Tiskovka jako obřad, ne jako zkouška
Od první tiskovky se nedalo čekat víc než nic, to věděl každý, kdo sportovní žurnalistiku dělá aspoň od vedlejšího stolu. Nový muž se vyfotí s dresem, odříká pár frází a národ je spokojený. Otázka nikdy nezní, jestli přijde s vizí – zajímá jen to, jestli se aspoň hodinu předtím podíval na Google.
Denia se nepodíval. A bylo to slyšet od první minuty.
Vágnost jako životní filozofie
Kdo chtěl sázet, které klišé padne příště, netrefil se jednou. Rodina, soudržnost, rozvoj, komunikace, rovnováha – přesně tahle sada se vytáhne, když nemáš ánung o kádru, kterému máte velet. Je to univerzální bufet, který by odříkal kterýkoliv trenér probuzený o půlnoci, ať dostane na starost Česko, Andorru nebo Faerské ostrovy.
Nejde o vizi. Jde o kouřovou clonu, za kterou se dá schovat cokoliv – hlavně absence domácího úkolu.
Chvála místo diagnózy
Na otázku, kde vidí největší problém českého fotbalu, si Denia místo skalpelu vzal automat na lichocení. Mluvil o silném týmu s neuvěřitelnou historií, kterému stačí doladit pár detailů. Jenže ta neuvěřitelná historie patří jinému fotbalu, ne tomu, který má právě trénovat – tady se historie spíš omlouvá, než aby se jí chlubil.
Podobně hladce sklouzl i k tématu Patrika Schicka (30), který po mistrovství světa oznámil konec v reprezentaci. Na otázku, jak přesně ho chce přesvědčit k návratu, neodpověděl vůbec, jen prohodil jedinou konkrétní větu za celý večer: „Ale chci ho.“ Chtít někoho je levné. Umět to i zdůvodnit je jiná liga, do které zatím nenakoukl.
Jediný ostrůvek reality
Za celou hodinu padla jediná věta s reálným obsahem – že se hned první den jede podívat na ligový zápas Sparty se Zlínem, se kterým ho stihl seznámit předseda David Trunda. „Už dneska uvidíme Spartu proti Zlínu,“ prohlásil, přičemž s výslovností moravského klubu bojoval jako s cizím jazykem, kterým vlastně i je.
Mimo to znal jen dvě jména – Trunda a Nedvěd. Tedy přesně ti dva, bez kterých by na Strahově vůbec nestál.
Diplomat, který se bojí jediné věci
Denia přijel do fotbalově rozvojové země s jasným zadáním: nikoho si na startu neznepřátelit. V Anglii nebo Německu by ho za tuhle vágnost novináři rozcupovali na kusy hned na místě. Tady se to nestane – ví to, my to víme, a on ví, že to víme.
Zbytek publika jsou fanoušci a těm naházíme fráze a manažerská klišé. Nic jiného pro ně nový spasitel neměl. Z hlediska nějaké fotbalové vize nebo nedej bože taktiky, tam nebylo pro novináře ani nás - lopaty, co fandí, nic.
Jako diplomat a šéf kabiny obstál na jedničku. Jako stratég, který má co říct k fotbalu, zatím nepředvedl vůbec nic – a přesně tohle je jediná zpráva, kterou první tiskovka přinesla. Krom té, že Pavel Nedvěd zjevně nepochopil, že tak, jako má všechno svůj začátek, má vše i konec.
