Řeknu vám pravdu. Není. Já jsem doma. Ráno chodím cvičit, přes den pracuju a večer piju pivo nebo víno v Riegru se psem.
Tenhle text vlastně napsal sám život. Ve chvíli, kdy jsem dostala zadání, jestli bych nechtěla napsat článek Proč nejedu do Varů, mi pípla na mobilu SMS: „Zítra začínají Vary, nezapomeň si vypnout IG.“ Přišlo mi to tak trefné, že jsem udělala přesný opak a Instagram nevypnula.
Podle všeho to teď vypadá, že se celá Praha na týden přestěhovala do Karlových Varů.
Otevřu telefon a během tří minut mám pocit, že všichni, kteří byli ještě včera v běžném pracovním režimu, jsou najednou na červeném koberci, promenádují se po kolonádě, dělají check-in v Puppu, ládují se husou v Embassy nebo tančí do rána bosí v Bokovce.
Sociální sítě umí velmi přesvědčivě vytvořit pocit, že jste jediný člověk, který zrovna není tam, kde by měl být. Že přicházíte o něco velkého. Že se děje něco výjimečného a vy u toho zkrátka chybíte.
Nejhřejivější týden v liduprázdné Praze
Ani já ve Varech nejsem. A nebyla jsem několik let. Musím ale přiznat, že si tuhle otázku už dávno nepokládám. Naopak. Na týden, kdy se začátkem července Praha promění tak trochu v malou vesnici, se vlastně každý rok těším. Liduprázdné ulice, spousta míst k parkování, zahrádky, kde si sednete bez rezervace, poloprázdné Riegrovy sady i žádné fronty na pivo v kelímku mají něco do sebe.
Kdybych měla říct, který týden je pro mě v Praze nejhezčí, hlasovala bych nejspíš právě pro ten první červencový.
Nejen že s prázdninami odjede spousta rodin s dětmi, ale spolu s festivalem z centra a okolí zmizí i lidé, které zbytek republiky vídá hlavně na Instagramu. Zatímco oni právě pózují na kolonádě a vynášejí nové modely i nové verze sebe sama, my ostatní žijeme své životy dál.
Festivalová euforie je ale opojná. To si pojďme přiznat. Sama jsem jí byla několikrát součástí, a pokud máte možnost, tenhle filmový svátek si určitě alespoň jednou za život nenechte ujít. Na pár dní se ocitnete v úplně jiném světě.
Změní se váš denní rytmus, šaty i výraz, snídáte šampaňské, možná na chvíli vyměníte okruh lidí, se kterými trávíte čas, a ti odvážnější třeba na pár dní i partnera. Jak se ale říká: What happens in Vary stays in Vary.
Co se do objektivů nedostalo
Stejně mám ale přes všechen ten lesk a slávu pocit, že ty nejlepší festivalové vzpomínky nikdy nevznikají na červeném koberci ani na oficiálních večírcích. Většina z nich se odehrává mimo objektivy fotografů a filmových kamer. A většina lidí vám je stejně nikdy neřekne.
Moje nejsilnější vzpomínky třeba nejsou z žádného oficiálního večera. Je to hovno mého psa na koberci hotelového pokoje, které na nás čekalo ve čtyři ráno po návratu z Bokovky. Po příjezdu jsme totiž měli asi dvě hodiny na půjčení šatů, přípravu na zahájení a všechny další „důležité“ věci. Na pořádné seznámení psa s okolím už jaksi nezbyl čas. Dnes bych to samozřejmě neudělala.
Ale byla jsem mladší a priority byly tehdy jasně dané.
Stejně živě si pamatuju, jak jsem před jedním významným večírkem místo zkrášlení v Beauty Lounge zamířila raději do sauny, protože jsem si byla jistá, že to pro mě bude mít lepší efekt než make-up. Ostatně se přece říká, že je žena nejkrásnější po sauně a sexu. Tak jsem to šla ověřit.
A pak jsou tu úplně obyčejné momenty. Rozechvělé prsty mojí kamarádky, která mi během pěti minut musela z ještě vlhkých vlasů vytvořit účes, který obstojí na VIP večírku. Nebo ráno bez Brufenu v pokoji se čtyřmi kamarády poté, co mě bratranec kolem třetí ráno zapomněl na terase Thermalu a odplul na vlně festivalové euforie neznámo kam, i s klíčem od hotelového pokoje.
Sladká realita všedních rituálů
Pak přestanu scrollovat. Na dvoře sousedka věší prádlo, o dům vedle si někdo jako každý den zapaluje v okně odpolední cigáro, z ulice se ozývá cinkání tramvaje a před domem někdo venčí jezevčíka. Obyčejné rituály, kterých si ve spěchu často ani nevšimneme, mají ve své rutině něco uklidňujícího.
Možná právě proto už dnes nemám pocit, že o něco přicházím. FOMO totiž většinou nevzniká proto, že nám něco opravdu chybí, ale ve chvíli, kdy se díváme na cizí život místo toho svého a říkáme si, jaké by asi bylo být na jejich místě.
Za týden bude po festivalu. Instagram se vrátí ke kávám, dovoleným, letním outfitům, #goodvibesonly, kolonádu vystřídá nejspíš Mykonos a Saint-Tropez a život poběží dál. A já? Pravděpodobně zase budu sedět večer v Riegru se psem.
Kdyby ale příští rok přišla pozvánka do Varů, nejspíš pojedu. Do té doby se bez toho s úplným klidem obejdu.