Poslouchat Elona Muska a nadšené popularizátory vesmíru je občas jako sledovat podomního prodejce hrnců, který vám s úsměvem tvrdí, že zítra osídlíme sluneční soustavu. Osídlíme, ale nebude to zítra a bude to stát lidské životy. Ačkoli v proklamacích to tak nevyznívá: Stačí postavit dostatečně velkou rouru z nerezu, naložit pár odvážlivců, zamávat vlaječkou a letí se budovat nová civilizace. Jenže mezi kresleným renderem kosmické lodi a biologickou schránkou průměrného pozemšťana zeje gigantická propast.
A nejde v ní o nic menšího než o život.
Pokud se dneska někdo vydá na Mars, nekupuje si jenom tutový zápis do učebnic dějepisu. Kupuje si k němu naprosto regulérní, stoprocentní a neodvolatelnou jednosměrnou jízdenku na hřbitov. A vůbec nejde o to, jestli mu po cestě vybuchne motor nebo selže těsnění na záchodě. Ten hlavní důvod, proč se z Marsu nikdo nevrátí, sedí uvnitř naší vlastní anatomie.
Radiace jako šest set rentgenů do břicha
Začněme tím, co není vidět, ale sežere vás to zaživa. Jakmile kosmická loď opustí magnetické pole Země, ocitne se posádka v čistokrevném pekle. Kosmické záření a sluneční bouře v meziplanetárním prostoru jsou zhruba sedmsetkrát silnější než to, na co je zvyklý váš organismus v klidu na gauči.
Během dvou až tří let, které taková expedice nevyhnutelně zabere, dostane lidské tělo dávku odpovídající více než šesti stovkám celotělových vyšetření na CT. V praxi to znamená jediné: nevratné poškození DNA na buněčné úrovni, raketový nárůst nádorových onemocnění a postupné odumírání kognitivních funkcí mozku. Z elitního astronauta s doktorským titulem se vlivem paprsků stane zmatená troska dřív, než loď vůbec dorazí k orbitě.
Ochranné štíty proti těžkým iontům zatím v potřebné tloušťce nikdo neumí vynést na oběžnou dráhu, protože by vážily stovky tun. V lodi tak posádka sedí v plechovce a nechává si pomalu propalovat genetickou informaci atom po atomu.
Kosti jako křehká křída a svaly v trapu
Zatímco radiace ničí buňky, beztíže se s gustem pustí do opěrného systému. Lidská kostra je zázrak mechaniky, ale funguje jen tehdy, když proti ní nepřetržitě táhne zemská tíže. Jakmile tento tah zmizí, tělo okamžitě usoudí, že vápník v kostech je zbytečný luxus, a začne ho bez milosti vyplavovat močí ven.
V mikrogravitaci ztrácí lidský organismus zhruba tři procenta kostní hmoty každý boží měsíc. Spočítejte si to sami: po dvou letech letu a čekání na planetě přijdete o polovinu kostní substance. Výsledkem je extrémní, brutální osteoporóza v takovém stádiu, jaké na Zemi nevidí ani na geriatrických odděleních u devadesátiletých pacientů. Stačí špatně došlápnout při chůzi v kabině a stehenní kost vám praskne jako suchá větev.
A svaly jdou samozřejmě ruku v ruce s kostmi. I když budete dřít na trenažérech čtyři hodiny denně, hluboký stabilizační systém páteře a nohou se doslova vypaří. Svalová atrofie promění vytrénované sportovce v měkkýše.
Scvrklé srdce nezvládne ani postavení na nohy
Tím největším anatomickým hřebíkem do rakve je však lidské srdce. Na Zemi pumpuje svalnatá pumpa krev neustále nahoru proti gravitaci, aby zásobovala mozek. V beztíži tato dřina odpadá. Co tělo nepotřebuje, to zredukuje.
Během dlouhé mise se srdeční sval scvrkne o dobrých dvacet procent. Stane se z něj slabá, líná pumpička přizpůsobená stavu, kdy krev plave kolem dokola bez jakéhokoliv odporu. A teď si představte ten slavný návrat na Zemi, o kterém fantazírují filmoví scénáristé.
Kapsle přistane v kazašské stepi nebo v oceánu, otevře se poklop a vy se pokusíte postavit. V tu chvíli na vaše tělo znovu dopadne plná zemská gravitace. Zmenšené a zchátralé srdce nemá šanci vyhnat krev do hlavy. Krev okamžitě steče do nohou, krevní tlak spadne na nulu a nastává masivní zástava oběhu a okamžitá smrt. I pouhé posazení na nosítka by pro takového člověka znamenalo masivní infarkt. A fatální, je nutno dodat. Vrátit se na Zemi po třech letech na Marsu je fyzikální i kardiologická nemožnost.
Moskevská plechovka a prokletých 36 minut
Pokud si myslíte, že se to dá dohnat pevnou vůlí a psychickou odolností, stačí se podívat na data z experimentu Mars-500. V moskevském Institutu lékařsko-biologických problémů zavřeli šest špičkově vytrénovaných chlapů na 520 dní do hermeticky izolovaného komplexu. Měli napodobit let tam, krátký výstup a cestu zpět. Žádná radiace, žádná beztíže, normální zemský vzduch i jídlo.
Výsledek? Totální psychický rozklad pečlivě vybrané posádky. Přestože prošli armádními psychotesty, jeden z nich propadl těžkým chronickým depresím, další začal trpět těžkou nespavostí a třetí usínal uprostřed dne při plnění kritických úkolů.
Ukázala se navíc záludnost, které se říká marsovský sol. Den na rudé planetě trvá 24 hodin a 36 minut. Těchto zdánlivě zanedbatelných 36 minut navíc kompletně rozbilo cirkadiánní rytmy posádky. Vnitřní biologické hodiny jednoho z účastníků se přeřídily na pětadvacetihodinový cyklus, čímž se v uzavřené skupině úplně izoloval od zbytku týmu. Když k tomu připočtete zpoždění signálu ze Země, které trvá až pětadvacet minut, jste na palubě naprosto sami. Pokud se v kabině někdo zblázní, žádný psycholog po vysílačce vám nepomůže dřív, než dotyčný vezme do ruky hasicí přístroj.
Konec romantiky v prachu nehostinné pustiny
Cesta na Mars je technicky možná, pokud ji chápeme jako eutanázii v přímém přenosu. Můžeme tam vyslat lidi, můžeme je tam nechat slavnostně zapíchnout vlajku s americkou vlajkou a držkou Elona Muska a můžeme se se slzou v oku dívat na zrnité záběry prvních kroků v oranžovém prachu. ¨
Ale vykládat báchorky o návratu hrdinů domů a následné masové turistice je zatím čistokrevná levá. Stále platí, že každý, kdo do té lodi vstoupí, musí počítat s tím, že jeho tělo na rudé planetě zůstane navždy. Vesmír lidskou biologii nenávidí a Mars není žádný náš druhý domov. Je to sterilní, radioaktivní mrazák, ze kterého pro lidské tělo nevede cesta zpátky.
Zatím.
