Nemusíme asi dlouze zkoumat, kdo přesně za tím stál. Téma vytáhl spolek Svatopluk, jakýsi think-tank, kde se mísí SPD se Stačilo!, což je taková moderní, počeštěná a o něco smutnější verze paktu Molotov-Ribbentrop.
Ze Svatopluku do Sněmovny to téma přinesl poslanec SPD Tomáš Doležal – ta druhá skupina by to přinesla ráda také, ale výsledek jim neStačil, tak mohou jen ve Svatopluku plánovat změny režimu bez větší mediální pozornosti.
Ani poslanec ale nezvedne úspěšně téma na celorepublikovou úroveň, nemá-li k tomu dostatečný řev zezdola. A protože jsem mezi odpůrci lezl už od půlky dubna, kdy dav rozzuřených hlav obsadil radnici v Brně, viděl jsem zblízka, co za lidi k tomu řve.
Byli to z velké části ti samí lidé, které potkávám na demonstracích proti čemukoli. Jednou proti drahotě, proti válce, proti migraci, proti opatřením vůči COVIDu. Lidé, jejichž životní náplní je být PROTI. (Že se zrovna teď houfně sdružují ve straně PRO, je jen jeden z mnoha paradoxů, kterých jsou tito plni.)
Byl tam také hezky vidět rozdíl mezi vůdci a obyčejným plevelem, který jen mává vlajkou. Vůdci byli plní vzletného povídání o křivdách války, o Kounicových kolejích. Ovšem tyto myšlenky jsou dobré PR navenek, chcete-li zaplnit relevantní diskuze a řešit to s „normálními“ lidmi. Pro ovečky, které potřebujete nahnat s transparentem na náměstí, je to příliš složité.
A tak jsem potkal nespočet obětí těchto vůdců, kteří podlehli a zcela vážně se báli o své chalupy, o své domy i o budoucnost země. Babičky i dědečky, kteří místo péče o vnoučata žijí ve strachu, co přijde.
Dezoscénu sleduji velmi aktivně a denně poslední dva roky, spoustu let předtím jsem byl pasivním pozorovatelem. Moc věcí už mě nepřekvapí, avšak jedna věc mě vykolejila. Objel jsem protesty před akcí v Praze, Plzni a Brně a samotnou akci v Brně. A nikdy předtím jsem neviděl takovou mobilizaci stáda. Že tam potkám ty samé vůdci, to jsem tak nějak očekával, ale i publikum cestovalo. Protestovalo všude.
Lidé, kteří to dělají z vlastní vůle, zadarmo, nemají ani svoji vlastní dezotelevizi, na kterou pro 15 přátel vysílají; čistě ze strachu o svoji chalupu strávili týdny protesty. Jeli vlakem v 5 ráno do Brna, aby mohli vyjádřit nesouhlas.
Samo o sobě je to vlastně obdivuhodné – u většiny z toho publika jim starost o blaho země věřím. Jsou přesvědčeni, že dělají to, co považují za správné, ba nezbytné; strach, který jim vůdci menších i větších rozměrů perou do hlavy týden co týden. A najednou byli aktivizováni až na vrchol, věřili, že teď jde o všechno a musí bránit zem.
Je velkou chybou všech nyní opozičních stran, že podceňují sílu dezolátů. Jde sice o jednotky, maximálně nižší desítky tisíc lidí – zvláště v tom tvrdém jádru –, avšak umí křičet dost na to, aby na pár dní okupovali headliny.
Nyní šlo vlastně o nic (nepočítajíce pošramocené vztahy s Německem); ale až půjde jednou o něco důležitého, bude to problém. A bude pozdě zkoumat, kolikže lidí to tráví čas v králičí noře.
Jediné, na co jsem při studiu dezolátstva v českých zemích nepřišel, je, jak se asi tváří, když to všechno skončí. Sjezd proběhl takřka nenarušen, jediní odsunutí tentokrát byli hromadně kolabující důchodci na vrcholné nedělní demonstraci – dělat hlavní demonstraci proti akci v den, kdy akce víceméně končí, zní možná nelogicky, ale pro ně je to vlastně typické –, chalupy nám zůstaly a největší trauma si odnáší návštěvníci Animefestu, na které bylo pokřikováno.
Ale možná se pletu a ty chalupy nám vážně zachránila tlupa Braníků, co kvůli tomu čtvrt roku řvala.
