Selfíčko Oty Klempíře s Čestmírem Strakatým spustilo další kolo "twitterového" kádrování.
Část lidí, kteří se zaklínají demokracií, Západem a tolerancí, začala řešit, kdo smí s kým mluvit, kdo se kontaminoval kontaktem a kdo má projít veřejnou očistou. Jenže právě tahle hysterie zužuje prostor svobodné debaty a vyrábí rozklad, ze kterého má největší radost Moskva.
Protože jsem homo politicus a největší bizáry dnešní politiky se dávno nepíšou jen ve sněmovních zpravodajstvích, nemohla mi ujít pseudokauza Čestmíra Strakatého a Oty Klempíře. Vybuchla tradičně hysterická síť X, dříve Twitter, a přes samozvané majáky české morální správnosti se přelila i na Facebook (exceloval zejména jeden datový věštec).
Faktický základ je vlastně úplně směšný. Jedna fotka, přesněji screenshot. Jeden videohovor. Jeden domluvený rozhovor. Pár hodin morálních masturbací, mrzení a najednou se neřeší, co kdo řekl, co si myslí, co umí obhájit a kde lže. Hodný tribunál soudí, s kým můžeš vůbec mít fotku nebo dýchat stejný vzduch v místnosti.
Tohle je na první pohled trochu cirkusová epizoda z přehřáté bubliny twitterového pokrytectva. Za týden si na ni většina lidí ani nevzpomene. Právě proto ale stojí za pozornost. Velké kauzy si dnes každý hlídá. Politici, novináři i profesionální držitelé správného názoru vědí, kdy na ně svítí reflektory. U malých kauz nestihne nastoupit režie. Reflex předběhne stylizaci. Říkám tomu nenechavá ruka a sám tím občas taky trpím – honem se rozohnit, honem dát na odiv tu zcela falešnou morální nadřazenost.
Twitter (já jsem na to prostě zvyklý) je skvělý materiál pro diagnostiku úrovně společensko-politické debaty u nás. Je to jako výkladní skříň virtue signalingu a pokrytectví. „Farizeové pokrytci“ od evangelisty Matouše jako by byli psáni o českém Twitteru.
Právě tady se ukazuje, jak vratká je údajná víra v pluralitu u lidí, kteří sami sebe vidí jako obránce demokracie, Západu, Evropy, Ukrajiny, tolerance a slušnosti. D
okud je pluralita obecné slovo v debatě o hodnotách, všechno je v pořádku. Jakmile má obličej konkrétního člověka z druhé politické strany, začne se řešit, kdo se k němu přiblížil, kdo s ním mluvil, kdo tím něco „legitimizoval“ a kdo už se musí omlouvat. Otevřená společnost se během pár tweetů promění v seznam podezřelých kontaktů.
Ve chvíli, kdy se ptáme hlavně, komu někdo podal ruku, vstupujeme do světa kádrového posudku. A kádrový posudek v moderním designu zůstává kádrovým posudkem. Jen místo razítka používá screenshot, místo okresního výboru síť X a místo třídního původu slovník hodnot, tolerance a demokracie. Tohle není liberální demokracie.
Tohle je kádrové oddělení s lepším grafickým manuálem. Komouši 2.0 s hezčími vlajkami.
Dezoscéna má svoje bláboly, proruské bahno, konspirace, zapšklost a věčné přesvědčení, že za všechno může Brusel, Washington, Soros, Ukrajina nebo kdokoli, kdo právě prochází kolem.
Tuhle část české reality známe and právem ji považujeme za problém. Na druhé straně téže mince ale roste hodnotový fanatik s lepší češtinou, hezčí vlajkou a společensky přijatelnějším profilem. V hlavě mu běží podobný program.
Svět rozdělený na čisté a nečisté. Vlastní kmen jako jediná slušná společnost. Odchýlíš se a pro progresivní levici končíš jako fašoun, nácek nebo šiřitel ruského narativu. Kontakt s protivníkem znamená trest smrti. Rozhovor s ním vyvolá řev: „Hajzle, co si to dovoluješ!“
Můj milý Jindra Šídlo je nazval Okamurové dobra. Ta zkratka je nepříjemně přesná. Popisuje lidi, kteří se vidí na správné straně, mají plnou pusu hodnot, ale jejich základní reflex je kádrování a vyobcování. Navenek Evropa, Ukrajina, duha, demokracie a slušnost. Uvnitř stejná potřeba nepřítele, stejná radost z vylučování, stejná kmenová disciplína a stejná neschopnost unést, že svět není složený jen z lidí, kteří prošli interní prověrkou bubliny. Jejich myšlení je antiteze Západu.
Jsou víc proti Západu (ano, opravdovému Západu, jehož parametry dnes více splňujeme my nebo Polsko spíš než některé státy „starého Západu“), než si připouštíme. Naše civilizace stojí na pluralitní politické diskusi. Je to její úhelný kámen stejně, jako je to úhelný kámen liberální demokracie.
Náš Západ stojí na konfliktu v pravidlech a mantinelech. Na právu. Na institucích. Na parlamentu. Na trhu. Na univerzitě. Na kazatelně i soudní síni. Na schopnosti říct tvrdě, přesně a klidně nemilosrdně, že druhý se mýlí, ale nikdy se nesnížit k tomu, abychom jako falešní moralisté odebírali právo v tom prostoru vůbec být.
V takových chvílích si vždycky vzpomenu na Boromira z Pána prstenů. Nechtěl sloužit Sauronovi. Nechtěl zničit Gondor. Naopak. Chtěl ho zachránit. Chtěl použít Prsten proti zlu, protože mu připadalo nesnesitelné dívat se na pomalost, slabost a bezmoc dobrých lidí. Jenže právě v tom byl háček. Prsten ještě neměl v ruce, a už ho začínal měnit.
Stačila touha po nástroji, který obejde pravidla, zkrátí cestu a konečně udělá pořádek. Přesně tam začíná ten starý lidský průser. Ne ve chvíli, kdy člověk začne chtít zlo! Ale ve chvíli, kdy si namluví, že je arbitrem dobra a pro to dobro je všechno dovoleno.
Část dnešních „hodnotových“ lidí je přesně v tomhle bodě. Mají pocit, že stojí na správné straně dějin, a ten pocit jim začal nahrazovat charakter. Berou ho jako morální imunitu. Když člověk stojí proti zlu, může si přece dovolit víc. Může tlačit. Může zostuzovat. Může hlídat kontakty. Může určovat, kdo je hoden být v médiích, kdo s kým smí mluvit.
Může vynucovat veřejné omluvy. Může ničit pověst lidí kvůli jednomu rozhovoru, jedné fotce, jednomu kontaktu. Může dělat hodnou kyberšikanu – takových jsem poznal i na své osobě nepočítaně. Vždyť bojuje za dobro.
Jenže dobro, které potřebuje kádrování, podezírání a veřejnou očistu, se velmi rychle mění v nástroj moci. V tu chvíli už nejde tvářit se, že sledujeme jen protivný kulturní spor českého Twitteru. Tady začíná bezpečnostní rozměr.
Říše kremelských stepních banditů nepotřebuje, aby česká společnost věřila Putinovi. Tohle není studenoválečný plakát, kde půlka národa vymění jednu vlajku za druhou. Ruské hybridní působení je pragmatičtější. Cílem není mít všude stejný názor. Cílem je rozložit schopnost společnosti mít společnou řeč. Babylonská věž 2.0 řízená z Východu.
Rus chce společnost unavenou, podrážděnou, vzteklou, podezřívavou a rozdělenou do kmenů. Chce, aby se lidé navzájem nesnášeli ještě dřív, než začnou přemýšlet. Chce, aby každé téma skončilo jako zákop. Chce zničit důvěru v instituce, média, politiku, stát, souseda i samotnou možnost rozumné debaty.
Kdyby se v Česku zítra vedl hlavní spor o barvu pomeranče, Rusák bude spokojený. Jedněm bude foukat do hlavy, že pomeranč je modrý a oranžová je bruselský diktát. Druhým bude foukat do hlavy, že každý, kdo si dovolí pochybovat o oranžové, je morální troska a bezpečnostní riziko. Jedněm dodá vztek, druhým pohrdání.
Jedněm pocit spiknutí, druhým pocit nadřazenosti. Pomeranč je mu ukradený. Jde o rozklad.
A právě proto je hodnotová hysterie tak stupidní. Když lidé, kteří správně varují před hybridním vlivem Ruska, sami vytvářejí atmosféru McCarthismu z wishe a vidí ruského agenta i v ledničce, pracují pro Moskvu stejně jako dezoboti. Když lidé, kteří mluví o demokracii a toleranci, zužují prostor pro normální rozhovor, poškozují pluralitní demokratický politický systém.
Když lidé, kteří se donekonečna zaklínají Západem, začnou z veřejné debaty dělat systém čistých a nečistých, přestávají se chovat západně, i když pořád tvrdí, že jen brání hodnoty.
Tohle není výzva k rezignaci. S protičeskými kolaboranty, politickými šmejdy, obchodníky se strachem a výrobci lží se má bojovat tvrdě. Fakty, organizací, politikou, volbami, bezpečnostní odolností, právem, strategickou komunikací a klidně i výsměchem, když si ho zaslouží. Ovšem hysterie a pomatené kádrování v každé situaci k tomu prostě nepatří. Ba co víc – nahrává nepříteli.
Svobodná společnost musí mít žaludek na člověka, kterého by vaše bublina nejraději poslala do hodnotového gulagu a preventivně zakázala v médiích. Musí ho umět poslouchat, rozebrat a porazit argumentem.
Klidně tvrdě, klidně nemilosrdně, klidně s výsměchem, když si o něj říká. Jakmile ale místo sporu nastoupí panika z kontaktu a potřeba veřejné očisty, nejsme u obrany demokracie. Jsme u dezoscény v lepším kabátu, s uhlazenější češtinou a evropskou vlajkou ve výloze.
Právě tohle odlišuje civilizaci od kmene. Kmen㶪etuje loajalitu. Civilizace potřebuje odpovědnost. Kmen chce slyšet přísahu. Civilizace chce slyšet argument. Kmen trestá kontakt s cizím. Civilizace ví, že bez kontaktu s cizím skončí jako vesnice za palisádou. Chvíli se tváří bezpečně. Pak začne chřadnout.
Český Twitter je v tomhle malá laboratoř západní slabosti. Je tam spousta chytrých lidí, dobrých postojů a oprávněné podpory hodnot a demokratického právního státu. Zároveň je tam příliš mnoho lidí, kteří si pletou hodnoty s kmenovou identitou. Pletou si prozápadnost s právem rozhodovat, kdo smí mluvit s kým. Pletou si demokracii s provozem vlastní bubliny.
To je slepá ulička.
A to je nejhorší zpráva celé té malé, směšné kauzy. Nejde o jednu fotku ani o jeden rozhovor. Jde o to, že dobro, které si zvyklo kádrovat, trestat kontakt a žít z permanentního podezření, přestává být dobrem a stává se jen druhou stranou jedné mince zla, proti kterému se tak teatrálně vymezuje. Falešné mávání ctnostmi.
Rus se tomu směje. Směje se ne proto, že by vyhrál spor o Klempíře, Strakatého nebo jeden podcast. Směje se proto, že vidí společnost, která si umí nedůvěru, hysterii a rozpad vyrábět sama. Bez trollí farmy. Bez instrukcí. Bez faktury.
