Jsem vlastně takový ukázkový exemplář. Letos mi bylo sedmatřicet, mám za sebou konizaci děložního čípku kvůli předrakovinovým změnám, jsem rozvedená, nemám partnera a zhruba už osm let ani antikoncepci. I přesto téma „dítě“ moje gynekoložka během dnešní preventivky neotevřela.
Prohlídka trvala asi minutu. Když si moje doktorka během toho, co jsem si nandávala kalhotky, ťukala do počítače stav mého gynekologického vesmíru a sdělovala mi, že se mi s výsledkem ozvou příští týden, vznesla jsem zpoza kabinkové plenty dotaz: „Nemám si nechat zmrazit vajíčka?“
V ordinaci mi ukápla slza, kterou jsem samozřejmě jako silák ihned utřela, abych nebyla trapná
Moje matka by na mě v tu chvíli byla pyšná. A určitě i sousedka a dalších x lidí, kteří mi během posledního roku s velkou vážností sdělovali, že dítě je nejkrásnější věc v životě a že bych o tuhle zkušenost rozhodně neměla být ochuzena.
„V pětadvaceti je to nejlepší…“ Děkuji pěkně, paní doktorko. Přesně tahle rada mi aktuálně přijde stejně užitečná jako informace, že jsem si měla to pěkné 4+1 s předzahrádkou kousek za Prahou koupit už před deseti lety. Možná toho chci moc, když od gynekoložky neočekávám jen diagnózu, nicméně si myslím, že jestli o dítěti před čtyřicítkou mluvit s někým kromě partnera, kamarádek a psychologa, je to právě gynekolog.
Krevety, Boris Král a tikající biologické hodiny
Během posledních dní mě ale naštěstí zvládlo konfrontovat lidí víc. Hned v pondělí mi o svých vajíčkách vyprávěla moje kamarádka Káča, která je dvojnásobnou matkou a se svým novým partnerem plánuje do budoucna společného potomka.
V pátek to pak byla jedna česká návrhářka na benefiční akci. Její otázka, jestli jsem neuvažovala o tom nechat si zmrazit vajíčka, padla někde mezi „Dobrý den, máte krásný outfit, to je od Borise Krále?“ a „Dáte si také ty krevety?“.
Jasně, jsem pořád mladá. Ale stejně ve mně začalo hlodat to známé „co když“. Co když už nepotkám toho pravého? Co když nebudu mít dítě? A co když ten čas opravdu běží rychleji, než můj zatím docela pevný zadek připouští?
V ordinaci mi ukápla slza, kterou jsem samozřejmě jako silák ihned utřela, abych nebyla trapná. Prostě jsem nevěděla, jak si na ty otázky odpovědět.
Možná právě to je na celém tématu nejhorší. Ne samotné rozhodnutí, jestli si vajíčka zmrazit, nebo ne. Ale fakt, že se k němu člověk často dostane až ve chvíli, kdy už nemá pocit, že stojí před možností, ale před posledním vlakem, který navíc nemá uvedené nástupiště.
První krok: Prošvihnuté byty a přirozené obočí
Přitom první krok nemusí být rovnou hormonální stimulace, injekce do břicha a romantická představa, jak v laboratoři někde odpočívá moje budoucí dítě mezi dalšími cizími buňkami. První krok může být podstatně méně dramatický. Zeptat se.
Nechat si udělat krevní test AMH, ultrazvuk, zjistit počet folikulů a hlavně se potkat s lékařem, který mi nevysvětlí jen to, že nejlepší by bylo být znovu pětadvacetiletá. To už jsem bohužel prošvihla stejně jako levné byty a přirozené obočí.
AMH není věštecká koule. Neřekne mi, jestli budu jednou dobrá matka, jestli potkám správného muže, ani jestli mi někdo za dva roky nebude tvrdit, že děti vlastně nikdy nechtěl, zatímco já už budu mít v hlavě jména, školku a jednobarevný Cybex. U
mí ale naznačit, jaká je moje ovariální rezerva. Tedy zjednodušeně řečeno, s čím moje tělo ještě pracuje. Kvalitu vajíček ale pořád nejvíc ovlivňuje věk. A ten v tomhle ohledu bohužel není úplně galantní.
Žádný wellness rituál, ale možnost
Zamrazení vajíček proto není garance dítěte. Není to ani feministický wellness rituál, po kterém si žena může odškrtnout biologii a jít dál budovat kariéru a kvalitní sbírku kabelek. Je to jen možnost. Jedna z mála možností, kterou dnešní medicína nabízí ženám, kterým se život neposkládal podle společenského harmonogramu.
Možná si vajíčka nakonec zmrazit nenechám. Možná ano. Ale čím dál víc si myslím, že největší chyba není rozhodnout se špatně. Největší chyba je nezeptat se včas, protože se bojíme odpovědi.
