Už v roce 1906 nastoupil první reprezentační výběr pod názvem Bohemie – jako výraz identity Čechů v sevření tehdejší rakousko-uherské monarchie.
Po první světové války odehrála nová československá reprezentace v roce 1919 svůj první mezinárodní turnaj, Inter-Allied Games v Paříži, organizovaný na počest vítězství států Dohody.
Turnaj sice vyhráli, ale FIFA tento úspěch nikdy neuznala jako oficiální. Pocit vnější nespravedlnosti tak doprovázel národní tým od samého počátku.
Tehdejším vrcholem mezinárodního fotbalu byl olympijský turnaj, který představoval jedinou platformu pro měření sil v době, kdy turnajové struktury přes hranice neexistovaly. Když Československo dorazilo na hry do Antverp v roce 1920, čelilo obrovskému psychickému tlaku.
Výběr sice deklasoval Jugoslávii 7:0, Norsko 4:0 a v semifinále Francii 4:1, jenže finále proti domácí Belgii odhalilo křehkost týmové mentality pod tlakem nepřátelského prostředí. Za stavu 0:2 ve 39. minutě byl po sporném verdiktu vyloučen levý obránce Karel Steiner.
Kapitán Karel Pešek se okamžitě otočil a opustil hřiště. Za ním následoval zbytek týmu. Rozhodčí utkání ukončil, Belgie byla vyhlášena vítězem a Československo diskvalifikováno z celého turnaje (medaili nedostali). Mezinárodní olympijský výbor označil chování Čechoslováků za nesportovní a verdikt potvrdil i po následném šetření FIFA.
I po zbytek dekády však Československo patřilo ke špičce evropského fotbalu.
MS 1934 (Itálie): Stříbro ze země fašismu
Do prvního mistrovství světa v roce 1930 se Československo nepřihlásilo. V kvalifikaci na turnaj v roce 1934 se střetlo s Polskem. Po výhře 2:1 v Katovicích se odveta nekonala – polská vláda z politických důvodů odmítla vydat vlastnímu týmu víza.
Na samotný šampionát odjížděl tým složený hlavně ze Sparty a Slavie bez pevného trenérského vedení a pod tíhou nedůvěry domácí veřejnosti. Novináři mu nedávali přílišnou naději.
Turnaj se hrál nekompromisním vyřazovacím systémem. Československo překonalo Rumunsko 2:1, Švýcarsko 3:2 a v semifinále v Římě zlomilo favorizované nacistické Německo 3:1 díky hattricku Oldřicha Nejedlého, který se s pěti góly stal nejlepším střelcem turnaje. Tým se ocitl na prahu historického triumfu, proti němuž však stála mašinérie fašistického režimu.
Finále dne 10. června 1934 v Římě sledovalo 55 000 diváků pod dohledem Benita Mussoliniho. Diktátor neponechal nic náhodě a den před zápasem hostil funkcionáře FIFA i rozhodčího, teprve osmadvacetiletého Švéda Ivana Eklinda. Ten pak při nástupu otevřeně pozdravil Mussoliniho fašistickým pozdravem a na hřišti systematicky toleroval brutální hru Italů.
Záložník Krčil musel zápas dohrát s těžkým zraněním, střídání tehdejší pravidla neumožňovala. Přesto Antonín Puč v 71. minutě šokoval stadion vedoucím gólem.
Orsi však deset minut před koncem vyrovnal a v prodloužení Schiavio rozhodl o výhře Itálie 2:1. „Triumfovala brutalita,“ napsal německý magazín Kicker, čímž přesně pojmenoval realitu turnaje, kde sport podlehl politickému teroru.
Domů se reprezentanti přesto vrátili jako hrdinové. Od hranic až po pražské Wilsonovo nádraží lemovaly trať davy fanoušků, na Václavském náměstí čekal dav. Reprezentace dostala nesmrtelnou přezdívku „Zlatí hoši“.
MS 1938 (Francie): Bitva v Bordeaux
Třetí šampionát se odehrával v temném stínu blížícího se konfliktu. Evropa se propadala do chaosu, Španělsko krvácelo v občanské válce a Rakousko po nacistickém anšlusu zmizelo z mapy, což zničilo jeho legendární Wunderteam. Uruguay turnaj bojkotovala jako odvetu za to, že většina evropských zemí ignorovala jejich turnaj o osm let dříve.
Československý tým vedl Josef Meissner a opíral se o hrdiny z roku 1934, brankáře Františka Pláničku a střelce Oldřicha Nejedlého. Chyběl ovšem Josef Bican, jeden z nejlepších střelců historie. Ten chtěl reprezentovat vlast svých rodičů, jenže úřady mu nedokázaly včas vystavit československé občanství. Obec Slivenec mu ho nakonec udělila až dva dny po skončení turnaje.
Po úvodní výhře 3:0 nad Nizozemskem v prodloužení narazil tým ve čtvrtfinále na Brazílii vedenou fenomenálním Leônidasem. Zápas z 12. června v Bordeaux se zapsal do dějin jako Bitva u Bordeaux. Maďarský rozhodčí ze začátku nezasahoval a obě strany hrály brutálně.
Poprvé v historii byli vyloučeni tři hráči (Procópio, Machado a Říha). Výsledkem byly i těžká zranění klíčových postav. František Plánička dohrál zápas se zlomenou pravou rukou, Oldřich Nejedlý se zlomenou nohou. Oba zůstali na hřišti, protože střídat se nesmělo. Plánička doplatil na zranění koncem reprezentační kariéry.
Odveta proběhla o dva dny později, do níž obě strany pochopitelně nastoupily výrazně pozměněnými sestavami. Kopecký dal vedoucí gól ve 25. minutě, jenže Brazílie otočila. Leônidas vyrovnal a debutant Roberto rozhodl. Rozhodčí navíc neuznal gól Karla Seneckého, přestože hráči tvrdili, že míč přešel čáru. Turnaj byl posledním zábleskem této generace předtím, než Evropu na šest let pohltila válka.
MS 1954 (Švýcarsko): Výprask v Curychu pod dohledem
Po vynechání šampionátu v Brazílii v roce 1950 z čistě politických důvodů, kdy země stalinského bloku odmítly účast, dorazilo Československo v roce 1954 do Švýcarska. Tým pod vedením Karola Boryho tvořila nezkušená generace, jejíž kapitánem byl dvaadvacetiletý Ladislav Novák.
Fotbal byl v té době plně podřízen totalitní kontrole. Výpravu sledovala Státní bezpečnost, v týmu panovala atmosféra absolutní strachu a tento tlak se podepsal na výkonech.
Tým selhal – po prohrách 0:2 s Uruguayí a drtivém debaklu 0:5 s Rakouskem odjížděl ze šampionátu bez jediného vstřeleného gólu.
MS 1958 (Švédsko): Selhání na prahu naděje
Do Švédska odjížděl tým s velkým sebevědomím po úspěšné kvalifikaci. Na turnaj se dostali po výhře 3:1 nad Západním Německem před berlínským publikem čítající až 110 000 diváky. Očekávání se ještě navýšila, poté co tým v přípravě porazil na Néptadionu Maďary a vyhrál i na svatostánku Maracaná nad Brazílií.
Sestavu trenéra Karla Kolského tvořili hlavně hráči bratislavského Slovanu a Dukly Praha, včetně Josefa Masopusta.
Šampionát ovšem očekávání nenaplnil. Hned v prvním utkání padlo se Severním Irskem 0:1. Pak přišlo drama s Německem. Tým vedl 2:0 góly Dvořáka z penalty a Zikána, jenže nevydržel silami a jen remizoval 2:2, přičemž oba góly vstřelil Helmut Rahn, dnes stále jeden z deseti nejlepších střelců v historii mistrovství světa.
Ani historické vítězství 6:1 nad Argentinou tým nezachránilo před nutností hrát dodatečné play-off o postup z druhého místa.
V něm, opět proti Severnímu Irsku, vedlo Československo po gólu Zikána, ale kolaps v prodloužení znamenal porážku 1:2 a konec nadějí.
Tento tým pak tvořil kostru sestavy, která se o dva roky později probojovala na první mistrovství Evropy, které se konalo roku 1960 ve Francii. Československo získalo bronz a Novák s Masopustem byli zařazeni do hvězdné sestavy turnaje.
MS 1962 (Chile): Tři minuty od vrcholu
Cesta do Chile vedla přes drásavou baráž se Skotskem v Bruselu. Trenér Rudolf Vytlačil vybudoval psychicky odolný kolektiv kolem Masopusta, kapitána Nováka a forwarda Andreje Kvašňáka. Přesto tým odjížděl do Jižní Ameriky jako naprostý outsider, což mu paradoxně umožnilo hrát bez svazujícího tlaku.
Skupina byla velmi silná. Prvním soupeřem bylo Španělsko legendárního trenéra Herrery. Ten byl na papíře jedním z největších favoritů celého turnaje. Jejich sestava by se dala číst jako seznam nejlepších hráčů dekády: Di Stéfano, Puskás, Gento, Suárez (úřadující držitel Zlatého míče). Real Madrid tehdy dominoval Evropskému poháru, a jeho hráči tvořili páteř reprezentace.
V chilském městě Viňa del Mar na pobřeží Tichého oceánu se ale za deštivého počasí Vytlačilův plán presingu osvědčil. Obrana Novák, Popluhár a Pluskal španělský útok systematicky zastavovala. Schrojf chytal skvěle. Deset minut před koncem odskočil Španělům v obranné fázi míč na Štibrányiho a ten v úniku překonal brankáře. Výhra 1:0.
Druhý zápas přinesl střetnutí s Brazílií, tedy s pravděpodobně nejlepším týmem, jaký kdy na turnaj přijel. Garrincha, Didi, Vavá, Pelé, a další. Zápas skončil 0:0, ale do dějin mundialu se zapsal moment nejvyšší lidskosti: když si Pelé pokusem o střelu z půlky přetrhl stehenní sval, Josef Masopust nařídil spoluhráčům na hvězdu neútočit. Z tohoto gesta vzešlo přátelství Masopusta s Pelém na celý život.
Závěrečný skupinový zápas s na papíře nejslabším článkem skupiny, Mexikem, přinesl překvapivou prohru 1:3. Postup ale byl tou dobou už zajištěný.
Ve čtvrtfinále čekalo Maďarsko. Stále zkušený a silný tým, který ale po potlačení revoluce v roce 1956 ztratil řadu svých hvězd. Scherer rozhodl už v 13. minutě a Československo postoupilo do semifinále.
To přineslo střet s Jugoslávií, tehdejším držitelem olympijského zlata a stříbrným medailistou z mistrovství Evropy. Gól Josefa Kadraby a dvě přesné penalty Adolfa Scherera rozhodly. Výsledek 3:1.
Finále se odehrálo 17. června 1962 v Santiagu, avšak nároďák do něj nevstupoval v nejlepším nasazení. Pravý obránce Jan Lála, klíčový hráč celého tažení, kvůli zranění svalu nenastoupil. Místo Lály nastoupil stoper Jiří Tichý, právě přes kterého pak šly brazilské góly. I Brazílie byla oslabena, Pelé už do turnaje po úvodním zápase nastoupil. Stále však měla hvězdnou sestavu.
V 15. minutě zápasu přihrál Pospíchal do středu, Masopust se probil k brance a vstřelil gól. V Československu to zachytil přímý přenos Českého rozhlasu. Dvě minuty byli Masopust a spol. mistry světa. Pak přišel Amarildo (náhradník za Pelého), který rychle vyrovnal stočeným míčem pod břevno. V druhé půli Zito a Vavá dovršili obrat na 3:1.
Nejkontroverznějším momentem zápasu byl incident při stavu 2:1. Djalma Santos, jeden z nejlepších pravých obránců v dějinách, zahrál v pokutovém evidentně rukou po Jelínkově centru. Sovětský rozhodčí Latyšev pokutový kop neuznal. Při vzájemném setkání na oslavách padesátého výročí finále se Santos po Jelínkově dotazu přiznal.
I přes finálové zklamání bylo Chile 1962 největším úspěchem naší fotbalové historie. Týmu se podařilo porazit i ty nejlepší týmy na světě a vrátit se jako stříbrná parta. Schrojf byl vyhlášen nejlepším gólmanem šampionátu a Josef Masopust získal na konci roku prestižní Zlatý míč.
Tato generace se ale už na mistrovství světa nepodívala. V kvalifikační skupině na MS 1966 v Anglii skončili druzí za Eusébiovým Portugalskem. Nepodařilo se jim probojovat ani na mistrovství Evropy v letech 1964 a 1968.
MS 1970 (Mexiko): Symbol rozkladu
Šampionát v Mexiku se stal odrazem společenského morálního rozkladu po sovětské invazi v srpnu 1968. Tým pod vedením Jozefa Marka byl sice talentovaný, ale vnitřně národnostně fragmentovaný.
Hned v prvním zápase narazili opět na Brazílií, opět v nejlepší možné sestavě. Nastoupily tehdejší superhvězdy jako Pelé, Jairzinho, Rivellino, Gérson, Tostão a Carlos Alberto. Čechoslováci dokonce šli po gólu Ladislava Petráše v 11. minutě gól do vedení. Pak ale přišlo co se od Brazílie čekalo. Rivellino, Pelé, Jairzinho dvakrát. Konečných 4:1. Jairzinhův gól, při němž brazilský útočník protáhl míč kolem Viktora poté, co obešel tři hráče, vstoupil do archivů jako jeden z nejkrásnějších.
Následné prohry s Rumunskem (1:2) a obhajující Anglií (0:1) dokonaly krach. Tři zápasy, tři prohry, poslední místo ve skupině.
Skutečné dno však přišlo po návratu domů. Rozběhla se aféra spojená se sponzorskými smlouvami s firmami Puma a Adidas, kreré hráči podepsali. Komunistický aparát zneužil kauzu k exemplárnímu potrestání a plošnému zákazu reprezentace pro téměř celý kádr. Mexiko 70 zůstalo symbolem rozvratu.
Zlatá dekáda bez světového šampionátu
Tento brutální zásah zničil šance na kvalifikaci pro ME 72 i MS 74. Přesto se v roce 1976 zrodil bělehradský zázrak, když nová generace vedená Václavem Ježkem šokolovala Evropu.
Na EURU v Jugoslávii v semifinále porazili nizozemský Total Football a tým Johana Cruyffa 3:1 . Ve finále v Bělehradě pak nastoupil proti obhájcům ze Západního Německa vedeného Beckenbauerem. Československo se dostalo do vedení 2:0, Němci ale v poslední minutě a dovedli zápas do prodloužení. Poprvé v historii velkého turnaje rozhodovaly penalty. Uli Hoeness svůj pokus poslal nad branku a na Panenkovi zbývalo pouze vstřelit penaltu. Ten slavným dloubáčkem překonal vyskakujícího Maiera. Mistři Evropy.
Přesto se čerství šampioni na MS do Argentiny neprobojovali. Padli opět se Skotskem, za které válel Kenny Dalglish. Tým následně po Ježkovi převzal asistent Jozef Vengloš.
Panenka, Nehoda, Ondruš, Masný a spol. ale stále patřili ke špičce kontinentu a rok 1980 to potvrdil dvěma cennými kovy. Československo na mistrovství Evropy v Itálii obsadilo třetí místo a na olympijských hrách v Moskvě vybojovalo zlaté medaile.
MS 1982 (Španělsko): Soumrak zlaté generace
V kvalifikační skupině narazili na SSSR, Wales, Island a Turecko. Remíza na Islandu a prohra v Tbilisi naděje na pohodlný postup rozbila. V posledním zápase v Bratislavě Československu i Sovětskému svazu stačila k postupu na rozšířené mistrovství remíza. Stalo se, pravděpodobně po tiché dohodě obou stran.
Jenomže reprazentace nezvládla ve Valladolidu úvod turnaje. Remíza 1:1 s fotbalovým trpaslíkem z Kuvajtu devastovala československé naděje. Následná prohra 0:2 s Anglií a úctyhodná remíza 1:1 s Francií Platiniho a Giresse znamenaly definitivní konec.
Atmosféra v týmu nebyla dobrá. Každý zápas chytal jiný brankář, žádný z nich se nepředvedl. Vztahy mezi českou a slovenskou částí mužstva byly napjaté. Příprava i zázemí byly amatérské. Pro většinu hráčů zlaté generace šlo o poslední velké vystoupení v reprezentaci. Po návratu tým čelil zdrcující kritice, skončil i trenér Vengloš.
Dlouhé ticho a tragický konec
Po odchodu zlaté party upadl československý fotbal zřetelně ochladl . Posledním zábleskem naděje byl olympijský výběr trenéra Evžena Hadamczika směřující k hrám v Los Angeles 1984.
Jenže sovětský politický bojkot, k němuž se československá komunistická moc připojila, zničil celoživotní práci celého týmu. Pro geniálního stratéga Hadamczika, který kvůli olympiádě odmítl lukrativní nabídky ze zahraničí, to byla obrovská rána. Ta ho spolu s dalšími okolnosti dovedla ke spáchání sebevraždy.
Následná neschopnost probojovat se na ME 1984, 1988 i MS 1986, podtržená historickou hanbou v podobě remízy na Maltě, uvrhla národní tým do naprosté dočasné izolace. Na nový začátek se muselo čekat až skoro do pád samotného totalitního režimu.
MS 1990 (Itálie): Labutí píseň federace v kulisách svobody
Po dvanácti letech temna a izolace se československý fotbal dočkal velkého návratu na světovou scénu v ten nejvypjatější možný moment. Postup na italský šampionát Československo zajistilo remízou 0:0 v Portugalsku 15. listopadu 1989, tedy dva dny před tím, než násilně potlačená demonstrace na Národní třídě odstartovala sametovou revoluci.
Na turnaj se tedy kvalifikovali jako reprezentanti komunistického státu, ale k prvnímu utkání nastoupili jako tým ze svobodné země. Trenér Jozef Vengloš, který se k týmu vrátil v roce 1988, vedl kádr s výrazně změněnou tváří. Kapitánem byl záložník Ivan Hašek ze Sparty a v sestavě nastupovali dále i Jozef Chovanec, Miroslav Kadlec či útočník Tomáš Skuhravý.
Největší příběh nominace byli emigranti Luboš Kubík a Ivo Knoflíček. Oba v roce 1988 utekli ze země. Kubík válel ve Fiorentině, Knoflíček dával góly za bundesligové St. Pauli. Pro režim se stali persona non grata a nemohli nastupovat za národní tým.
Po revoluci se situace změnila, trenéři je chtěli v Itálii mít. Část kádru ale jejich návrat neuvítala. O jejich zařazení prý proběhlo v kabině hlasování, o němž se diskutuje dodnes. Oba nakonec do Itálie odjeli. Nebyli tou dobou už jediní, jež hráli v zahraničí. I další hráči (Straka, Chovanec, Luhový, Mikloško, ..) využili šance poprvé legálně přijímat nabídky z bohatých západních klubů
V červnu 1990, pouhých sedm měsíců po sametové revoluci, odjížděl národní tým do Itálie. Země prožívala masivní euforii z nově nabyté svobody a do Florencie dorazily davy československých fanoušků, kteří poprvé mohli bez omezení vycestovat
Turnaj začal demoličně a nastartoval až magické tažení. Venglošovi hoši v úvodním zápase smetli USA 5:1 a po výhře 1:0 nad Rakouskem byl postup jasný. V utkání s domácí Itálii pak prohráli 0:2.
V osmifinále v Bari pak propuklo čisté fotbalové šílenství: Tomáš Skuhravý zničil Kostariku hattrickem (4:1) a s pěti góly se stal celebritou šampionátu. Národ u televizorů na chvíli uvěřil, že nová demokratická éra bude pokropena světovým zlatem.
Ve čtvrtfinále na San Siru čekalo Západní Německo trénované Franzem Beckenbauerem. Matthäus, Klinsmann, Völler, ... tým celý turnaj válel. O výsledku 0:1 rozhodla sporná penalta Lothara Matthäuse, kterou rakouský rozhodčí Kohl odpískl po nasimulovaném pádu Klinsmanna.
Československo předvedlo statečný boj i v deseti lidech po vyloučení Moravčíka, ale tým už vyrovnat nedokázal. Hráči přesto odcházeli z trávníku jako hrdinové.
Trpký rozchod
Po mistrovství světa 1990 odehrála společná reprezentace ještě dvě kvalifikace. Do ME 1992 ve Švédsku postoupila Francie vedená Jean-Pierrem Papinem, který si tím vysloužil přezdívku český kat.
Odveta v Bratislavě se dokonce nesla v nepřátelském duchu, když část slovenských diváků vypískala českou část hymny i přítomného prezidenta Václava Havla. Slovenský separatismus byl tehdy na vrcholu a reprezentace odrážela napětí v celé společnosti.
Kvalifikace na MS 1994 v USA pak proběhla pod názvem Reprezentace Čechů a Slováků. Z kvalifikační skupiny s Rumunskem a Belgií se postoupit nepodařilo. Poslední společný zápas, remíza 0:0 v Bruselu, se odehrál v prosinci 1992.
(Konec první části. Druhá část v pátek naváže přehledem úspěchů i selhání další nadějné generace, kauz, sérií tragický kvalifikací a rozborem poslední účasti na MS ve fotbale v roce 2006 v Německu, vlastně předposlední ..)
