Vélo příliš propaguje jeho komerčního konkurenta.
Šéfredaktorem nového deníku se stal Henri Desgrange (38), sám bývalý skvělý závodní cyklista a spolumajitel velodromu v Paříži. List L'Auto ale nevydělával. Na přelomu let 1902 a 1903 čítal sotva dvacet tisíc čtenářů.
Na krizové poradě v listopadu 1902 v montmarterské redakci ale přišel šestadvacetiletý novinář Géo Lefèvre (26) s revolučním návrhem. Jako šéf cyklistické sekce chtěl uspořádat závod okolo celé Francie. Nic takového v historii sportu neexistovalo.
Desgrange plán okamžitě předložil finančnímu řediteli, ten schválil rozpočet a v lednu 1903 L'Auto slavnostně ohlásilo první Tour de France.
Závod, který skoro nikdo nejel
První plán počítal s pětietapovým závodem od 1. června do 5. cellého července 1903, startovné činilo 20 franků. Týden před plánovaným výstřelem se ale přihlásilo pouhých patnáct závodníků. Desgrange zvažoval celou akci úplně zabalit.
Místo kapitulace přistoupil k rychlé záchranné operaci. Start přesunul na 1. července, zkrátil závod na devatenáct dní, snížil startovné o polovinu a garantoval denní příspěvek prvním padesáti jezdcům v celkovém pořadí. Byl to ekvivalent toho, co dělník vydělal za jeden den v továrně.
Finanční injekce pomohla a nakonec odstartovalo šedesát šílenců. Čekalo je šest etap a 2 428 kilometrů. Průměrná délka etapy přesahovala brutálních 400 kilometrů a závod probíhal i v noci.
Peloton nejezdil v týmech, cyklisté bojovali jako solitéři. Místo dnešního žlutého dresu tehdy lídr nosil pouze nenápadnou zelenou pásku na paži.
Favorit Maurice Garin (32), přezdívaný Malý kominík, ovládl první a obě závěrečné etapy. Celkové pořadí vyhrál s náskokem těsně pod tři hodiny, což je dodnes nepřekonaný rekord v historii Tour de France.
Závod provázela obrovská vlna podvodů. Jeden jezdec byl vyloučen za to, že se nechal táhnout autem, další zase přišel o kolo, protože mu ho soupeř v noci záměrně zničil.
Garin za triumf v roce 1903 inkasoval přes šest tisíc franků. Za ty si koupil čerpací stanici, kde pracoval do konce života. Druhý ročník sice dojel také první, ale sportovní komisaři ho následně diskvalifikovali za rozsáhlé podvody celého pelotonu.
Výsledky byly přesto pro L'Auto monumentální. Náklad vzrostl dvojnásob a v následujících letech konkurenční deník Le Vélo úplně zkrachoval. Z nouzového reklamního triku se stala národní instituce.
List L'Auto byl čím dál větším fenoménem. V roce 1933 dosáhl rekordních 854 000 prodaných kusů denně. Během druhé světové války však začal tisknout texty příznivé německým okupantům a po osvobození ho vláda v roce 1945 okamžitě zakázala.
Redakce však přežila v jiném kabátě. Jacques Goddet (40), syn původního finančního ředitele, dostal povolení vydávat nástupnický deník L'Équipe. Ten začal vycházet od února 1946. Jako symbolický trest mu ale úřady zakázaly žlutý papír, který byl příliš spjatý s předchůdcem.
Telegram ze zasněženého pekla
V prvních ročnících se Tour jezdila převážně po rovinatém obvodu země. V roce 1910 se to Desgrange rozhodl drasticky změnit. Člen redakce Alphonse Steinès totiž navrhl zařadit do itineráře pyrenejský průsmyk Col du Tourmalet.
Šéfredaktor byl skeptický. V horách se závodní cyklistika nikdy neprovozovala a nikdo netušil, zda je lidské tělo schopno takový výstup přežít. Steinès ho přesvědčoval tak dlouho, až ho Desgrange vyslal na místo na průzkum.
Steinès se vydal do Pyrenejí v lednu 1910. Po šestnácti kilometrech jeho auto uvázlo v masivních závějích. Místní průvodce se otočil a odešel, ale novinář pokračoval pěšky. Sklouzl na ledu, spadl do ledového potoka a nemohl vstát.
Záchranná hlídka ho našla ve čtyři ráno, vyčerpaného a na pokraji umrznutí. Jakmile ho v přilehlé vesnici zahřáli, poslal do pařížské redakce slavný a lživý telegram: „Tourmalet překonán. Výborná cesta. Naprosto sjízdná.”
Desgrange na základě této dezinformace zařadil Pyreneje do programu a unavení závodníci dostali do jedné etapy hned čtyři brutální průsmyky v řadě.
Většina pelotonu musela těžká kola tlačit pěšky. Strmý výstup bez moderních převodníků na kamenité cestě jednoduše nešel vyjet. Octave Lapize (22), který dorazil na vrchol jako první, zařval na čekající organizátory slavnou větu: „Jste vrazi!”
Pak vyhrál celý závod a dnes stojí na samotném vrcholu jeho socha. Průsmyk ve výšce 2 115 metrů byl od té doby do Tour zahrnut více než osmdesátkrát.
Jak se závod proměnil
Hory v trase zůstaly natrvalo. V roce 1952 cyklisté poprvé vyjeli na Alpe d'Huez, rok předtím zdolali bájný Mont Ventoux. Každé desetiletí přineslo evoluci a postupně vznikl kolos, jaký dnes znají miliony diváků u televizních obrazovek.
Teprve v roce 1930 Desgrange přešel na národní týmy, kdy každá země vyslala skupinu jezdců pod jednou vlajkou. To vydrželo do roku 1961, kdy se v pelotonu definitivně usadily komerční stáje sponzorované velkými firmami.
Ikonický žlutý dres pro lídra celkového pořadí zavedl Desgrange v roce 1919. Barvu si vypůjčil přímo od novinového papíru L'Auto. V roce 1934 pak přibyla první časovka jednotlivců.
V roce 1953 dostali nejrychlejší muži svůj zelený dres. O dvaavyžší desítky let později přibyl puntíkovaný dres pro nejlepšího vrchaře a bílý dres pro nejlepšího mladého závodníka.
Preview letošní Tour
Formát se postupně ustálil k dnešnímu standardu. Jednadeladvacet etap za třiadvacet dní, přibližně 3 500 kilometrů přes Pyreneje a Alpy. Ze šedesáti průkopníků bez zázemí je dnes dvaadvacet elitních týmů po osmi jezdcích.
113. ročník Tour de France startuje 4. července 2026 v Barceloně. Teprve potřetí v historii vyjíždí slavný Grand Départ ze Španělska. Úvodní etapa jepětadvacetikilometrová týmová časovka kolem olympijského kopce Montjuïc.
Za jednadvacet etap a celkem 3 333 kilometrů závodníci zdolají přes 54 000 výškových metrů. Trasa zahrnuje pět vrcholových dojezdů a hned dvakrát ikonický Alpe d'Huez. Celková dotace činí 2,3 milionu eur, absolutní vítěz inkasuje půl milionu.
Soupis favoritů slibuje obrovskou bitvu. Slovinský obhájce Tadej Pogačar (27) z UAE Team Emirates jde za pátým triumfem, což by ho zařadilo na absolutní vrchol vedle Anquetila, Merckxe, Hinaulta a Induráina.
Dán Jonas Vingegaard (29) ze stáje Visma-Lease a Bike přijíždí po vítězství na letošním Giru d'Italia a útočí na svůj třetí titul na Tour. Třetím favoritem je dvojnásobný olympijský šampion z Paříže Remco Evenepoel (26) za Red Bull-Bora-Hansgrohe.
Benjamínkem letošního ročníku je devatenáctiletý Francouz Paul Seixas (19) z Decathlon AG2R La Mondiale, který svou skvělou sezónou nadchl celou zemi. Domácí fanoušci čekají na francouzského šampiona už od úspěchu Bernarda Hinaulta v roce 1985.
Dočkají se?
