První díl článku o historii československého národního týmu najdete zde.
První samostatné krůčky
Z federální základny patnácti milionů lidí se po rozpadu společného státu najednou stala reprezentace desetimilionové země. A přesto okamžitě dorazila generace, která herně patřila k absolutní evropské špičce.
Česká republika pod trenérem Dušanem Uhrinem odehrála jako samostatný stát svůj historicky první zápas 23. února 1994 v Ankaře, kde zdemolovala domácí Turecko 4:1. První domácí představení pak hostily ostravské Bazaly, kde Češi v květnu porazili Litvu 2:1.
Ostrý kvalifikační cyklus odstartoval v září 1994 opět v Ostravě suverénní výhrou 6:1 nad Maltou. Jenže už v červnu 1995 přišel první obří šok v krátké historii samostatného nároďáku – potupná porážka 0:1 v Lucembursku.
Následná bezbranková remíza na Maltě zkázu málem dokonala. Uhrinův tým se ale oklepal, těžkou skupinu s Nizozemskem a Norskem nakonec vyhrál a postoupil přímo na Euro. Na turnaj do Anglie přesto odjížděl jako totální outsider. Jen blázen by se tenkrát vsadil, že Uhrinova parta dojde až do finále.
Stříbro z Wembley 1996
Tým trenéra Uhrina dostal do skupiny C Německo, Itálii a Rusko. Prestižní britský deník The Guardian toto složení o jedenáct let později označil za nejsilnější skupinu v celé historii mistrovství Evropy. Česká sestava tehdy dokonale mísila zkušenost s dravým mládím.
Kapitán Václav Němeček a Miroslav Kadlec představovali mazácký klid, vedle kterého nastupovala hladová generace s věkem pod pětadvacet let: Pavel Nedvěd, Patrik Berger, Karel Poborský a Vladimír Šmicer.
Úvod turnaje byl chladný. Němci vyhráli na Old Trafford pohodlně 2:0, když oba góly stihli nasázet do 32. minuty. Ve druhém zápase ale přišel fantastický obrat. Nedvěd s Bejblem srazili favorizovanou Itálii, která navíc po červené kartě Apolloniho od 28. minuty dohrávala v deseti, a Češi slavili šokující výhru 2:1.
Infarktová přestřelka s Ruskem na Anfield road přinesla obří drama. Česko sice ztratilo slibné vedení 2:0 a po třech inkasovaných gólech směřovalo k vyřazení, ale v 88. minutě zachránil postup střídající Šmicer. Výsledek 3:3 znamenal postup ze druhého místa.
Ve čtvrtfinále v Birminghamu čekalo silné Portugalsko s Luísem Figem a Ruiem Costou. Klíčový moment celého turnaje nastal v 53. minutě. Karel Poborský se dravě prokličkoval středem hřiště, elegantně si poradil s přesilou protihráčů a geniálním dloubákem přeloboval vyběhnutého brankáře Baíu, který jen bezmocně sledoval padající oblouk do sítě.
Výhra 1:0 poslala Čechy do semifinále.
Tento památný gól se později zařadil na prestižní seznam deseti největších momentů v historii mistrovství Evropy. Česko vyhrálo 1:0 a Poborský se stal hrdinou národa.
Semifinále na Old Trafford přineslo taktickou bitvu s Francií, kterou vedl legendární Zinédine Zidane. Po devadesáti minutách i prodloužení svítilo na světelné tabuli skóre 0:0, takže musela rozhodnout penaltová loterie.
Čeští exekutoři proměnili chladnokrevně všech šest pokusů, zatímco v páté sérii francouzský záložník Reynaldo Pedros selhal a vzápětí Miroslav Kadlec nekompromisní střelou poslal Česko do finále.
Do rozhodujícího boje na posvátném Wembley před zraky 73 611 diváků vstoupili Češi skvěle. V 59. minutě proměnil Patrik Berger pokutový kop a senzační outsider vedl.
Němci ovšem dokázali odpovědět v 73. minutě zásluhou přesné hlavičky střídajícího Olivera Bierhoffa. Zápas dospěl do prodloužení, kde poprvé na velkém turnaji platilo kruté pravidlo o zlatém gólu.
V 95. minutě nakonec nešťastně rozhodl opět Bierhoff, jehož tečovaná střela propadla brankáři Koubovi mezi prsty. Stříbro pro tým, který na turnaj odjížděl jako odepisovaný outsider, bylo přes veškeré zklamání mimořádným úspěchem.
Petr Kouba, Radoslav Látal, Pavel Nedvěd a Karel Poborský byli zařazeni do All-Stars týmu šampionátu. Poborský vzápětí podepsal smlouvu v Manchesteru United, Berger zamířil do slavného Liverpoolu.
Druhý nejlepší tým na světě
Stříbro z Wembley vyneslo Česku pozvánku na Konfederační pohár FIFA 1997 do Saúdské Arábie, jelikož úřadující šampioni z Německa turnaj z logistických důvodů odmítli. Ve skupině Uhrinova družina nejprve remizovala s Jihoafrickou republikou 2:2 po dvou trefách Šmicra, následně podlehla Uruguayi 1:2 a nakonec deklasovala Spojené arabské emiráty 6:1.
V semifinále vystavila Čechům stopku hvězdná Brazílie s útočným duem Romário a Ronaldo, která zvítězila 2:0. V zápase o bronz však Češi oplatili porážku Uruguayi a po výhře 1:0 díky trefě Edvarda Lasoty brali skvělé třetí místo.
V kvalifikaci na mistrovství světa 1998 ve Francii ovšem přišlo tvrdé vystřízlivění. Španělé porazili český výběr dvakrát, body si odvezla i tehdejší Jugoslávie a šokující prohra na Slovensku definitivně pohřbila postupové naděje. Třetí místo v tabulce nestačilo ani na baráž.
Reputaci si národní tým napravil v naprosto dominantní kvalifikaci na Euro 2000 pod vedením nového trenéra Jozefa Chovance. Češi vyhráli všech deset zápasů a na finálový turnaj do Belgie a Nizozemska odjížděli jako jeden z největších favoritů. V té době se česká reprezentace vyhřívala na historickém druhém místě světového žebříčku FIFA, hned za nedostupnou Brazílií.
Na samotném šampionátu však přišlo fatální selhání v takzvané skupině smrti.
Úvodní duel s domácím Nizozemskem směřoval k bezbrankové remíze, když v 89. minutě italský arbitr Pierluigi Collina nařídil kontroverzní penaltu za Němcovo lehké zatažení Bergkampa za dres. Rozzuření Češi marně protestovali, z lavičky byl dokonce vykázán Látal.
Collina přitom po celý druhý poločas přehlížel tvrdé zákroky na obra Jana Kollera. Frank de Boer penaltu proměnil a Česko padlo 0:1. Ve druhém zápase v Bruggách nestačili Chovancovi svěřenci na úřadující mistry světa z Francie.
Po prohře 1:2, kde Poborský pouze korigoval z penalty po gólech Thierryho Henryho a Youriho Djorkaeffa, bylo jasné, že šampionát pro nás končí. Závěrečná výhra 2:0 nad Dánskem, kterou dvěma góly zařídil Vladimír Šmicer, už na vyřazení nic nezměnila.
O dva měsíce později se mladá česká krev představila na letní olympiádě v Sydney, kam se probojovala díky stříbru z Eura jednadvacítek. Tým pod vedením Karla Brücknera už obsahoval budoucí hvězdy jako Tomáš Ujfaluši, Marek Jankulovski, Milan Baroš či Tomáš Rosický.
Turnaj v Austrálii však skončil těžkým nezdarem – po remízách s USA (2:2), Kamerunem (1:1) a šokující prohře s Kuvajtem (2:3) jeli Češi domů už po základní skupině.
Nová generace a promarněná kvalifikace
Zatímco seniorská reprezentace zápolila s nepostupy, juniorský fotbal zažíval zlaté časy. Po stříbru z roku 2000 dokázala lvíčata v roce 2002 na šampionátu ve Švýcarsku vybojovat historické zlato. Brankář Petr Čech byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje a v kádru zářili Milan Baroš, Zdeněk Grygera nebo Tomáš Hübschman. Bylo jasné, že se rodí nová elitní generace.
Do kvalifikaci na mistrovství světa 2002 vstupoval Chovancův tým jako jasný favorit, ale dva zápasy se zapsaly do dějin reprezentace jako čistokrevné ostudy. V listopadu 2000 Češi pouze remizovali na Maltě 0:0, když dohrávali v deseti po Řepkově červené kartě. Bizarní to bylo především proto, že v den zápasu figurovali na čtvrtém místě žebříčku FIFA, zatímco Malta byla stosedmdesátá první.
V září 2001 pak přišel totální kolaps a prohra 1:3 na Islandu. Skupinu ovládlo Dánsko a Česko muselo do baráže.
I proti Belgii byli Češi papírově silnější, v sestavě nechyběla jména jako Nedvěd, Poborský, Šmicer, Rosický, Koller či Baroš. Jenže hvězdný výběr psychicky totálně vyhořel. V prvním zápase v Bruselu inkasoval červenou kartu už před poločasem Tomáš Řepka a Češi prohráli 0:1. Domácí odveta na Letné se změnila v nervózní křeč bez rytmu.
Tým dohrával bez vyloučených Nedvěda s Barošem, prohrál opět 0:1 a generace snů na mundial neodcestovala. Porazili se tehdy úplně sami.
ME 2004 (Portugalsko): Nejlepší tým od Chile
Do Portugalska se Česká republika dostala z kvalifikační skupiny bez většího zaváhání. Tým vedl Karel Brückner, který v roce 2001 nahradil Chovance. V sestavě se potkaly obě generace: ta která válela už v Anglii a vedle nové, která vyhrála juniorské mistrovství. Česká republika patřila v té době k nejlepším týmům světa a jeho tváří byl Pavel Nedvěd, který byl už tou dobou držitelem Zlatého míče.
Skupinu tvořily Nizozemsko, Německo a Lotyšsko. Na papíře těžká, ale Češi si poradili. V prvním zápase v Aveiru Lotyšsko vedlo po vlastním gólu do poločasu, ale Baroš a Heinz otočili na 2:1.
Nejpamátnějším momentem historie se však stal druhý zápas. Proti hvězdnému Nizozemsku s Van Nistelrooyem, Davidsem, Seedorfem a mladým křídelníkem Robbenem Češi po necelých dvaceti minutách prohrávali hrozivých 0:2.
Vypadalo to na totální demolici a zmar. Jenže ještě do poločasu snížil Jan Koller a ráz divoké útočné bitvy se přelomil. Klíčovým taktickým momentem bylo střídání na nizozemské straně, když trenér Advocaat nepochopitelně stáhl excelentního Robbena v 58. minutě a poslal na trávník defenzivního Bosvelta.
Baroš vzápětí vyrovnal nádhernou volejí a Nedvěd dělovkou z dálky trefil břevno. V 75. minutě dostal Heitinga červenou kartu a v 88. minutě rozhodl střídající Vladimír Šmicer po geniální nesobecké přihrávce Karla Poborského do prázdné brány. Výhra 3:2 okamžitě vstoupila do historie jako jeden z nejlepších zápasů v dějinách evropských šampionátů.
Ve třetím zápase mohl Brückner po jistém postupu šetřit opory, a české béčko přesto dokázalo porazit Německo 2:1 a poslat ho domů. Ve čtvrtfinále pak Češi přejeli Dánsko 3:0, když Koller skóroval hlavou a Baroš přidal dva pojišťovací zásahy.
V semifinále v Portu však čekala defenzivní zeď Řecka pod vedením německého trenéra Otty Rehhagela.
Tým, který celý turnaj šokoval Evropu a vyřadil i favorizovanou Francii, vsadil na destrukci. Brückner sice nasadil nejsilnější sestavu, jakou kdy český fotbal na velký turnaj vyslal (Čech — Grygera, Bolf, Ujfaluši, Jankulovski — Galásek — Poborský, Rosický, Nedvěd — Koller, Baroš), ale narážel do plných.
Řekové hráli přísnou, na hraně faulu postavenou osobní obranu a italský rozhodčí Pierluigi Collina opět přehlížel tvrdé zákroky na obra Jana Kollera v pokutovém území. Klíčová rána přišla ve 40. minutě, kdy se zranil hvězdný kapitán Nedvěd, který musel po střetu kolenem o soupeřovu nohu ještě před poločasem střídat.
Po devadesáti minutách svítilo na ukazateli skóre 0:0. Zkázu pak v samém závěru prvního prodloužení dokonal Dellas, který po rohovém kopu hlavou v čase 104:30 vstřelil vítězný stříbrný gól. Šlo o jediné uplatnění tohoto absurdního pravidla na velkém turnaji v historii, které Čechům okamžitě ukončilo zápas a přisoudilo jim pouze bronz.
Milan Baroš se s pěti góly stal králem střelců turnaje a Česko nastřílelo spolu s Anglií nejvíc branek, ale senzační zlato nakonec brali Řekové.
MS 2006 (Německo): Jediné české mistrovství světa
Na jaře 2005 se Česká republika vyšplhala až na druhé místo světového žebříčku FIFA, kde se udržela až do startu šampionátu. Do Německa národní tým odjížděl v roli jednoho z favoritů turnaje. Samotný postup vybojoval v drsné baráži, kde dvakrát porazil Norsko 1:0. Sestava byla opět mimořádně silná a přímo navazovala na kostru z bronzového EURA.
Skupina s Itálií, Ghanu a USA byla experty po právu označována za skupinu smrti celého mistrovství.
Úvod byl oslnivý. V Gelsenkirchenu Česká republika naprosto rozložila USA 3:0 — Jan Koller dal gól už v 5. minutě, Tomáš Rosický pak přidal dva výstavní kousky. Jenže při odchodu ze hřiště šel obří útočník Koller na nosítkách s přetrženým stehenním svalem a turnaj pro něj skončil.
Vzhledem k tomu, že druhý elitní útočník Milan Baroš laboroval se zraněnou patou a nemohl nastoupit, se ofenzivní hra národního týmu okamžitě sesypala. V dalším zápase to bylo brutálně znát.
Proti dravé Ghaně v Kolíně nad Rýnem byl oslabený český výběr bez klasických útočníků poloviční. Asamoah Gyan dal gól už ve druhé minutě a Michael Essien naprosto dominoval středu pole. V 65. minutě navíc viděl červenou kartu Tomáš Ujfaluši za záchrannou brzdu v pokutovém území. Ghana sice penaltu neproměnila, ale Sulley Muntari vzápětí přidal druhou branku na konečných 0:2.
V posledním zápase v Hamburku museli Češi porazit silnou Itálii, jenže situaci fatálně zkomplikoval Jan Polák, který dostal v nastaveném čase prvního poločasu zbytečnou druhou žlutou kartu.
Italové s Buffonem, Cannavarem, Pirlem a Tottim si s oslabeným soupeřem, do kterého na závěrečných sedmadvacet minut naskočil nedoléčený Baroš, bez problémů poradili 2:0. Česká republika skončila ve skupině třetí se třemi body a na mistrovství světa se od té doby nepodívala dlouhých dvacet let.
Roky čekání a zmaru
Pád z vydobytých pozic odstartoval i mimo hřiště. V březnu 2007 otřásla reprezentací skandální kauza, kdy část hráčů po prohře s Německem divoce slavila na pověstném pokoji číslo 433 v hotelu Praha za asistence prodejných žen. Obránce Tomáš Ujfaluši na tiskové konferenci reagoval legendární větou, která se stala nesmrtelnou součástí české fotbalové mytologie: „Nic jsem neplatil a ta částka absolutně nesouhlasí.“
Na ME 2008 v Rakousku a Švýcarsku měl Brücknerův tým stále obrovskou kvalitu. V úvodním zápase porazil domácí Švýcary 1:0 and následně padl s Ronaldovým Portugalskem 1:3. V klíčovém zápase o postup s Tureckem vedli Češi ještě patnáct minut před koncem pohodlně 2:0 díky trefám Kollera a Jaroslava Plašila.
Pak ale přišel nevídaný psychický kolaps. Arda Turan snížil v 75. minutě a v 87. minutě přišla obří chyba brankáře Petra Čecha, kterému vypadl z rukou jednoduchý centr, čehož Nihat Kahveci využil k vyrovnání. Stejný hráč v 89. minutě dokonale potrestal rozloženou obranu a otočil na šokujících 2:3. Češi jeli domů a zklamaný trenér Karel Brückner ihned podal demisi.
V následné kvalifikaci na MS 2010 přišlo totální selhání, když národní tým nedokázal pod Petrem Radou a následně Ivanem Haškem postoupit z papírově slabé skupiny, ze které prošly dál Slovensko a Slovinsko. Zatímco Slováci slavili historický úspěch, Češi sledovali šampionát poprvé v samostatné historii jen z gauče.
Na ME 2012 v Polsku a na Ukrajině zažil turnajovou derniéru zbytek zlaté generace. Páteř týmu tehdy tvořili hráči rozjeté plzeňské Viktorie, která sbírala zkušenosti v Lize mistrů. Úvodní debakl 1:4 s Ruskem vypadal hrozivě, ale Bílkův výběr se vzchopil, porazil Řeky i domácí Poláky a skupinu z prvního místa vyhrál. Ve čtvrtfinále však vystavil stopku Cristiano Ronaldo, který hlavou v 79. minutě rozhodl o výhře Portugalska 1:0.
V kvalifikaci na MS 2014 už přišla čistá sportovní katastrofa, kterou podtrhla ostudná domácí prohra v Edenu s Arménií 1:2. Výsledkem bylo pouhé třetí místo v tabulce za Itálií a Dánskem. Ani na ME 2016 ve Francii nepředvedlo Česko pod Pavlem Vrbou přesvědčivé výkony.
S favorizovaným Španělskem sice padlo až gólem v samém závěru (0:1) a proti Chorvatsku vydřelo remízu 2:2, jenže v rozhodujícím zápase opět herně propadlo s Tureckem 0:2 a skončilo poslední ve skupině.
Marnost pokračovala v kvalifikaci na MS 2018, kde Češi pod Karlem Jarolímem skončili hluboko třetí za Německem a Severním Irskem, které nedokázali ani jednou porazit, a blamáž dokonali domácí bezbrankovou remízou s outsiderem z Ázerbájdžánu v Mladé Boleslavi. V září 2017 kvůli tomu národní tým klesl v žebříčku FIFA až na 58. místo, což bylo nejhorší umístění v historii.
Světlý záblesk přišel až na panevropském ME 2020 (hraném v roce 2021). Útočník Patrik Schick šokoval svět gólem z poloviny hřiště proti Skotsku a následná remíza s Chorvatskem zajistila postup. V osmifinále v Budapešti Češi po skvělém výkonu vymazali oslabené Nizozemsko 2:0 po trefách Holeše a Schicka. Ve čtvrtfinále v Baku však narazili na efektivní Dánsko, kterému po prohře 1:2 podlehli.
V kvalifikaci na MS 2022 skončil národní tým v tabulce až za Belgií a Walesem, ale díky výsledkům v Lize národů se probojoval do baráže. V ní v Solně podlehl Švédsku 0:1 po prodloužení, když regulérní gól Čechů rozhodčí kontroverzně odvolal kvůli údajnému faulu Jakuba Brabce a v nastavení rozhodl domácí Robin Quaison. Další šance na mundial byla pryč.
In listopadu 2023 přišla tvrdá facka mimo hřiště. Klíčoví hráči Jakub Brabec, Jan Kuchta a Vladimír Coufal opustili pouhé dva dny před rozhodujícím zápasem kvalifikace reprezentační soustředění a vyrazili pařit do olomouckého nočního klubu Belmondo. Záběry z jejich nočního tahu okamžitě zaplavily internet, všichni tři byli z týmu vyhozeni a trenér Jaroslav Šilhavý hned po postupu přes Moldavsko oznámil rezignaci celého realizačního týmu.
Rozklad se naplno projevil na ME 2024 v Německu, kde pod trenérem Ivanem Haškem přišel totální propadák. Tým inkasoval rozhodující gól od Portugalska v 92. minutě (1:2), uhrál remízu 1:1 s Gruzií, kde inkasoval z penalty po ruce Hranáče a srovnával Schickem, a zmar dokonal záložník Antonín Barák. Ten se nechal nesmyslně vyloučit už ve 20. minutě rozhodujícího zápasu s Tureckem, což vedlo k prohře 1:2 a potupnému konci v základní skupině.
V Lize národů mezitím reprezentace neustále pendlovala mezi elitní divizí A a druhou divizí B, přičemž dílčí úspěchy zaznamenala pouze výhrami ve svých skupinách druhé výkonnostní úrovně v letech 2021 a 2025.
Konec čekání a návrat na mundial
Kvalifikační skupina L pro letošní šampionát přitom vypadala hratelně: silné Chorvatsko, Faerské ostrovy, Černá Hora a Gibraltar. Češi však opět hazardovali s nervy fanoušků, s Chorvaty padli a v říjnu dokonce utrpěli historickou ostudu po prohře 1:2 na umělé trávě na Faerských ostrovech. Skupinu nakonec se štěstím uzavřeli na druhém místě za Chorvatskem, což stačilo pouze na ošemetnou baráž.
U týmu okamžitě skončil kritizovaný trenér Ivan Hašek, kterého na horké židli nahradil zkušený ligový nestor Miroslav Koubek. Ten je na finálovém turnaji vůbec nejstarším hlavním koučem ze všech 48 účastníků.
V březnu 2026 vypuklo barážové šílenství. V semifinálovém dramatu hostila Česká republika v Praze houževnaté Irsko. Fyzicky extrémně náročný duel dospěl po výsledku 2:2 do prodloužení, když Patrik Schick proměnil penaltu a Ladislav Krejčí v 86. minutě zachraňoval naději. Irové sice dvakrát dokázali srovnat krok, ale v penaltové loterii vyhráli Češi 4:3.
Ve finále baráže na vyprodané Letné čekalo neoblíbené Dánsko. Pavel Šulc otevřel skóre už ve 3. minutě a Krejčí v 100. minutě prodloužení strhl vedení na naši stranu, ale Seveřané pokaždé našli odpověď. V infarktových penaltách však čeští střelci zachovali chladnou hlavu, vyhráli je 3:1 a po dlouhých dvaceti letech utrpení definitivně stvrdili postup na mistrovství světa.
Poprvé od zápasu v Hamburku v roce 2006 se tak česká reprezentace představí na světové scéně. Los týmu symbolicky přisoudil stadion v mexické Guadalajaře – právě na stejném místě odehrál tehdejší československý výběr své zápasy na legendárním šampionátu v roce 1970, kde tehdy v obrovském žáru prohrál všechny tři duely s Pelého Brazílií, Rumunskem a Anglií.
Česká republika je pro turnaj zařazena do základní skupiny A. Má za sebou nepovedený start s Jižní Koreou a před sebou klíčovou bitvu 18. června proti Jihoafrické republice. O týden později, 25. června, pak skupinu uzavře proti domácímu Mexiku.
Tolik historie. Dál už je jen budoucnost. Tak sportu zdar a fotbalu obzvláště!
