Je neděle dopoledne a já zapadnu do jedné z vinohradských kaváren na snídani. Zahrádka je úplně narvaná, a to přesto, že neustále někde čtu, jak lidi nemají peníze. Vajíčka za 350 korun a kafe za 100 korun nejsou ale pro většinu z nás evidentně problém.
Ostatně i já si objednávám vejce Benedikt, a než mi je přinesou, pozoruju dění kolem sebe. Je tu spousta mladých a krásných lidí. Kdybych se teď ale zvedla a odešla, nebudu si za chvíli nikoho z nich zřejmě pamatovat.
Telefony, notebooky, trička, crop topy, sestřihy, vousy i dokonale upravené obočí – všechno je jak přes kopírák. Včetně menu, které jim právě přistálo na stole. Nespletla jsem si náhodou autenticitu s dobře provedenou verzí toho, co teď letí?
Bylo dřív vejce, nebo Instagram?
Naštěstí mi brzy přinesou vejce Benedikt a to mě vytrhne z přemýšlení. Po chvíli ale začnu z nudy zase scrollovat. Instagram mi okamžitě nabídne spoustu profilů, které vypadají jako z titulních stránek časopisů.
Přestože na ně teď s otevřenou pusou zírám, večer si už žádný z nich nebudu moci vybavit. Opravdu takto vypadá autenticita, po které dnes všichni tolik voláme? Ptám se sama sebe, zatímco se neobratně snažím zachytit vidličkou tekoucí žloutek.
Nejde přitom jen o vzhled. Když se dívám kolem sebe, vnímám, že často nevědomě kopírujeme to, co jíme, jak cvičíme, kam cestujeme, co čteme nebo jak vychováváme děti. Dokonce i psy jsme začali kopírovat.
Jak jinak si mám vysvětlit, že zatímco jsem před pár lety v parku potkávala samé border kolie a teriéry, dnes ho zaplavili pomeraniani, corgi a australští labradoodlové? Jenže tady jsem si naběhla. Psa mám sice voříška z útulku, ale o vejcích Benedikt jsem se dost možná poprvé dozvěděla právě na Instagramu.
Nestala jsem se nakonec také obětí neautenticity, když jsem do té doby znala jen omeletu, volské oko a vejce do skla?
Jít s davem je lidské
Když nad tím tak přemýšlím, možná za to Instagram ani tolik nemůže. Člověk měl přece vždycky potřebu někam patřit. Pokud jste před tisíci lety zůstali mimo tlupu, nebyl to problém sebevědomí, ale doslova otázka přežití.
Dnes nás sice nikdo nesežere za to, že vybočíme, potřeba zapadnout v nás ale zůstala stejně silně zakořeněná jako v době, kdy jsme žili v jeskyních. Jenže zatímco dříve naši tlupu tvořilo jen pár desítek lidí, později menší vesnice, dnes se virtuálně porovnáváme s miliony dokonale upravených lidí po celém světě. A že se jim pak chceme podobat, není žádná náhoda.
Mozek je totiž od přírody nastavený tak, aby hledal podobnost a přijetí. To, co dělají ostatní, často podvědomě vyhodnocuje jako bezpečné a správné. Možná ale zapomínáme, že ve skutečnosti nenásledujeme autenticitu, ale spíše pečlivě promyšlený konstrukt, protože ta se na sociálních sítích hledá jen těžko.
Všichni přece dávno víme, že právě ve virtuálním prostředí prezentujeme ty lepší verze sebe samých, včetně mě. Chtít ale vypadat líp, mít své vzory a někam patřit je podle mě úplně normální. Jen bychom se při tom neměli stát kopií někoho jiného.
Mezi inspirací a napodobováním totiž často vede jen tenká hranice. A někdy mám pocit, že právě na ní dnes balancujeme čím dál častěji.
Všichni chceme být autentičtí
O autenticitě se dnes mluví snad všude – v podcastech, knihách i na sociálních sítích. Ptají se na ni při pracovních pohovorech, vyzdvihují ji terapeuti, stylisté, vizážisté, naši partneři i my sami.
Americká spisovatelka a autorka podcastů Brené Brown (60) k tomu říká, že „autenticita je každodenní praxe opouštění toho, kým si myslíme, že bychom měli být,“ a dodává, že jde zároveň o přijetí toho, kým skutečně jsme. Jenže kým vlastně chceme být?
Čím častěji o tom čtu i slýchám, tím víc si všímám zvláštního paradoxu. Toužíme být opravdu sami sebou? Anebo si to jen namlouváme a přitom se stejně snažíme podobat někomu jinému?
Možná, že něčí vzhled, životní styl či názory kopírujeme vlastně nevědomě. Psychologové říkají, že autenticita je soulad mezi tím, co člověk skutečně prožívá, čemu věří a jak jedná navenek. Jinými slovy – když naše chování odpovídá našim hodnotám, přesvědčení a vnitřnímu prožívání, jsme autentičtí.
Nikoho nesoudím a nechci si snad ani představovat, jak by mě samotnou formovalo dospívání pod vlivem sociálních sítí. Byla bych dost odolná a sebevědomá, abych zůstala věrná sama sobě? Upřímně, nevím.
Bez rovnátek i sociálních sítí
Ještě na základce mi táta navrhl, jestli bych nechtěla náhodou nosit rovnátka, protože mi jeden přední zub lehce překrýval druhý. Bez sebemenšího zaváhání jsem tenkrát odpověděla, že ne, protože přece nebudu mít ten trapně souměrný úsměv.
Sebevědomí? Autenticita? Nevím. Tenkrát to prostě nebylo téma a nikdo nad tím nepřemýšlel.
Na střední jsem byla zase poslední, kdo si vytrhal obočí. A když jsem v sedmnácti vyhrála místní Miss a začali mi říkat Barbie, bez milosti jsem se ostříhala na krátko a radikálně ztmavila barvu vlasů.
Můj brácha na to tenkrát jen suše poznamenal, že jsem tomu definitivně nasadila korunu – asi zapomněl, že jednu už doma čerstvě mám. Já jsem ale byla se svým rozhodnutím spokojená. Krátké vlasy jsem ostatně nosila dalších deset let.
Nic z toho jsem přitom nedělala proto, že jsem se toužila za každou cenu odlišit. Všechna tato rozhodnutí vycházela zkrátka ze mě. A v tom je možná celé kouzlo autenticity.
Dělat věci tak, jak je cítíme, vypadat, jak chceme, a žít podle sebe.
Jen tak být
Před pár dny jsem na přechodu potkala mladou slečnu. Žádný make-up, volně rozpuštěné vlasy, obyčejné šaty, batoh a tenisky. Otočila jsem se.
Byla krásná. Ne tím standardním způsobem, jak vídám na sociálních sítích, byla úplně jiná. Jen tak mimochodem, jako by se o nic vůbec nesnažila.
Asi dva týdny na to jsem seděla na pivu a kousek ode mě si na patník sedl kluk. Delší zvlněné vlasy, šortky a tílko – vypadal, že se právě vrátil někde z čundru. Vedle sebe měl psa neurčitého plemene, který dokonale podtrhoval celý obraz.
Nenápadně jsem na něj koukala přes sluneční brýle a říkala si, že by klidně mohl hrát v nějakém filmu. Třeba v Into the Wild (Útěk do divočiny).
Z toho nedělního dopoledne v kavárně mi v hlavě nezůstal vůbec nikdo. Až tito dva náhodní lidé. A možná že právě v tom je celé kouzlo autenticity.
Prostě jen být.
